JAROSLAV VÁŇA

Že já idiot na ni čekám. Střídavě nasávám truňk nehodný mého hrdla, no a samozřejmě jsem vztekem bez sebe. Nebo žárlím? To ne, to my muži děláme jen ojediněle. Přesto celá divize černých Othellů lomcuje mým otráveným nitrem. Moji nespokojenost zvyšuje i vodou křtěné víno, které mimo dokonalé močopudnosti nemá žádných kladných účinků, pro které vyhledávám alkohol v těžkých obdobích našeho života. Kdybych k tomu všemu nebyl ještě navíc provokován poplatkem jedné koruny za použití WC. Ten ostatně neviděl hajzlbábu od svého vzniku.

Ach jo! Svět je plný zrádných a bezcitných ženštin a ještě otravnějších vrchních. Kde ta napodobenina svého cechu vězí právě v okamžiku, kdy jsem ochoten investovat do další jeho břečky?

Můj idol těch nejkrásnějších tvarů, kterým i sebedokonalejší krejčí ubližuje bez chyby šitými svršky, prostě prohlásila, že tento večer hodlá strávit na jakémsi večírku se svou bývalou láskou. Samí chlapi. A ona bez mého spolehlivého dozoru. Mé srdce se bouří a já ne a ne se pořádně ztřískat. Ještě navíc se musím přetvařovat, neboť ve snaze vylepšit svou situaci, a abych prý se nenudil, mi vnutila společnost své drahé sestřičky. Jakoby mi nestačilo jedno bolestné v podobě břečky, kterou mi nosí ten protivný vrchní.

„Žena je jen žena, ale dobrý doutník, to je přece pokouřeníčko!“, pravil pan Kipling – a to neznal moji současnou situaci. Když ale ta moje, to je taková ta pravá ženská – prostě mrcha nepoddajná, nezkrotná, nevyzpytatelná a já jsem zapřisáhlý nekuřák.

Ale nějak zapomínám na svou pseudošvagrovou. Není nejhorší, ale je trochu jako nápoj, který mi je vnucován. Bez chuti a ohně. Jaká asi může být v posteli? Že bych se pokusil vznítit v ní nějakou tu jiskru? Sakra! Je to mnou nebo pitím? Vždyť je z toho úplný požár. Dmychal jsem asi moc. No ale není-li tu ta, kterou mám tak rád, tak mám rád tu, která je tu. I ten vrchní se zdá být již příjemnější. Tak tedy ještě jednu lahvičku. Na úspěchy dnešního večera. Ale pokud možno jinou značku a raději hned dvě. „Souhlasíš, miláčku?“ I hrome, co se to s ní děje? To je úplná rudá záře nad Kladnem. Sestřička je v jednom plameni a já si připadám jako Nero před hořícím Římem. Škoda, že se mi podařilo podpálit jenom sestřičku, a ne i tento zavšivený podnik.

Ano, má lásko. Měli bychom se trochu ochladit. Změna programu je nevyhnutelně nutná, jistě nás postaví na nohy.

Zveš mě do svého dívčího pokojíčku, má vílo? Tak to já zase rád. Není nad neposkvrněné lože panenské. I když ve tvém případě o té neposkvrněnosti pochybuji. Tak tedy vzhůru do temné noci, vstříc ještě temnějším vášním!

Hrnu se pln nedočkavosti. Samozřejmě našlapuji co nejtišeji. Zavazí mi spousta zbytečného nábytku a ty ostatní věci, co nejsem schopen rozpoznat. Budu plný modřin. Jen to vytoužené Záhořovo lože se mi nepřiplete do cesty. Aha, jedno lože vlevo, druhé vpravo. Ve kterém asi spočinu? Má cudná víla je již přikrytá až po uši a zahřívá pelíšek mým žhavým touhám, aby snad nedejbůh neochladly. Bohové stůjte při mně – no tak, rozvážu tu kravatu, nebo ne? Ale jo, konečně se podobám našemu archaickému otci Adamovi. Své svršky jsem ponechal na zemi, uprostřed pokoje.

No, je to tak, ta záře nad Kladnem je setsakramentsky rudá. Antoníne, Antoníne, přede mnou Pole neorané – Jilemnický, hergot, kolik chlapů se mi do toho plete, ale dnes zrovna žádný ne a ne přijít na pomoc. Že by byli po větší dávce alkoholu všichni impotentní jako já?

Kdo to zase je? Rychle pryč! To je přece sestra své sestry. Můj tak dlouho očekávaný idol. Přišla jako myška. Daniel v jámě lvové. Která mne dříve rozsápá? Ale ono nic, prostě mě nevnímá, nebo nechce vnímat. A vida, jak elegantně roucha svého se zbavuje. Ó, ty božské stvoření, mám dojem, že se mnou přece jen bude všechno v pořádku. Děkuji ti za navrácení sebedůvěry. Jak je vidět, nevěra se nevyplácí. Přesunu se, jen pozor, abych nezakopl o své nedbale pohozené svršky.

Aáááááá. Hrůza. Mám dojem, že bohové mě prostě opustili. Nejen že svět je plný proradných dívek, ale proč si ještě v tomto století vydržují doma otce? Nemá snad nic rozumnějšího na práci, než v noci vstupovat do dívčího soukromí? Kdyby alespoň nerozžínal! Teď tu stojím jako vůl, oděn pouze v roucho z husí kůže, kterou jsem okamžikem rozsvícení získal.

Ještě že jsem prodělal paravýcvik. Těch plus patnáct stupňů Celsia mě dvakrát moc nezahřeje a pomyšlení, jak se dostanu bez oděvu přes celé město domů, už vůbec ne. Co teď? Krčím se ve sporém křoví, hned vedle kostela. Že bych se tam uchýlil a požádal místního velebníčka o pomoc, shovívavost a zapůjčení nějaké odložené sutany? Na to nemám odvahu. U toho bych sotva našel potřebnou dávku porozumění. Nezbývá než čekat a doufat, že něžná srdce neukojených sester to nějak vyřeší. Od neustálého pozorování okenního parapetu se mi již dělají mžitky před očima. Nebo snad je to stále ještě tím vínem? Přísahám, že jakmile se z okna začnou soukat alespoň některé části mého oděvu, stane se ze mne úplně jiný člověk. Lepší. Již nikdy žádné pití, ženy – ženy, pití – pití, raději v pořádku se domů navrátiti – už blbnu. Vida, jak blbá situace je adekvátní blbým myšlenkám a ještě blbějším sloganům. Jen to zkuste, skákat z okna holejší než orangutanův zadek, za neartikulovaného řevu pána domu, a procházejte se jen tak po setmělých ulicích. Jsem zvědav, na jakou životní moudrost narazí vaše myšlenky.

Být či nebýt, raději nebýt, než být takto bit. Milosrdenství – tvé jméno je přece jenom žena. Neklame-li mě můj zbídačelý zrak, tak z okna mých dříve úplně jiných tužeb se nesměle soukají kalhoty a košile. Trenýrky červené barvy si rozhořčený otec pravděpodobně ponechal pro další koridu.

Ano, budu lepším, budu novým člověkem, rozhodně, to slibuji. V každé dívčí komůrce za sebou příště pořádně zamknu.