Ceny UČS 2020

 

Dagmar Žaludová: Za založení literární soutěže Kouzelný klíč

Milena Městecká: Za knihu Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945

Jiří Adamec: Za ryze české režijní umění

Lubomír Brožek: Za básnickou sbírku Kuks

Jiří Krampol: Za humor vnášený do našeho života

Josef Velčovský: Za originální malířskou tvorbu

 

Ceny UČS 2021

Pavel Kalvach: Za knihu Světy slavných neurovědců

Jan Schneider: Za slova, která se nepodbízejí

Josef Pepa Nos: Za písně, které zlidověly

Ivan Vyskočil: Za umění herecké i polemické

Jan Keller: Za knihu Hybridní politika

Jan Poláček: Za dlouholeté vedení časopisu Lípa

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Ceny UČS 2020

 

Dagmar Žaludová: Za založení literární soutěže Kouzelný klíč

Milena Městecká: Za knihu Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945

Jiří Adamec: Za ryze české režijní umění

Lubomír Brožek: Za básnickou sbírku Kuks

Jiří Krampol: Za humor vnášený do našeho života

Josef Velčovský: Za originální malířskou tvorbu

(Laudatia laureátů za rok 2020 vyšla v LUKu č. 16 dne 21. dubna 2021, proto je nyní otiskujeme zkrácené.

Ceny za oba roky byly v důsledku pandemie COVID-19 uděleny až v sobotu 6. listopadu 2021.)

 

 „Vítězi jsme my všichni…“

Laudatio na Dagmar Žaludovou

Mezinárodní literární soutěž Kouzelný klíč, jíž Dagmar Žaludová byla „spiritus agens“ a „anděl strážný“ současně, je určena pacientům a zaměstnancům psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice, s integrujícím, především pak de-stigmatizačním posláním.

Cílem projektu, za jehož založení a vedení uděluje Unie českých spisovatelů jednu ze svých cen, je tedy stavění mostů mezi lidmi a národy, aby se rozvolnily mentálně ostré hranice mezi „my“ a „oni“ na základech formování vzájemné úcty a porozumění.

Dagmar Žaludová je profesí žurnalistka. Její étos dobře charakterizují slova, jimiž se obrátila na účastníky jednoho z ročníků soutěže Kouzelný klíč.

„Většina z vás se znovu a znovu zapojuje do soutěže, někdy s lepšími, jindy o něco méně dobrými výsledky, ale věřím, že jedno mají všichni soutěžící společné, snahu vytvořit co nejlepší dílo, a nejen to, je to o tom vyznat se ze svých radostí ale i strastí. Za každým z vás jsou znatelné vaše příběhy, prožitky ať už smutné, nebo veselé. Život není pro většinu z nás jednoduchý. Dílem proto, že ani svět není jednoduchý, dílem proto, že každý z nás vlastní určité specifické osobnostní rysy, které mnohdy určují způsob našeho chování, přístupu k životu, k světu. Většině soutěžících ani tak nejde o to vyčnívat a být korunován úspěchem, i když úspěšné výsledky vždy potěší. Vítězi jsme my všichni, kteří jsme jakýmkoli způsobem do soutěže zapojeni.“

ALEXEJ MIKULÁŠEK

 

Vrátit se z prachu zapomnění

Laudatio na Milenu Městeckou

Před krátkým časem jistá pražská politička na ministerské úrovni zaperlila v ČT svým přirovnáním, že koronavirus je horší než druhá světová válka. Jako by nic nevěděla o jejím strašném průběhu, o milionech mrtvých a zraněných… Zdá se bohužel, že není ve své krátkozrakosti sama. Nejenže o tom svědčí osiřelé pamětní desky hrdinům odboje a padlým v Pražském povstání v květnu 1945, kam už jen málokdo přinese kytičku. Marně bronzové levičky zvedají své prsty v připomínce: „Nezapomeňte!“

Jistě i právě proto je oceněná jedinečná kniha Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945 z pera badatelky a publicistky Mileny Městecké.

Ve své knize mapuje pochody smrti z celé Evropy, včetně našeho území. Střízlivými slovy popisuje jejich trasy i mašinérii a německou zběsilost a nacistickou brutalitu, která se nezastavila před ničím.

Milena Městecká to popisuje vlastními slovy: „Každý z nás má možnost i povinnost, když najde hrob obětí pochodu smrti, poklonit se před ním a položit kytičku. Když je v nepořádku, postarat se o opravu. Když chybí popis událostí, počtu obětí, doplnit je. Jsou-li dohledatelná jména obětí, napsat je na hrob. Oznámit jeho stav obci, jež odpovídá za evidenci válečných hrobů. A projít alespoň kousek pochodu, navštívit místa, kudy projel transport. Napsat jeho příběh a zveřejnit ho. Vyprávět ho ostatním, třeba jen rodině a přátelům. O to totiž jde…“

IVAN ČERNÝ

 

Trvale oblíbený režisér

Laudatio na Jiřího Adamce

Jiří Adamec patří mezi nemnoho mistrů klasického českého seriálu a televizní tvorby. Jeho seriály byly a jsou trvale oblíbené, mají vynikající provedení, hrají v nich skvělí herci.

A lidé tato televizní díla a pořady milují a opakovaně je sledují, což se nedá říci o řadě současných filmů, byť oceněných Českými lvy, které uvidíme v televizi jednou dvakrát a pak už je rychle zapomeneme.

A právě oblíbenost Adamcových pořadů, seriálů a pohádek je tím lidsky nejdůležitějším a dokládá trvalou kvalitu jeho díla.

JIŘÍ PISKÁČEK

 

Když hovoří sochy

Laudatio na Lubomíra Brožka

Lubomír Brožek je renesanční člověk. Nic lidského mu není cizí, tedy ani baroko. Baroko není jen načesaný kámen, ale hluboká, do tvrdého kamene vytesaná bolest.

Cenu Unie českých spisovatelů dostává za knihu sonetů Kuks. Pán zámku František Antonín Špork si u Matyáše Bernarda Brauna objednal světoznámou alej kamenných ctností a neřestí. Ty – jak musí přiznat i svatoušek, kráčejí životem pospolu, byť nikoli ruku v ruce. Kámen je kámen, ale sonetu neodolá. Sonet – snad nejobtížnější úkol, který na sebe může básník vzít. Nebyl by to však Brožek, kdyby považoval sonet za zkamenělý útvar. Zachází s ním, jak potřebuje. Jen tak vzniká poezie, vázaná i nevázaná.

KAREL SÝS

 

Uvěřitelnost a životnost

Laudatio na Jiřího Krampola

Desítkám filmových a televizních rolí Jiří Krampol vdechl uvěřitelnost a životnost, což jsou dvě z největších předností, které divák nejvíc ocení.

A to je právě to nejdůležitější slovo – divák.

Jiří Krampol si nikdy nehrál na nadpozemského intelektuála, neoslovoval vybíravé a často snobské menšinové publikum.

Naopak, zemitost jeho hereckého kódu, specifičnost výrazová i hlasová, a díky celoživotní zálibě ve sportu také fyzická zdatnost jej předurčily k tomu, aby byl umělcem lidovým, srozumitelným, hrajícím pro široké publikum.

A byl to, předpokládám, také důvod, proč byl oceněn prezidentem Milošem Zemanem v roce 2018 Vyznamenáním za zásluhy.

Jestliže se nyní stává laureátem ceny Unie českých spisovatelů, je to logickým potvrzením jeho místa na mapě českého umění i zábavy.

PETR ŽANTOVSKÝ

 

Jemný způsob provokace

Laudatio na Josefa Velčovského

Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor Josef Velčovský patří ke klasikům našeho výtvarného umění, samozřejmě s přesahem do zahraničí. Kdybychom se pokoušeli několika slovy vyjádřit podstatu jeho tvorby, snad bychom využili jeho vlastních slov: „Obraz má být krásný, umění nemá děsit.“

Jeho obrazy vzbuzují u diváka zvědavost, je v nich prostými prostředky zakleto nějaké tajemno. Stejně tak je prostá i forma, čistá linie, čistá barva, která se především uplatňuje v jedinečných litografiích.

Velčovského tvorba je tedy na první pohled rozpoznatelná, skrývá velkou šíři možné interpretace. Tím ponouká naši zvědavost, otvírá nám možnost jedinečného výkladu, často podpořeného i názvem jednotlivých děl, často jemně provokativních.

VĚRA BERANOVÁ

 

 

 

 

Ceny UČS 2021

Pavel Kalvach: Za knihu Světy slavných neurovědců

Jan Schneider: Za slova, která se nepodbízejí

Josef Pepa Nos: Za písně, které zlidověly

Ivan Vyskočil: Za umění herecké i polemické

Jan Keller: Za knihu Hybridní politika

Jan Poláček: Za dlouholeté vedení časopisu Lípa

 

 

Věda si rozumí s literaturou

Laudatio na Pavla Kalvacha

Vyjmenovat všechna působiště prof. MUDr. Pavla Kalvacha, CSc., věhlasného českého neurologa, by vyžadovalo celý prostor tohoto skromného laudatia. Říkám skromného, protože by stejně nemohlo vyčíslit jeho zásluhy o uzdravení nesčetných trpících pacientů.

Pavel Kalvach je ovšem také publicista. Čtenáři LUKu jistě chovají v paměti například jeho článek o pobytu a činnosti Alberta Einsteina v Praze či článek k 20. výročí narození Karla Marxe. Nedá mi to citovat trefnou sentenci z tohoto článku-eseje:

„Označovat vynálezce motorové pily za lumpa kvůli tomu, že se s ní někdo pořezal, je stejně hloupé, jako spílat výrobci auta za to, že se v něm nějaký ztřeštěný řidič přizabil. Tady bychom snad byli zajedno. Složitější je to při hledání viníků v ideologických sporech.

Přede dvěma roky vztyčili k dvoustému výročí narození Karla Marxe jeho pětimetrovou sochu v rodném Trieru. To však rozhněvalo řadu kritiků, kteří pokládají Marxe za strůjce společenského zla…“

Cenu Unie českých spisovatelů dáváme Pavlu Kalvachovi za knihu Světy slavných neurovědců. Zdálo by se možná, že je to kniha nadmíru učená, běžnému čtenáři, nota bene čtenáři již nezvratně uvyklému konzumovat předkousané čtivo, navíc pokud možno nasekané do komiksu, nepřístupná. Pravý opak je však pravdou.

Nad stránkami této knihy pochopíme, že právě ti největší vědci nebyli žádnými suchary, že nic lidského jim nebylo cizí. Koneckonců viděli tolik lidské bídy, že jim nic člověčího cizí být ani nemohlo.

Před čtenářem defilují světoznámé i méně známé osobnosti: Alois Alzheimer, Oskar Fischer, Sigmund Freud, Claude Bernard, Jean-Martin Charcot…

Kniha je obsažná, má 285 fakty nabitých stran. Vybral jsem na ukázku profesorem Kalvachem prezentovanou a originálně zdokumentovanou českou stopu v světové historii. Totiž postavu, která dosud přecházela z jedné knihy literatury faktu do druhé, aniž by se čtenář dozvěděl něco nového.

Pavla Kalvacha totiž lidsky i profesně velmi zajímal osud Oskara Fischera, který působil jako profesor německé psychiatrické kliniky v Praze na Karlově. Pro svůj původ v nevhodnou dobu a na nesprávném místě. Osud velkého vědce se však nečekaně protnul s osudem mazaného světoběžníka Herschela (Hermanna) Chaima Steinschneidera, známého pod uměleckým jménem Erich Jan Hanussen.

Zprvu úspěchy neslavil – naopak. Rakousko měl od roku 1923 zakázané, vydal se tedy do Československa. Sliboval, že odhalí budoucí události, samozřejmě jen významnější (vraždy, krádeže, vloupání apod.). Nadto poskytoval jednotlivcům soukromé rady. Příslušní vědci ho však obvinili z používání i primitivních jarmarečních triků, „shodných s uměním cikánů“.

V roce 1929 čelil před krajským soudem v Litoměřicích celkem 34 žalobám. Důvod? „Lstivými představami a jednáním uvedl (žalující osoby) v omyl a využil jejich slabosti pomocí pověrčivého a záludného jednání k jejich zneužití.“

Výčet „záludných jednání“ byl obsáhlý: čtení myšlenek, telepatie, jasnovidectví, animismus, metapsychologie, okultismus, spiritismus… Tehdy ještě poměrně skromný jasnovidec si nechal za své výkony zaplatit od 40 do 375 korun.

A jako odborný znalec posloužil soudu právě prof. Oskar Fischer. O podobné psychické fenomény se totiž velice zajímal.

Hanussenova hvězda nicméně stoupala. Uzavřel sázku o 10 000 marek s norimberským Spolkem pro vzduchoplavbu, že provede úkol, který mu telepaticky sdělí osoba ze vzducholodi vznášející se ve výšce 500 metrů. Napsal však zároveň dopis řediteli řečeného Spolku, že sázka je smyšlená a slouží pouze reklamě a že nežádá výhru, ani není ochoten zaplatit prohru.

Začalo se mu dařit v Berlíně. Dostal se až k veliteli berlínské SA hraběti von Helldorfovi. Údajně pořádal i sexuálně pojaté večírky.

V roce 1932 takřka zázračně předpověděl, že prezidentem bude zvolen von Hindenburg, ale rok nato už bude kancléřem Hitler. Tak se také stalo.

26. února 1933 otevřel v Berlíně Palác okultismu. Tady prostřednictvím a ústy svého média, herečky Marie Paudlerové, prorokoval, že „vidí hořet významnou budovu“. Neuplynulo ani dvacet hodin a vypukl požár Říšského sněmu. Tehdy mu začal přitěžovat židovský původ. 24. března ho krátce zatklo gestapo, aby vzápětí ho na ulici přepadli tři neznámí muži. Jeho mrtvolu našli teprve 7. dubna. Na sobě měl bezvadný večerní oblek, hlavu prostřelenou dvěma kulkami.

A Oskar Fischer? Pavel Kalvach uvádí, že ještě v roce 1937 nebo 1938 se měl na Fischera obrátit prezident Beneš se žádostí o expertizu Hitlerovy povahy. Zda profesor žádosti vyhověl, není známo.

Ví se však, že Oskar Fischer byl 26. února 1942 zavražděn v Malé pevnosti Terezín.

Není jistě od věci zaznamenat, že v západním světě se Hitlerovi dostalo titulu „Muž roku 1938“.

Kniha Pavla Kalvacha Světy slavných neurovědců je skvělým důkazem, že spojení vědy s literaturou může být plodné.

KAREL SÝS

 

Autor břitkých komentářů

Laudatio na Jana Schneidera

Nemíním zde odrecitovat životopis Honzy Schneidera. Ostatně, to by byl příliš obtížný úkol, na internetu oněm není mnoho údajů.

Vyprávěl mi, že se jako středoškolák protloukal dělnickými profesemi, až se propadl do undergroundu. Prozradil mi, že od malička miloval třískat do bubnů. Takže to nebyla náhoda, že si několikrát zahrál se skupinou The Plastic People of the Universe. V té době také podepsal Chartu 77.

Od roku 1978 se účastnil bytového religionistického semináře starozákonníka profesora Milana Balabána. V roce 1988 nad tímto seminářem převzala záštitu University of Cambridge. Frekventanty zařadila do programu dálkového studia srovnávací religionistiky a přednášet jim jezdili slovutní profesoři z Cambridge. Po složení předepsaných zkoušek získal v roce 1993 Cambridge Certificate in Religious Studies, což mu pak Univerzita Karlova nostrifikovala na bakalářské úrovni.

Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních. Jako ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost měl možnost se seznámit s mnoha zahraničními odborníky a jejich zkušenostmi.

Slavný spisovatel Amos Oz kdysi napsal, že fanatici nemají smysl pro humor. Honza proto vydal vtipnou knížku, kterou nazval Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob, a když se mu podaří proniknout k něčí knihovně, pečlivě zkoumá, zdali dotyčný tu knihu vlastní.

Od roku 2005 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik. Dlouho psal na web Česká pozice, než skončila. Psával do Lidových novin a vystupoval v Českém rozhlase a v České televizi, ale ani tam ho už nechtějí. Teď už mu zbývají jen První zprávy a občas Parlamentní listy – a samozřejmě Lípa. V internetovém časopise Argument publikuje každou neděli Jazzové okénko.

Jsem pilným čtenářem jeho břitkých komentářů k současné politické situaci. A nejen čtenářem.

Osobně jsme se seznámili už před řadou let v kavárně Slavia. Ani on, ani já nejsme kavárenští povaleči, ale dosti náhodou jsme se tam sešli s partou dalších lidí, s nimiž jsme připravovali – už ani přesně nevím, co vlastně. Snad jedno z diskusních fór, které organizuji v Evropském či Slovenském domě a Honza je jejich pravidelným návštěvníkem a diskutérem. Ale to není podstatné.

Od té doby jsme se spřátelili a sblížili nikoliv proto, že bychom měli na vše stejný názor, ale spíše, že i při různosti názorů se vzájemně respektujeme.

Honza jako bývalý zpravodajec se drží faktů a přímočaře vyjadřuje své názory, které odvozuje právě ze znalosti těchto faktů. Ostatně, to vyplývá z jeho zásad zpravodajce, který musí fakta sbírat, analyzovat, ale jak sám říká, nikdy v nich nesmí lhát, aby zakryl ta nepříjemná.

MILAN SYRUČEK

 

Nezaměnitelný humor

Laudatio na Pepu Nose

„Kdo jde pořád doprava, voctne se nalevo,

kdo jde pořád doleva, přijde napravo.

Kdo jde pořád dopředu, voctne se vzadu,

kdo jde pořád dozadu, bude vepředu.

Kdo jde pořád na východ, voctne se na západě,

kdo jde pořád na západ, přijde na východ.

Kdo jde pořád na sever, voctne se na jihu,

kdo jde pořád na jih, přijde na sever.

Kdo se pořád přibližuje, nakonec se vzdálí,

kdo se pořád vzdaluje, nakonec se přiblíží.

Kdo jde pořád dolů, voctne se nahoře,

kdo jde pořád nahoru, nikam nedojde!“

Autorem těchto prorockých veršů z textu písně Země je kulatá je Josef Nos, jehož známe jako Pepu Nose už od první půlky 70. let, kdy začal vystupovat spolu s písničkářským sdružením Šafrán.

Vždycky se od jeho členů lišil. Zatímco Vladimír Merta tam vnášel intelektuálskou zamyšlenost, Jaroslav Hutka se vracel k barokním nápěvům a lidové poesii, Dáša Voňková překračovala žánrové meze a Petr Lutka bavil svými insitními písněmi i projevem, Pepa Nos byl charakteristický jak svou brilantní hrou na kytaru, tak nezaměnitelným zpěvem a texty, kde nechyběl humor, ale byl vždycky nahořklý a – dnes bychom řekli – občansky angažovaný. To poslední uvedené je pro Pepu Nose typické do dnešních dní. Proto byl také navržen na tuto cenu.

Prošel si často nesnadnými peripetiemi.

Nejprve jej perzekvoval někdejší režim, poté se k němu obrátil zády i ten nový, havlovský. Pepa Nos se vždycky vymykal, byl nepohodlný, protože říkal to svoje naplno a zpříma. Wikipedie o něm mimo jiné píše: „Veřejně prezentuje své extrémně kritické postoje a názory na homosexualitu, liberální politiku, islám, Evropskou unii.“

Dodal bych, že tyto postoje sděluje s plným vědomím, že s nimi v dnešní pokrytecké době politické korektnosti narazí.

Na první pohled by se dalo říci, že jde o promyšlené provokace, kdo ale Pepu Nose zná, ví, že v tom není žádné pozérství, ale prostě poctivé a občas dost nešťastné povzdechnutí člověka ve stroji, který nelze zastavit.

V červnu 2018 obdržel Pepa Nos od ministryně obrany Karly Šlechtové vyznamenání za třetí odboj. Dnes se pomyslný kruh uzavírá oceněním Unie českých spisovatelů.

Gratuluji!

PETR ŽANTOVSKÝ

 

Klobouk dolů, pane Vyskočile!

Laudatio na Ivana Vyskočila

Ivan Vyskočil byl a je především divadelním a filmovým hercem. To je jeho profese, kterou vystudoval na Divadelní akademii múzických umění. Hrál v Činoherním klubu, pak v Divadle Jiřího Wolkera a Divadle Stanislava Kostky Neumanna (dnes Divadlo Pod Palmovkou) v Praze. Po převratu se vydal na nezávislou hereckou dráhu.

Cena Unie českých spisovatelů bude dnes panu Vyskočilovi udělena za jeho umění herecké i polemické, to je velmi pěkně, vtipně a trefně vyjádřeno. K jeho „umění polemickému“ se dostanu vzápětí. Ale hereckou profesi Ivana Vyskočila, kterou provozuje – je-li možno to takto živnostensky vyslovit – 55 let, nelze přejít dvěma větami.

Nemám možnost provést zhodnocení Vyskočilových divadelních kreací, protože jsem asi neměla tu příležitost být na některém z divadelních představení, kde účinkoval. I když si myslím, že jako mladá divačka jsem ho mohla vidět ve Filosofské historii v Divadle Jiřího Wolkera. Tuto Jiráskovu klasiku měli určitě někdy ke konci 70. let na repertoáru, ale nevím, zdali v ní Ivan Vyskočil hrál.

Kde však plně využil svého nadání a mohla jsem to jako divačka sledovat, je film a televizní tvorba.

Osobně jsem s velkým zájmem znovu zhlédla filmovou verzi Kalčíkovy Drsné planiny, kde Ivan hrál jednoho z mladých československých vojáků, kteří přišli po osvobození od fašismu zajišťovat bezpečí v našem pohraničí. Tohle byl jeho herecký majstrštyk. Režisér Soukup oslovil trojici tehdy mladých herců Bartoška-Vyskočil-Potměšil, kteří se svých rolí zhostili více než dobře a jejich výkon byl civilní a věrohodný. Jakpak by se asi pan prezident Mezinárodního filmového festivalu dnes díval na svou roli v tomto filmu?

Samozřejmě, že dnes se na filmy tohoto typu plive, což dokládá mj. ta skutečnost, že veřejnoprávní televize je nezařadí, a i v Česko-slovenské filmové databázi ji doprovázejí slova typu: „Začínající režisér Jaroslav Soukup se pokusil manévrovat v úzce vytyčených politických mantinelech. Na jedné straně se podřizuje režimním zkazkám o nutné obraně státních hranic před pronikáním nepřátel, současně se však s téměř dokumentární hodnověrností snaží postihnout tvrdé podmínky, v nichž pohraničníci museli v těsně poválečném období žít…“ Tak aspoň že tak…

Také si vzpomínám, jak jsem hltala film režiséra Jaromila Jireše z roku 1978 podle předlohy spisovatele Vladimíra Párala Mladý muž a bílá velryba, kde náš laureát hrál po boku hereckých legend Jany Brejchové a Eduarda Cupáka. To byla také velmi silná a krásná role.

Vím, že si Ivan Vyskočil cení filmu z roku 1968 Pasťák, v něm hrál jako dvaadvacetiletý. Krásných příležitostí dostal jako herec moc a moc a vždy to bylo po boku nejlepších herců. Vzpomeňme na Plavení hříbat režiséra Hynka Bočana z roku 1975, na Smrt krásných srnců z roku 1986. Jako výborný komik se představil v Partě hic a zapsal se do paměti obdivovatelů opravdu výborných a neopakovatelných československých komedií ze 70. a 80. let, na které od těch dob již nikdo nedokázal navázat.

I mezinárodní produkce si ho našly, například ve filmu Sarajevský atentát (1975, režisér Veljko Bulič) hrál roli jednoho z atentátníků, kteří zaútočili na rakouského následníka trůnu, a kdo si pamatuje tento film – šel také v naší tehdy Československé televizi, hrál po boku Christophera Plummera či Maximiliana Schella.

Ivan Vyskočil má na svém uměleckém kontě asi 70 filmových rolí, desítky seriálových postav – vzpomeňme Velké sedlo a mnohokrát reprízovaný excelentní Vlak dětství a naděje, ve vědomí diváků je známým a oblíbeným hercem, za nímž stojí řada děl kvalitní filmografie.

Pak přichází druhá část laureátova „já“, jeho veřejná, společenská aktivita. Je to angažování se v založení Herecké asociace ČR, což je jedna ze složek Českomoravské konfederace odborových svazů. Ale především veřejná prezentace svých názorů na politickou situaci u nás i ve světě. Ivan Vyskočil totiž se svými postoji na veřejné dění vystoupil z herecké ulity, v níž drtivá většina herců a umělců vůbec setrvává po celý svůj život. Proč tomu tak je, proč většina herců a umělců mlčí, maximálně se připojuje k nějaké plusové body přinášející charitě, a pokud politika, tak zásadně jen hlavního proudu? To Ivan Vyskočil vysvětlil v pořadu O čem se mlčí, moderovaném Stanislavem Novotným: „U herců je to zvláštní, herectví je závislé povolání, my jsme závislí na tom, kdo nám dá práci.“ „Volají mi kolegové a říkají mi – já s tebou souhlasím, já to ale nemohu říci, já bych s nimi nevydržel…“, komentoval Ivan Vyskočil toto pokrytecké chování většiny herců a hereček.

Statečný postoj zaujal Ivan Vyskočil poté, co vešlo ve známost, že bude v roce 2018 vyznamenán prezidentem Milošem Zemanem. Ode dna se zvedla nejhorší sedlina lidské společnosti, tedy přesnými slovy bahno, které zlovolně zaútočilo, aby vyznamenání vrátil. A našel se takový syčák, jenž nabídl vyplatit milion korun českých, pokud Vyskočil vyznamenání vrátí. Vždyť nadávat na Zemana a na Babiše – to se přece nosí!

Možná, že by jiní v takové situaci podlehli, žijeme-li ve světě řízeném výhradně penězi, kdy se na peníze přepočítává vše, i nejvyšší lidské hodnoty. Ivan Vyskočil jako čestný člověk takovému neuvěřitelnému návrhu odolal, jak bychom bezpochyby udělali i my všichni, kteří jsme se sešli v tomto sále.

Pan Vyskočil je aktivní i jako publicista a glosátor, publikuje na serveru Parlamentní listy své glosy nazvané Nedělní ráno s Ivanem Vyskočilem. V té aktuální z 31. října se věnuje svým „zážitkům“ ze své aktivní účasti v pořadu Máte slovo. Je to – jako vždy – otevřené a velmi vtipné čtení.

Je obdivuhodné, že vůbec kývl na účast v tomto nic neřešícím pořadu ČT, vedeném lítou saní převlečenou za moderátorku. Ivan Vyskočil se zúčastnil přímého přenosu dne 21. října, kdy byl probírán zdravotní stav prezidenta republiky a snahy Senátu, nápadně usilujícího o jeho odstavení. Náš laureát vystupoval na straně prezidenta Zemana proti zdivočelé Džamile Stehlíkové a jako „svatá Dala“ se tvářícímu, o to více nebezpečnému a zákeřnému senátoru Fischerovi. Už jen být přítomen takové nedůstojné hádanici, která nemá co dělat na obrazovce veřejnoprávní televize, je samo o sobě statečným činem. Klobouk dolů, pane Vyskočile! Osobně bych do takového podniku nešla a mnoho mých známých, kteří i měli možnost se jiných dílů v minulosti zúčastnit, říká: „Do pořadu, který řídí domovnice, nepůjdu.“

Měla jsem možnost s Ivanem Vyskočilem připravit dva rozhovory pro deník Haló noviny a i to je čin sympatický, neboť poskytnout českému levicovému deníku rozhovor – to nejen z umělecké branže nedokáže každý.

Za umění herecké, které jsem zdůvodnila, i polemické, neboť Ivan Vyskočil se nebojí polemizovat s mainstreamovými názory (byť ne vždy s nimi osobně souhlasím), za prokázanou občanskou statečnost, která není ojedinělou, nýbrž v posledních obdobích pravidlem, si Ivan Vyskočil, divadelní a filmový herec, organizátor a publicista, Cenu Unie českých spisovatelů rozhodně zaslouží. A těší mě, že ji dostává v roce svých 75. narozenin.

MONIKA HOŘENÍ

 

 

Každá z jeho knih je lepší než ty předchozí

Laudatio na Jana Kellera

Děkuji za příležitost promluvit u příležitosti udělení ceny profesoru Janu Kellerovi. Hluboce si ho vážím z mnoha důvodů. Nicméně tuto cenu dostává jako sociolog a autor skvělých knih, takže se ve své poznámce zaměřím tímto směrem.

Dějiny sociologie lemují jména velikánů jako Alexis de Tocqueville, Karel Marx, Max Weber, Emil Durkheim, Charles W. Mills nebo třeba Charles Murray. A logicky se nabízí otázka, proč jsou v učebnicích právě tato jména a proč tam nejsou nějaká jiná. Obávám se, že je to do značné míry otázka štěstí. Byli i jiní, možná stejně brilantního myšlení, možná dokonce i myšlenkově lepší. A zcela jistě je tomu tak, že ti zapomenutí byli lepší než jiná jména, která jsem neuvedl, ale která jsou v učebnicích rovněž. Někteří prostě měli tu smůlu, že nepadli do očí velkému nakladateli. Ani se nestalo, že by si jejich článek přečetl někdo, kdo zrovna hledal nového hostujícího řečníka pro Harvard.

To je jeden z obrovských závodů mezi vědou a třeba závody v běhu. Když běháte nejrychleji na světě, dříve či později se dostanete na velké závody. Když píšete nejlepší sociologické knihy nebo jste i třeba skvělý fyzik, přesto si vás nikdo nemusí všimnout.

To je problém, který zvlášť tíživě postihuje společenské vědce z malých národů. Nikdo se nezabývá tím, že by monitoroval, jaké zajímavé osobnosti se objevují v českých zemích, Maďarsku nebo třeba Finsku.

Jan Keller je nesporně jedním z těch skvělých sociologů, kterým se nedostalo dostatečné pozornosti. Každý, kdo srovná jeho knihy třeba s tím, co píše Antonny Giddens, Ralf Dahrendorf nebo Ulrich Beck, rychle si všimne, že práce Jana Kellera jsou zajímavější a obsahují hlubší postřehy. A každý, kdo sleduje současnou anglosaskou diskusi o společnosti a politice, tak si všimne, že tam úplně chybí myšlenky, které Jan Keller přináší. Třeba jeho zatím poslední kniha – Hybridní politika – by měla potenciál naprosto změnit charakter diskursu. Jenže lidé, kteří vedou velké debaty o budoucnosti Ameriky či západní civilizace, ti práce profesora Kellera neznají.

Ano, je to v první řadě otázka štěstí. Ale je to i otázka toho, jestli společenský vědec půjde tomu štěstí naproti tím, že přistoupí na určité kompromisy.

Za prvé. Úspěšný vědec musí psát nejasně. To pak umožní, aby vznikaly disertace a sborníky, ve kterých se budou různí lidé hádat o to, co velký sociolog myslel tím nebo oním slovem. Co třeba šestidílná kniha „Dialektika pojmu hybridnosti u Jana Kellera“? Kolik grantů by na to bylo možné vyčerpat? Jenže Jan Keller píše jasně. I když popisuje složitou věc, tak prostě přečtete větu a rozumíte jí.

Za druhé. Úspěšný společenský vědec musí říkat to, co chce slyšet nějaká vlivná skupina. Pak ho pozvou na zasedání a spokojeně poslouchají to, co jim zdůvodňuje, že mají mít ještě další a další výhody. Jan Keller byl kritický vůči všem režimům, ve kterých žil. Vůči komunistickému, vůči liberálně-pravicovému režimu 90. let i vůči momentální liberální demokracii.

Daniel Kahneman, jediný psycholog, který získal Nobelovu cenu, věnoval značný prostor, aby zdůraznil, že i když jeho poznatky fakticky rozbíjí podstatnou část standardní ekonomické teorie, on vlastně vůbec není proti. On si té standardní ekonomické teorie strašně váží a jenom si dovolil ji drobně doplnit. Takhle se dělají kariéry! Dokážete si představit v takové situaci Jana Kellera?

Za třetí. Úspěšný společenský vědec musí vytvářet okruh stoupenců. K tomu patří i to, že musí vyhlásit soubor tezí takových, že každý má jistotu, že pokud bude ty teze opakovat, má jisté místo v kruhu stoupenců. Jan Keller nepřistoupil ani na tohle. Neustále přemýšlí, hledá, zpochybňuje, a to i své vlastní myšlenky. Jeho knihy vlastně nejsou izolovanými díly. Každá navazuje na ty předchozí, rozvíjí jejich myšlenky, a občas je reviduje. Lidé, kteří se mechanicky naučili pár frází z jeho prvního hitu Až na dno blahobytu, ti v posledních letech zjišťují, že to není o mechanickém opakování frází, ale o schopnosti pochopit sociální realitu, včetně jejího dynamického vývoje. A tak dnes profesora Kellera urážejí, že údajně šíří pravicové konspirace a já nevím, co ještě.

Konec konců, i Jan Keller si musel projít zjištěním, že mnohé z toho, co kdysi podporoval, se posléze stalo součástí utlačovatelské mechanismu dnešního globálního panství. K vytváření kruhu „kellerovců“ by mechanické opakování nestačilo.

Každý z těch tří bodů snižuje šanci Jana Kellera, že ve světových učebnicích nahradí místo nějakého šikovného chrliče frází třeba o tekuté modernitě. Ale každý z těch bodů znamená, že Jan Keller je velkým sociologem a že jeho knihy jsou skvělé. Že každá z jeho knih je lepší než ty předchozí.

Když v hybridní politice, kterou jsem už zmiňoval, dokázal na čtyřiceti stranách shrnout to klíčové o současné společenské a mocenské situaci, tak to není jen záležitost té jedné konkrétní knihy. V tom dílu jsou do určité míry obsaženy poznatky a myšlenky ze tří desítek knih a tisíců článků.

V současné době neexistuje žádná opravdu významná sociologická cena. Pokud je sociolog oceňován, tak buď cenou ekonomickou, nebo spisovatelskou. Jako v tomto případě. Měli jste při výběru výbornou ruku. Nejen kvůli tomu, co už profesor Keller napsal, ale co ještě napíše.

PETR HAMPL

 

Politika a kultura jsou spojité nádoby

Laudatio na Jana Poláčka

Časopis Lípa vychází jako čtvrtletník Výboru národní kultury a jeho podoba je od poloviny roku 2012 spjatá s osobností šéfredaktora Jana Poláčka. V Lípě jsme ovšem mohli číst příspěvky dalších autorů, jakými jsou např. Ivana Blahutová, Milan Blahynka, Jaroslav Čejka, Michal Černík, Ivo Fencl, Ivan Fontana, Eva Frantinová, Pavel J. Hejátko, Pavol Janík, Jiří Jírovec, Milan Kohout, Oskar Krejčí, Stanislava Kučerová, Lenka Procházková, Lubomír Man, Josef Pepa Nos, Jan Schneider, Karel Sýs, František Uher, Radim Uzel, Josef Velčovský, Marie Veselá, Jiří Žáček, Petr Žantovský aj. (většina jmenovaných patří k laureátům Ceny UČS). Společně vtiskli časopisu podobu otevřeně polemického, levicového, ale i vlasteneckého periodika, jak prozrazuje jeho symbolický název. Z původního Zpravodaje VNK, orientujícího se především na uměleckou, hudební, literární a obecně kulturní problematiku, obráceného spíše do minulosti a udržujícího kontinuitu s pozitivními tradicemi, se stala podstatně šíře orientovaná kulturně politická revue, dávající prostor různým názorům, připomínající vnitřně komponovaný polemicky zacílený periodický sborník, který vychází díky podpoře autorů a čtenářů, jichž je odhadem několik stovek, ale i České nadace 2000. Na dotace ze státních a polostátních institucí přirozeně nedosáhne. Jak uvedl Jan Poláček v rozhovoru s Monikou Hoření, obrací se ke čtenářům „již zralejšího věku, s rozsáhlými životními zkušenostmi a srdcem na svém místě, kteří se nenechali a ani nenechávají opít rohlíkem.“ (HaNo 24. 5. 2021, příloha Naše pravda, č. 20) Tristní zůstává, že přispěvatelé časopisu ani jeho šéfredaktor nejsou za svoji práci honorováni, přestože redigování každého čísla vyžaduje stovky hodin práce. Ještě tristnější zůstává skutečnost, že podobnou praxi zaznamenáváme v mnoha dalších kulturních periodikách, a nejen v nich. O zkušenostech s redigováním Lípy by však mohl říci své právě její šéfredaktor.

V krátkosti tedy představme Jana Poláčka, jenž je jakýmsi spiritus agens tohoto periodika. Narodil se 3. března 1958 v Praze, absolvoval smíchovskou Střední průmyslovou školu stavební (obor pozemní stavitelství) a pracoval v různých funkcích, vedle stavebnictví také v Hospodářské komoře a ve Státním zdravotním ústavu, a to jako administrativní pracovník. Studia si dále doplňoval soukromě. Mj. absolvoval kurzy tvůrčího psaní organizované Sekcí mladé hudby při Svazu hudebníků (obor hudební publicistika) nebo dvouletý kurz tvůrčího psaní pořádaný Unií českých spisovatelů v Praze. Od roku 1977 byl členem Jazzové sekce až do administrativního ukončení její činnosti; zorganizoval řadu vystoupení alternativních rockových a jazzových kapel v místě svého bydliště, taktéž koncertů folkových interpretů a písničkářů. V novém miléniu se mj. účastnil akcí iniciativy Ne základnám (působil též v redakční radě jejich občasníku), a jak vyplývá z informací, jež jsem od Jana Poláčka obdržel, akcí nikoli méně nebezpečných než dřívější iniciativy pro Jazzovou sekci. Čtenáři jej možná znají i jako autora črt, povídek, recenzí a komentářů, kterými přispíval do týdeníku Obrys-Kmen, dnes LUK.

Redigování Lípy se Jan Poláček ujal od 3. čísla roku 2012. V editorialu mj. čteme, že redakce bude usilovat o multižánrový časopis, ale „také o zajímavější pojetí, postihovat plastičtěji vývoj konkrétních osobností. Budeme volit i kontroverznější či aktuálnější témata, která lidi dnes skutečně zajímají a kterými žijí… Chceme stavět mezi lidmi mosty a nikoliv zdi… Nadále se také nebudeme vázat na žádnou politickou stranu, ale jejich pomoc či spolupráci odmítat určitě nebudeme… Domníváme se, že tímto způsobem oslovíme i mladší čtenáře, kteří tištěná média hlavního proudu příliš nesledují.“

Současná Lípa sice mladou generaci neoslovuje tolik, jak si redakce představovala před deseti lety, ale faktem zůstává, že přináší příspěvky na kontroverzní a aktuální témata, že se jich nebojí, že je politicky nezávislá (jakkoli prezentuje jasné názory levicové nebo levici blízké), že představuje alternativní – vůči hlavnímu proudu utvářenému tzv. mediálními a politickými elitami jako obslužnými subjekty (Jan Keller) – hodnocení, názory a analýzy, kritické články, eseje, analýzy, komentáře, glosy, polemiky, dokumenty apod. Najdeme v ní i práce literárně-kritické, články s obecně kulturologickou a historiografickou problematikou, i poměrně rozsáhlý oddíl věnovaný převážně české, někdy i slovenské poezii. Revue má hodnotu jako celek, představuje svého druhu opozici k oficiálnímu mediálnímu hlavnímu proudu. Vystavuje se posměchu za publikování konspiračních teorií těmi, kteří nejednou sdílejí jiné, minimálně stereotypní výklady podobných jevů a problémů, jen je za to nikdo nekaceřuje. S publikovanými příspěvky tedy můžeme souhlasit i nesouhlasit; nezávislá publicistika nesrovnalosti a kontroverze otevírá, ale není její povinností přinést řešení, byť se také o ně pokouší.

Připomeňme si znovu, že Jan Poláček jako šéfredaktor využívá potenciál otevřeně polemického, v zásadě levicového časopisu, jemuž by jistě slušela jiná periodicita než ta čtvrtletní. Je časopisem spojujícím různé alternativní pohledy a zkušenosti na minimální zkušenostní a hodnotové bázi, kterou je nesouhlas s proklamovanou pravdou a ideologií, která se sugeruje jako čirá a zřejmá objektivnost. Je časopisem vedoucím k toleranci – nikoli k eklekticismu, protože si každá strana protestního spektra ponechává svoji specifičnost a identitu, počínaje komunisty a konče před- i polistopadovými disidenty. Vychází z různě definovaných, ale vlastních národních zájmů.

Lípa udržuje kontinuitu paměti, připomíná skutečnosti z historie vzdálené i blízké, které jiné časopisy přehlížejí nebo bagatelizují, popřípadě mechanicky přebírají panující mocenský výkladový klíč i jazykovou reprezentaci. Lípa snad proto alespoň částečně pomáhá krotit démona nenávisti, o němž napsala Lenka Procházková: „Ten démon se šíří podobně jako virus v počítači, ale je zhoubnější, protože zachvacuje mozky lidí, maže z nich staré programy a nahrazuje paměť novou verzí. Dokáže zrychlit i čas, nebo jej zastavit do bezčasí.“ (Lípa 3, 2021) Bezčasí Lípě rozhodně vyčítat nemůžeme, a to právě zásluhou jejího šéfredaktora.

ALEXEJ MIKULÁŠEK