MIROSLAV FLORIAN

Každodenní óda

Ó věci, které nemá nikdo rád

a které všichni tolik potřebujeme,

vodovodní rouro, schody k lékaři,

lavice v kupé,

věci dotýkané chladnými a roztržitými pohledy,

nevím, jak vám mám říci něžná slova,

protože o ně nežádáte,

jako ženy, které nalévají polévku v automatu,

jako muži, kteří k ránu zametají ulice,

jako všichni, co nám ani nestojí za povšimnutí

a o něž se opíráme jako pták o vzduch,

který je všude,

jako dům o zemi, která je všude,

jako život o lásku, která je všude.

Píseň o semaforech

Semafory jsou nejsmutnější v noci,

na křižovatce, kde nic nejezdí,

kde marně nutí netečnému chodci

tři padavčata, svoje souhvězdí.

Chtěly by chránit a mít krapet moci

a blikají si jen tak naplano.

Semafory jsou nejsmutnější v noci,

když hrají na zavřené piano.

Přeskočilo jim. Svítí jako cvoci

a leští asfalt, hlídají svůj břeh.

Semafory jsou nejkrásnější v noci,

když se jim tolik stýská po lidech.

V podvečer

Ne v sedmnácti, ani ve třiceti,

teprve mnohem, mnohem později

chlap doopravdy touží po objetí,

po lásce domovu a naději.

Když nečas na něj dotírá jak ovád

a s dechem pomalu je u konce,

umí se kořit umí poděkovat

třeba jen dívčím vlasům ve sponce.

Jestlipak vědí útloboké višně,

kdo políbil je dlouze očima?

Každá z nich krásná, krásná je až hříšně

jak prorokova dcera Fátima.

Ačkoliv řádně nečetl jsem korán

a nechci konvertovat k islámu,

poprosím, aby vetřeli mi do ran

drobounkou krůpěj svého balzámu.

Ne v sedmnácti, ani ve třiceti,

teprve když je pozdě na hrátky,

člověk jak svátek každý den už světí,

váží si střípku mezi odpadky.

A potleskem a hvízdáním a tichem

si vynucuje další přídavek

na hráči, který dávno před Fibichem

v podvečer bloudil po struníku řek.

Rudoarmejci

Benzínem voněli a trávou,

když tenkrát v květnu přišli sem.

Slavičí deštík nad Vltavou

byl cítit jejich tabákem.

Vzduch třeštil, nabit elektřinou

(ach, ještě kousek toho vzduchu!)

a košatý strom nad krajinou

byl jako oblak po výbuchu.

Benzínem voněli a trávou,

když tudy v květnu táhli s děly.

Mou zem se sponou krve tmavou

jak knihu písní otevřeli.

Po přečtení anonymního dopisu

Nemůžete mi přijít na jméno

velevážený – jenže máte smůlu:

pečlivě, za písmenem písmeno

musel jste vyťukat je na consulu.

I v rohu zamaštěné obálky

dál slaví svět, dál věrně slaví chrpy,

lotos, jímž kvetou dívčí sandálky,

svět lidí, co chtějí žít bez války

a na žerď zdvihli kladiva a srpy.

Jednou provždy

Srdce, ty víš, že tvoje místo je nalevo,

neopustíš je, dokud budu dýchat,

a ani potom,

ženeš se bez odpočinku

s těžkým praporem krve

a voláš na mne, když se opožďuji,

horoucně mě nutíš držet tvé tempo.

Padá a padá proděravělé listí,

ale ty běžíš,

setba přezimuje ve svých zemljankách,

ale ty kveteš

nepokořitelným snem stamiliónů, okvětními plátky

z not Internacionály!

Second hand

V kaňonech pražských po úspěchu touží

letité rifle, vesty, kamaše,

co dosloužily

za velikou louží

nebo pár kilometrů od Aše.

Nestárnoucí a osvědčený dirndl

se u nás rovněž brzo uplatní.

Že fýrer prohrál válku?

To je švindl,

prohrál ji Koněv a ti ostatní.

Ať sebevíc se pachtí návrháři,

nic proti nové vlně nezmohou:

kapitalismus

s jaguáří tváří

mává už málem celou oblohou.

Jen mlze padající do proluky

nehrozí trest, když zatne tiše pěst.

Slyšme však zprávu,

zprávu z druhé ruky -

ačkoli mají pomačkané puky,

kaštany právě rozhodly se kvést.

Dívce, která mi poslala své básně

Nic kloudného Vám asi neporadím,

do škarpy házím skřipec kritický.

Na zádech křížků víc než Vrchlický,

chci mlčky žehnat, setkám-li se s mládím.

Kámen a spěž se jednou provždycky

nebesům zaslíbily v katedrále;

předjaří nikdy není dokonalé,

haleká si co nejdál od klícky.

Žádáte po mně moudré resumé,

žádáte po mně prostopravdu holou.

Zvichřené třešně voní jenom smolou,

žhavě však cítí, že jim věříme,

že jsme dva štěpy v dlouhém stromořadí,

srdcovko moje s lesklou kšticí hadí…