VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Vašek si zapálil další, dnes už jistě třicátou cigaretu. Vyfoukl modrý dým ke stropu, který tady, na jevišti Laterny magiky, plaval v nekonečnu jako nebesa.

A řekl mi: „Jen jestli nekecáš, Boďane.“

On mi nevěří, pomyslel jsem si trpce, a řekl jsem: „Všechno bude v naprostý pohodě, ti říkám.“

Přisunul si židli blíž ke mně, mírně se sehnul a hledě do divadelních prken pod nohama, řekl s povzdechem: „Neboli ty to myslíš úplně vážně. Ano?“

„Už vážně nevím, jak bych tě měl přesvědčit,“ otočil jsem se do prázdného hlediště. „Kde je do frasa ta baba s chlebíčkama. Říkala chlebíčky a ňáký pití.“

Vašek mě drapl za loket a řekl: „Vykašli se na babu a pověz mi jedno,“ oči mu vylezly z důlků, „voni s tím souhlasí?“

„Prosím tě, dyť s tím sami přišli. Fojtík s tím přiletěl včera z Moskvy. Zahájit jednání a hlavně zabránit tomu, aby nedošlo k těm… násilnostem, jak už to při revolucích bejvá. Tohle bude první revoluce v dějinách, co proběhne absolutně v klidu, bez střílení a věšení, bez rvaček i hádek. Velmoci si nepřejou, aby v Evropě nastal další blázinec. Bylo by to drahý, stálo by to miliardy dolarů, takže to tentokrát bude – jak bych to řekl? – nenásilný, pohodový, sametový.“

„Takže velmoci,“ řekl Vašek s úšklebkem a přešel do jiné tóniny. „Pak ovšem nechápu, k čemu ještě potřebujou nás.“

To jsem se ovšem musel zasmát.

„My to tady přece musíme celý odehrát, od toho jsme sakra ňáký herci, nebo ne?“

„Ty jsi herec, já ne,“ řekl a hledě ke stropu, dodal: „Má to vůbec cenu?“

To myslel patrně vážně.

„Zbláznil ses nebo co?“

„Já, jo?“

„Copak nechápeš, jaká se ti tady nabízí šance, ty vole?“

Klesl na židličku v rohu jeviště a zaúpěl jako ten pes z Baskervillu: „Šílenýho něco, šílenýýýho.“

„Prosím tě, přeber si to laskavě v tom svým geniálním mozečku a snaž se pochopit alespoň základní fakta: voni to tu už zabalili, a to, co bude následovat, záleží už jenom na nás, to jest na tobě a našich kamarádech, hercích, zpěvácích, bavičích atd.“

„Kdo že má za ně k tomu vyjednávání přijít? Jakeš, Biľak, kdo?“

„Podle mejch informací by to měl bejt Adamec,“ řekl jsem, ale potvrzené jsem to neměl.

„Páni,“ spráskl ruce Vašek, „sám předseda vlády. To se divím, že nevyslali rovnou Husáka.“

„Husák je nemocnej člověk, nevidí, možná že už ani neslyší, je úplně dezorientovanej. Včera se prej Jirky ptal, kdy má jmenovat novou vládu a kdy mu vnitráci přistaví před domeček helikoptéru do Bratislavy.“

„Bez jediného výstřelu,“ řekl Vašek. „Dějiny nás ovšem učí o pravém opaku, milý Boďane.“

Chtěl jsem mu to nějak srozumitelně vysvětlit, ale někdo vylezl na jeviště a řekl: „Lidi, už je tady.“ Nasál vzduch do nozder.

„Páni, tady je ale nakouřeno,“ což řekl s odporem notorického nekuřáka.

„Ahoj, Jiří,“ přivítal jsem našeho dalšího kamaráda Jirku, „kdo že tu je?“

„No kdo asi,“ řekl Jiří a pohladil Vaška po hlavě. „Jsi ňákej bledej. Helejte lidi, já ho sem pošlu, ale pojďte radši dolů, na tomhle jevišti mi to připadá takový ňáký blbý, přece jenom jde o historickej akt, na jakej naši potomci budou vzpomínat s hrdostí a úctou.“ Zasmál se jako kluk. „Kde chceš mít pomník, Václave? Před smíchovským pivovarem?“

„Ty, Jiříčku, něco ti řeknu,“ řekl Vašek, ale neřekl nic. Do toho přišla Jiřka, prý je tady pan Adamec a nechá se ptát, kde se to odehraje, zdali tady, na jevišti, anebo v rekvizitárně.

„V tý velký místnosti vedle hajzlů,“ informoval ji Jiří a pohotově jí pochválil účes. „Perfektní střih, Jiřinko; kam šel ten člověk?“

Vašek mezitím sešel po schůdkách z jeviště a vydal se k ústřední kanceláři ústředního ředitele Laterny magiky.

„Tak fajn,“ řekl jsem a sehnul jsem se, abych sebral z prken vajgl, který tam Vašek normálně odhodil. „Teda vidět to tak hasiči,“ řekl jsem, „to by bylo tóčo.“

- - -

„Takže pánové,“ promluvil jako první v ústřední kanceláři ústředního ředitele divadla předseda vlády ČSSR Adamec, „můžete začít.“

„Dohodlo se to tak, že my předneseme své revoluční požadavky, na což vyjednávač protistrany odpoví, a pokud budeme trvat na svém, pohrozí nám přerušením jednání a vrátí se na zasedání vlády, která de facto neexistuje.“ Jirka mi pošeptal do levého ucha, že Adamec už nemá žádné pravomoci, takže můj dotaz, zdali sem za chvíli čirou náhodou nedorazí pohotovostní oddíl SNB s bílými klacky, byl mimo mísu.

„Neboj, všechno je zmáknutý,“ přesvědčoval mě zbytečně Jirka, „kdyby někdo začal trojčit, zasáhne jejich armáda, která si nad tímhle i dalšími převraty vzala patronát.“

Bylo to, jak jsem říkal na začátku Vaškovi: musí to proběhnout v klidu a pohodě, a to všude; tak zní dohoda těch pánů, kteří o tom rozhodli už dávno mimo jakoukoli Laternu, jakkoli magickou.

Slyšel jsem, jak předseda vlády ČSSR s odevzdaností generála, opouštějícího bitevní pole, říká: „Máte ještě nějaké další požadavky, pánové? Co vy, pane Havel?“

Pan Havel mu podal papír se seznamem všeho, co od bývalé vlády požaduje revoluční garda složená z kamarádů herců, kytaristů, textařů a topičů, kteří před srpnem 1968 stáli v čele reformního hnutí, za což byli vrženi zpět do dělnické třídy, z níž údajně vyšli. Nyní se zase mohli do čela vrátit; alespoň tak jim to Vašek svatosvatě slíbil.

Předseda bývalé vlády ČSSR Adamec přelétl očima seznam požadavků, odložil papír štítivě na stůl a řekl: „Doufám, soudruzi, eh, pánové, že dodržíte slovo a nikdo nebude zatčen, uvězněn, souzen anebo…“

„…mučen,“ doplnil pohotově jeho proslov Jirka, který se tady náramně bavil. Dokonce si přisadil: „Nejsme jako vy, pane předsedo.“

„Přesto velkorysost, s jakou vám předáváme moc ve státě,“ nevzrušeně pokračoval ve svém proslovu bývalý předseda vlády ČSSR, „bude doufám náležitě oceněna i novým vedením našeho socialistického státu, a jak jsem byl před chvílí informován tady v předsálí, novou vládu jmenuje prezident republiky Husák v prosinci.

Do té doby, než se tak stane, je jakékoliv další vyjednávání zbytečné. Pánové, dovolte mi odejít.“ To řka, vstal.

„Ježíšmarjá,“ zaúpěl rovněž zde přítomný autor šlágru Grenadýna pro Kryšpína, „zadržte ho někdo! Vašku! Takhle to přece nebylo domluveno.“

„Uhm mnjo,“ zamumlal vůdce revoluce in spe, „pan Pěchoušek má pravdu, posaďte se, prosím, pane předsedo, ještě nemůžeme končit, ještě musíme nahrát na pásek nejdůležitější okamžiky tohoto jednání, aby zde byl transparentní důkaz o našem střetu názorů a o rozdílnosti našich postojů, což může trvat nanejvýš…,“ podíval se na hodinky, „tak hodinu nebo půl druha hodiny, dýl ne.“

To byl čas, který odpovídal historickému okamžiku, jehož jsme byli svědky.

A tak si Adamec zase sedl. Stal se člověkem, který přestal být pánem svého času i svých činů. Byl už jen obyčejný Adamec. Vašek mu z balíčku nabídl morrisku, člověk Adamec ji však odmítl. Nechtěl kouřit, nechtěl vyjednávat; nechtěl nic. Přál si být doma a pustit si televizi, aby se konečně dozvěděl, co se to tu vlastně stalo. Ještě předevčírem nikdo na ústředním výboru nepředpokládal, že se vývoj událostí bude ubírat tímto strmým směrem.

Vašek mu podal papír s požadavky listopadové revoluce v ČSSR.

„Nechcete si to aspoň přečíst, pane předsedo?“

„Zbytečný,“ řekl pan předseda tiše, tak tiše, že to ani nebylo slyšet. Zavřel oči, jako by ani nechtěl nic vidět.

Do toho hlásila Jiřka ode dveří: „Pánové, je tady paní od Paukertů; prej jste sem objednali chlebíčky a ňáký víno.“

„To přijde sem,“ ohlásil jsem přítomným, čímž jsem zároveň vyhlásil desetiminutovou přestávku ve vyjednávání o dalším směřování českých dějin v 21. století, které na nás čekalo za dveřmi tohoto magického absurdního divadla.