MILAN BLAHYNKA
Bývaly doby, kdy nakladatelství zakládající si na svém jménu a pověsti, dávaly k Novému roku svým spolupracovníkům, přátelům, autorům diáře. Dochovaly se tlusté kapesní diáře v jemné kůži, do nichž si Nezval každodenně, byť zpravidla jen v prvních měsících a během cest zapisoval své sny a skutky; v jeho pozůstalosti jsou to prameny k poznání jeho života a díla z nejspolehlivějších.
Nevím, zda a jak se tato praxe pěstovala a dosud pěstuje ve Francii, ale díky laskavosti, jakou se vyznačuje jenom pravé přátelství, mám v ruce diář AGENDA 2020, kterou vydala Biblothèque de la Pléiade z nakl.Gallimard v říjnu 2019 pro své ctitele a přátele jako neprodejný tisk s „krátkou“ (dvaadvacetistránkovou) kronikou literárních a politických událostí z minulosti (z roku 1960), „zatímco citáty ze spisovatelů“ (na každý týden jeden) „ozáří a poučí vaše budoucí dny“. Překvapivý je podtitul diáře: S kresbami Milana Kundery.
Ještě překvapivější je nikoli to, že mezi autory citovanými vesměs slavnými, nebo vydáním u Gallimarda zeslavnělými, nalézáme citát také z Milana Kundery, z jeho rozhovoru s Christianem Salmonem v Umění románu (1986): „Nejspíš není nic samozřejmějšího, nic konkrétnějšího a nic hmatatelnějšího než přítomný okamžik. A přece nám úplně vypadne z paměti. (…) Každá chvíle představuje malý vesmír, nenapravitelně zapomenutý ve chvíli, která následuje.“
Na tom není nic zvláštního: Kundera je přece tvůrce, jehož všechny romány a knižně vydané francouzské eseje vyšly ve dvou svazcích Pléiady (druhý svazek dokonce v rozšířené reedici). Pozoruhodnější je, že mezi 54 citovanými autorskými osobnostmi z dějin a přítomnosti je Milan Kundera jediný žijící. To je pro něho mimořádná pocta.
Devět rozmarných kresbiček (dvě z nich jsou reprodukovány na přední a zadní straně obálky), které provázejí chronologii Je to šedesát let… (jedna z nich tvoří frontispis titulního listu), povznáší uživatele Diáře nad minulé starosti a radosti, ale jejich význam je daleko hlubší. Všecky ty kresbičky jsou variace na amébovité prvoky třídy kořenonožců. Postavičky a mezi nimi dvě jen tváře se na nás různě mračí, šklebí, posmívají se nám a smějí, tu skotačí, tu vybízejí k úvaze, často v akrobatickém tanci nebo stoji na některém výběžku-noze a přitom s květinou v jiném výběžku-ruce. Kdo se nám tu předvádí, kdo nás z výše své měňavkovité primitivní existence ironicky napodobuje a uzemňuje?
Do jedné z kreseb provokujícího prvoka (právě do té, co je i na přední straně obálky) je vepsáno jméno: pravý rozpřažený výběžek-ruku tvoří nápis Milan, levý příjmení Kundera. To on se tak ztotožňuje s prvotní, ještě neustálenou formou života a rozmarně se definuje, prozrazuje svůj celoživotní, vždy dynamický „postoj“, svůj nadhled nad marným pachtěním a domnělým pokrokem. Paradoxně kresba, která na rozdíl od textu nepotřebuje žádný překlad, resumuje smysl velkého slovesného díla.
Jistě není daleko doba, kdy vyjdou souborně všecky kresby Milana Kundery, které uzná za tak definitivní jako slovesná díla zralá pro vydání v Pléiadě. Devatero kreseb z Agendy 2020 je slibná nápověď.