FRANTIŠEK UHER

Ledacos problematického lze najít v současné literatuře, buďme však spravedliví, bylo tomu tak vždycky a sotva se na tom něco změní. Ne každý strom dává chutné ovoce. Křivé pěšiny, po nichž se někteří autoři ubírají v přesvědčení, že přinášejí jasné světlo, blikají ve skutečnosti pouze neostrým světlem čadivých petrolejek. Platí to nejen o literatuře, stejnými neduhy strádají některé české filmy, diskreditované naplaveninami zkreslených vizí, šálivou zaslepeností a kejklířskými triky, na které by v moderním světě nemělo zbývat místo. Natož v umění. Občas slýcháme, že se dějiny opakují. Nikoli, opakují se pouze hluchá místa dějin. Neduhy, nešvary. Lidstvo opakovaně páchá chyby, jichž se dopouštělo v minulosti. Vzpomeňme Sergeje Jesenina. Již v roce 1918 téměř vizionářsky psal o hanobitelích toho, co bylo před nimi, neschopnými vytvořit cokoli sami. O herostratismu v literatuře, který má vždy velice daleko ke Kolumbovu objevitelskému stínu. Šíp jeho luku mířil na křiklavé, ale prázdné verše, má však trvalou platnost nejen pro všechny formy písemnictví. Včetně toho jevištního.

O to víc přijímáme s otevřenou náručí díla, jimž je zmíněný objevitelský stín vlastní, která přesným viděním historie, kvalitou a čtivostí vysoko překonávají nastavenou laťku běžného průměru. Platí to o románu Ivy Tajovské NEŽ SE ROZDĚLÍME (Maraton, 2021, 240 str.) Jedná o uzavření triptychu, jehož základy tvoří romány Odpusť, že jsem se vrátil (2018) a Hořící nebe (2019). Konstatujme, neznajíce autorčiny záměry, že patrně jde o konečnou stanici na trati o třech zastávkách. Děj tří románů je časově naroubovaný na období první a druhé světové války. Aktéři válečnými událostmi postižení, posílení i deformovaní – fyzicky, psychicky i morálně – vždycky podléhali klamnému idealismu, mysleli, že ta „jejich“ válka byla poslední. Zejména těch, kteří poznali hrůzu zákopů na vlastní kůži. Žel, ten předpoklad se vždy ukázal jako klamný, smrtící mrak se připlazil znovu, pohybuje se i nad současností. Palčivým paprskem se stává právě i román Než se rozdělíme. Tajovská se nevyhýbá ošidným historickým událostem, po nichž zůstal trapný pocit různých pochybení, na němž setrvává prach, jehož rozviřování není příliš vítáno. Přistupuje k nim se střízlivým a věcným civilním pohledem, odhalujícím především podhled „zdola“ – stanoviska a přesvědčení těch, kteří se stali bezmocnými oběťmi. Pochopitelně oběťmi přeživšími.

V širokém okruhu zaznamenává Tajovská osudy lidí z Pardubicka, ovlivněné první i druhou světovou válkou, zaznívají v nich však i širší dimenze, které jsou s hlavní dějovou linkou kompaktní.

Události románu Než se rozejdeme ovládají ještě rozsáhlejší prostor, zdánlivě pouze okrajově bezprostředně spjatý s události domácími, zaměřenými převážně na poslední desetiletí minutého století.

Ještě jednou je třeba podtrhnout, že nespornou a nesmírnou předností románu Ivy Tajovské je ryze objektivní náhled na události, přístup prostý hysterie, arogance, jalové hysterie, laciného hanobení, zatmívání a pustošení pravdy. Staré přísloví praví, že každý má tu svou. Pravda je všem pouze jedna. Často přikrytá děravým štítem novodobého formalismu, politické naivity, záměrného tupení, dehonestací, vyzvedávání šarlatánství a rozličných deformací náboženských vizí, vyzvedávání všeho, co míří do prázdnoty a slouží k ohlupování, nejednou k vyřizování dávných osobních účtů prostřednictvím psaného slova, přepisováním definitivních a jednoznačných skutečností podle módní šablony.

Takovým neduhům a infekcím se Iva Tajovská úzkostlivě vyhýbá, na realitu událostí nenahlíží růžovými ani černými brýlemi, disponuje chápavým, prozíravým, smířlivým a objektivním pohledem, podloženým místy až mateřskou shovívavostí. Šipku pohledu ovšem nastavuje i v opačném směru, uvědomuje si odvěký, někdy až propastný rozdíl mezi generačními tendencemi. Tam obvykle nacházíme pravdu někde v polovině cesty. V lyrických pasážích je Tajovská krajně střízlivá, nepodléhá sentimentalitě, dokáže svoje protagonisty provádět křivolakými uličkami života s vědomím, že nikdo není dokonalý a nic není úplně tak, jak je to jeví. Vždyť hodit po někom kamenem nebo jedovatou slinou je náramně snadné a pohodlné. I děravý plášť ovšem něco zakrývá. Tajovská není přísnou soudkyní, není ani úpěnlivou obhájkyní, disponuje schopností nazírat na svět kolem nás s nezbytnou mírou taktu, pochopení, vstřícnosti a humanismu.

Jedna z vedlejších ženských postav románu prožívá osudové životní chvíle během barbarského bombardování nemocnice. Záludná agrese přináší stopy podobné stopám válečným, zasahuje lidí nejen bezprostředně, působí dlouhodobé škody i na psychice. Obdobně je tomu s rozpady států, aniž by vyvolaly otevřené konflikty. Dochází k rozpadu mezilidských vztahů, projevuje se bezmocná lítost, malost a hnidopišství na obou stranách pomyslného plotu, který náhle vyrůstává v psychice lidí. Plotu z kopřiv a trnů, jehož škodlivost a svárlivost by snad měl vyléčit čas. Už proto, že jde o plot zcela zbytečný. To v běhu románových událostí nebudí pozornost jako zjitřený plamen, nýbrž jako nezřetelný křišťálový pramen.

Číst Tajovskou znamená plout po proudu, nechat se jím strhnout až do krajnosti, kdy ve čtenářích rezonuje pocit, že jsou přímo vtaženi do děje, což dokáží jen skutečně velcí tvůrci. Takové poznání platilo již při čtení jejích předcházejících knih, v románu Než se rozdělíme je však dominantní. Autorka je možná poněkud silnější a přesvědčivější v ženských postavách, zda to však není výsledkem tvůrčího záměru!

Maličko zavádějící je samotný název knihy. Zmíněné „dělení“ má všeobecný charakter, ať již proběhlo v relativní spořádanosti, ať občanskou válkou. Dělení v některém případu trvalé či dlouhodobé, pro děj románu ovšem nikoli podstatné. Přirozená lidská touha po blízkých setkáních vede ke genezi smiřování v náznaku i rozličné konkrétní podobě. Právě v tom je Iva Tajovská nejsilnější, dokazuje tvůrčí zralost a schopnost vtáhnout čtenáře do děje. Přes všechna úskalí vede od první stránky do poslední jiskřivá pevná linka laskavého pochopení a neokázalé individuální i kolektivní naděje, kterou rozechvívá podstata autorčina přístupu, kterým je nevtíravý, neokázalý, ale zcela zřetelný niterný optimismus. Vskutku kolumbovské objevování kompaktních pevnin v člověku dodává románu přesvědčivost.