JIŘÍ JÍROVEC

Tom Paxton (patrně americký rusofil) se v písni „Co ses dnes naučil ve škole, můj synku“ dopustil odporné ironizace války: „Naučili jsme se, že jsme měli velké války, a že se i my jednou dostaneme příležitost v nějaké bojovat.“ 

Paxton sem, Paxton tam, naděje pro naše mladé trvá. Shromážděním velitelů, které právě přenáší TV, prolínají řinčením zbraněmi slova sebechvály, co jsme dosáhli, kolik miliard jsme již vyhrabali na dně státní pokladny. A co ještě potřebujeme, abychom mohli odstrašovat a pak slavně táhnout na Putina a nezastavit se až v Číně. Řečníkům vzrušením buší srdce v hrudi, až odskakují metály.

Naši plánovači budoucího a hrdinného vítězství zapomínají, že Západ prosral všechny války, které kdy vedl. Že po nich zůstaly miliony mrtvých a že všechny vznikly na základě účelových lží. 

Nadýmají se nadšením nad sebou a budoucností, kterou chystají. Možná jim Rychetský připomene, že v naší společnosti platí, že vláda a tedy ani oni nesmějí přijímat žádná opatření, která dostatečně nevysvětlí. 

Jak vysvětlí to, že budoucí válka bude ryze kapitalistická, protože jiné státy na světě nejsou? Není úplně jedno, jestli si moc na jedné straně obhrábl klan miliardářů anebo klan politiků?

Jak bude podle těch Hurvínků válka probíhat? A co doma, nám se vyhne? A kdo v ní bude bojovat? Bude snad generálská zlatá mládež přísahat, že položí za plány svých otců vlastní život? Nebo s Krylem odpoví „Že šel bych rád? Nasrat, jó nasrat!“ 

Občané by pochopili, kdyby řeč byla o míru. Jenže taková myšlenka se v dutých lebkách neuchytí.