JIŘÍ JÍROVEC

Ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství FUTURA 

Pohádka o železnici

Kdysi dávno šel spisovatel Pavel Nauman za Kamilem Lhotákem, prý aby mu nakreslil obrázky do jeho knihy „Pohádky o mašinkách“.

Pan malíř nejdřív namaloval Nejvyššího pana železničáře ze smíchovského nádraží. A hned potom pana Blahoše z výtopny.

To, že první nástupiště bylo pro rychlíky, druhé pro osobní a dvě další pro nákladní vlaky, věděl na nádraží každý železničář. I to, že nejdál od prvního nástupiště byla na poslední koleji úplně zrezavělá výhybka. Nikdo ji nikdy nepřehazoval, a tak jak byla, vedla na slepou kolej.

Jen pan Blahoš, který byl na nádraží nejdéle ze všech, věděl, že kdyby se přehodila, přijel by vlak do Zababova. Nejvyšší pan železničář si pana Blahoše zavolal a poručil mu, aby jel právě tam a u tamního železničního černokněžníka objednal největší a nejkrásnější lokomotivu na světě.

To nebylo jen tak. Na výhybku se muselo jít pomalu, protože jenom za úplňku slyšela na zaklínadlo:

„Mašinka výhybka hradlo most, prosím tebe o milost, pusť mě k panu Zababovi.“

Výhybka cvakla a v tu ránu přijel zelený rychlík s cedulí „Směr Zababov“ na prvním vagonu. Pan Blahoš se usadil a než dojel do Zababova, pan Lhoták stihl nakreslit černokněžníka Zababu.

Ten zakázku přijal a pan Blahoš si pro lokomotivu o druhém nebo třetím úplňku přijel. Byla krásná, ale tak obrovská, že přečuhovala z nádraží a nevešla se to žádné zatáčky na trati. A drahá byla, protože požadavky na zaplacení pan Zababa po černokněžnicku zašmodrchal, takže placení vázlo a cena rostla.

Megalomanství dopadlo špatně. Nakonec z té velké udělali několik menších lokomotiv, které se lépe hodily do malých českých poměrů. Na co nepřišli staří, to jim poradil klouček, který zrovna jel k dědečkovi do Všenor.

Pohádky v sobě skrývají mravní naučení a varování, ale málokdo se jimi řídí.

Tak se stalo, že megalomanie posedla i Nejvyššího pána, který je přes dopravu. Stojí ve Sněmovně a žvandá: „Dámy a pánové, budeme jezdit z Prahy do Drážďan za jednu hodinu, nebo i o fous rychleji. A k tomu budeme mít rychloodbočky na Louny a na Most.“

Nebude to hned, je třeba najít pomyslnou výhybku vedoucí k moderním Zababům a přijít na zaklínadlo, které odrazí námitky rozesíračů projektů. Pak se vše nakreslí a bagry a razící štíty se dají do díla.

Jeho řeč poslance valně nezajímá. Miliardy, kilometry a roky jim jdou jedním uchem tam a druhým ven. Vždyť to bude až po letech, snad v pětiletce čtvrté, ne-li páté.

Většina z přítomných v té době dávno nebude poslancovat, mnozí z těch starších budou pod drnem a tak se nikdo neptá, proč takovou stavbu vůbec potřebujeme.

Takovou pohádkou bychom mohli uspávat děti. Když zabírá ve Sněmovně, proč ne doma.

 

Pohádka o disidentech

Dávno, dávno tomu za několika horami a řekami byla země, kde poddaných bylo tak akorát, zem oplývala mlékem a strdím a všemu vládl mocný Čech.

Jednoho dne, poté co král odešel do historie, se v zemi objevili poutníci jacísi. Prý si v kraji za jinými horami, údolími a vodami lid vládne sám. Demokracie se tomu říká, ohromují dav cizím slovem. I vy si budete sami vládnout, slibují. Není to jen tak, vysvětlují. Potřebujete čas na práci a tak si z nás vyberete zástupce, kteří břímě vládnutí vezmou na svá bedra.

Přišly volby a život se v té zemi změnil. Někomu k lepšímu, jinému naopak.

Noví vládcové rychle přišli na chuť lahůdkám z kuchyně, komnatám a vínu ze sklepení. I na opuštěný králův trůn se zkusmo posadili, aby to bylo důstojné. Moc se jim tak zalíbila, až se zalekli, že jim ji někdo ze závisti sebere.

Bystřejší z bědných totiž zjistili, že si vlastně nevládnou. Začali se svému údělu protivit a divné řeči v podhradních šencích a kořalnách vést. Netrvalo dlouho a úplně nahoru se doneslo, že existují živly, které nevoli vůči demokracii šíří. Moc tedy poslala biřice, aby zjistili, jaké pikle se kují, kým a kolik.

S moderní dobou se do slovníku moci dostaly výrazy jako policie, normálně tajné služby, tajné a nejtajnější tajné služby (jejichž existenci nelze ani potvrdit, ani vyvrátit), provokatéři a placení informátoři prve zmíněných složek. Špínou zavánějící slovo lůza bylo nahrazeno výrazy disent a disident. V hantýrce post-pravdivých pohádek má výraz disident cenu ideologického zlata.

I stalo se, jak anály zaznamenávají, že se velká sláva odehrávati měla. Mocní ze širokého i dalekého okolí přijeti měli, aby se objali, po zádech poplácali a k hodování zasedli. Domácí vládcové, v obavě z piklů, vyslali mocenské údy na místa, kde se disent shromažďuje a kuje.

Piklů našli policajti, tajní, udavači a na narychlo najatí infiltrátoři tolik, že zaplnily 70 000 stránek.

Co bylo v těch stránkách napsáno, těžko říct. To se proslechlo, že v nich stálo, ve kterých hostincích a herbercích disidenti nocují a rokují. A kde ve stanech, či snad pod širákem bez kontroly přebývají a že sedmnáct nejnebezpečnějších piklistů vydáno má být soudní moci.

V pohádkách bývá zlo poraženo, v té naší nikoli. Nejvyšší biřic si pohrál se slovy a vysvětlil, že co vládcové činí, dobře činí:

„Z právního hlediska má tento způsob kontroly politických protestů vést k obvinění a odsouzení. Z politického hlediska jde o vytváření atmosféry strachu z disentu.“

Pohádka možná připomíná české země, ale týká se kraje ontárijského.

 

Pohádka o panovnících, vědě a drábech

Bylo, nebylo. Víme jen to, že kdesi existoval Hrad s vládcem a rádci. A podhradí, kde chudina přebývala.

Tam dole žili lidé, hledající jak z chudoby a nepřízně osudu vybřednout.

Někteří vzkazovali těm nahoře, že znají, jak jim dát hojnost zlata do truhlic, kámen mudrců a nádavkem elixír mládí. Mocní občas z Hradu sestupovali, aby křivule na vlastní oči viděli a řeč jim nesrozumitelnou, v níž se slovo „patlámo“ hojně vyskytovalo, nějak přetrpěli.

Nebyli všichni alchymisté, tak si říkali, v přesvědčování úspěšní. Zlata bylo poskrovnu, kámen mudrců fungoval jen u těch, kteří věřili, že tupý mozek pohledem na kus šutru zmoudří a modrá pilulka elixíru života čekala na své zrození ještě řadu století.

Často nepřízeň na alchymisty doléhala a někdy se i hlavy koulely.

I stalo se, že krále, rozumu jasnějšího, než bylo na Hradě běžné, po nešporách napadlo, že křivule mohou obsahovat látky cennější než zlato. Druhý den pak školu univerzální v podhradí založiti kázal.

Mnoho vody uplynulo v řece pod Hradem. Následovníci moudrého krále se často víc o truňk, děvky a války než o vědu zajímali a jen zřídka svolili, aby jim vědci poníženě hold složili a o úspěších svého oboru krátce pohovořili.

Vrchnost řeči vědecké valně nerozuměla a pochlebování nebrala vážně. Každá audience je zdržovala od zdvihání pohárů a pokládání děvek.

Netrvalo dlouho, doba se posunula a našlo se řešení: Ustaven byl hradní dráb, který zajistí, aby se panovník svého kopyta, tedy holby, mohl co nejvíce držet.

Vědcům oznámeno bylo, že nesystémové rozhazování měšců se zlaťáky končí. Žádosti o grošíky bude shromažďovat jejich vlastní dráb, který je hradnímu drábovi předá. Panovník pak mezi loky podepíše, co třeba.

Byl to trik málem pohádkový, protože nabízel výmluvu připomínající lež: Ó jak ráda by vrchnost peníze dala, ale nemůže, ledaže vědec správně požádá. Neuspěje-li, je to jeho vina.

Vědci tedy začali sestavovat supliky, ale brzo zjistili, že jim chybí čas na vědu. Odhadem jedna třetina jejich vědeckého života.

Jednoho dne přijel do podhradí vědec, jménem i řečí cizinec, nositel řádu od jakéhosi Nobela.

Mluvil otevřeně tak, aby mu všichni rozuměli: Systém suplik je „brzda, bez níž by se věda pohybovala dopředu rychleji. Je to jako když jedete autem a pořád šlapete na brzdu“.

Není známo, zda Erica Betziga, muže nejen pověsti znamenité, ale pocházejícího ze země, k níž s úžasem sobě vlastním vzhlížíme, někdo poslouchal. Nastalo totiž ticho po pěšině.

Edward Albee kdysi napsal: „Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá a kde by někdo odpověděl, tam se nikdo neptá.“

Jenže, kdo by se ptal? Drábové nemají zbytečné otázky v popisu práce. Plní příkazy tak, aby nenarazili.

Bělobrádek s Drahošem již nedrábují, ale Betzigova výzva zůstala nadále oslyšena.

Bohužel.

 

Pohádka pro náš lid

Byla kdys zem, kde bylo vše přibližně tak, jak má být. Třeba s pohádkami. Večer je vyprávěly maminky, aby se dětem dobře usínalo. Ta zem dokonce měla i svého básníka, který umný veršík o nich sestavil:

 

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku,

proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku…

 

Se svou staromódní myšlenkou narazil, to se básníkům často stává. Moderní ženy přece mají budovatelské, manažerské a společenské povinnosti a nemohou ztrácet čas vyprávěním starých báchorek. Tak jeho slova odsuzovali zastánci pokroku. U postýlek tedy často sedaly babičky a někdy i chlapi. Namáhali svou paměť: Jakže to bylo s panem králem, princeznou, světýlkem v lese, ježibabou, čertem, lupiči, vodníky a hloupým Honzou? Často to všechno pletli dohromady, ale děti si to uměly přebrat. Málokdo tu dobu pamatuje.

V té naší jsou pohádkami krmeni dospělí. Třeba tou o ruském Zabijáku, hloupém Honzovi, Andrejovi z podhradí a Zemanovi, který dožívá na zámku. Honza možná přitroublost předstíral, když začal lid uspávat příběhem tak hrozným, že Andrej z leknutí málem obě řeči ztratil.

V té nové pohádce poslal zlý panovník z východní říše dva slouhy, aby škodili zemi, kde pravda a láska již již sahaly po konečném vítězství nad lží a nenávistí. Nebyli to žádní lumeni, takže se jim vše dařilo jen polovičatě, pokud vůbec. Přesto od Zabijáka dostali po návratu medajli.

Čuk a Gek, nebo jak se jim přezdívalo, milovali nejjedovatější jedy, střelný prach a turistiku. Honza tedy líčení napáchaných hrůz odlehčoval vsuvkami o tom, kde a kdy ti dva šizuňkové byli, kde si selfíčka dělali, kvéry prubovali a doporučující listiny zmateně ukazovali.

Šla z toho hrůza.

Včas a na správném místě se, jako deus ex machina, objeví nejvyšší z tajných drábů. Vyjeví, že spolu s nižšími dráby vlast svou zachránil a ratolest lipovou, dlouho mu odpíranou, na klopě nalézti doufá. Víc říct nemůže. Takže tajemství, rychle do všichni do postýlky a spát. Pst.

V zemi, v níž se naše pohádka odehrává, je pochybování přísně zakázáno. Zejména takové, které by mohlo vypadat jako nepodpora nejnovějšího, nejcennějšího a největšího z velkých bratří.

Když se pohádka dostala na Hradisko, tamtéž usedlý Zeman učinil, co může jen on sám.

S hlavou vlevo nakloněnou zapochyboval: „Co když existuje další stopa?“

V zemi, kde se i to nejtajnější vykecá, se jeho slova rychle roznesla.

Sebevědomá cháska, ta která pána z Hradiska upřímně, ale opravdu upřímně nenávidí, se v kavárnách svéprávně ztopořila. Vzdělanější mezi nimi vzali pera do ruky, a žádost o potrestání velezrádce z Hradiska bystře sesumírovali.

Někteří možná s myšlenkou na vykrvení, vykostění, utopení nebo upálení přišli. Kdežto ti povahy holubičtější by se spokojili s kulkou do týla nebo provazem. Hlavně neposlat zrádce do vyhnanství na Vysočinu; z ní se zloduch umí vrátit. Dřív než dal Honza Hamáčkojc dohromady pokračování své pohádky, objevil se tento svatosvatě pravdivý důkaz.

Existuje důvodné podezření, že Putinův dokonale propracovaný rozkaz vypadl staršímu z teroristů z kapsy, když utíkal z Vrbětic proděravělým plotem.

Rozkaz je srozumitelný: „Nejdřív zapálit, potom nechat vybouchnout a hlavně nikomu nic neříct, vše je tajné.“

 

Pohádka o zvědavé Evě

Paní katechetka Čistecká nám ji vyprávěla někdy v roce 1952. Komunisti tehdy měli napilno se vznikem hnusu a devastace ve společnosti, a tak není divu, že zapomněli na nábožku v osnovách.

Začátek pohádkového příběhu tehdy znal skorem každý: Na počátku byla tma, pak vody a nad nimi, kde se vzal, tu se vzal, se vznášel Bůh. Stvořil ryby, z vody vytáh‘ kus dna, aby ptáci měli kde hnízdit a tak to šlo ráz na ráz až do okamžiku, kdy stvořil Adama a pro něj takovou oplocenku jménem Ráj.

Bůh sice sedmý den odpočíval, ale i tak si o té neděli stačil všimnout, že Adam brouzdá kolem plotu, sem a tam a pořád kolem dokola. V Ráji totiž byla šeredná nuda.

Vševědoucí hned v pondělí popadl valounek a dobře vedenou ranou Adama uspal. Pak vzal do ruky pazourek, a šmik a křup: v božích rukou se objevilo žebro. Trochu jílu, trochu modelování, a když se Adam probudil, stála před ním ženská.

To je Eva, představil Bůh svoje dílo Adamovi.

V Ráji byla hojnost jídla, neboli many, rajské klima nevyžadovalo oblečení, ale jinak nuda nuda, šeď šeď, protože sex byl dosud zaklet v jablku na stromě.

Eva se nudila podobně jako Adam. Stála zrovna pod jabloní a zvedla ruce nad hlavu. Jen tak, ženský to někdy dělaj kvůli plotýnkám nebo postavě vůbec. A co čert nechtěl, vlastně chtěl, dotkla se jablka, které bylo právě na dosah ruky. V koruně stromu zašustil had.

Moderní Eva by nejspíš šíleně zaječela hrůzou. Jenže u té rajské převážila zvědavost a snad i potřeba trochu si pokecat. Adam, jediný člověk široko daleko, byl z nouze nemluva.

„Dopřej si vitamín, Evíku, a poslouchej. Budeš valit oči, až ti řeknu, co ti vrchní tají,“ zavábil had. A hned, že archanděl Gabriel, ten z rajské ochranky, má pod křídlem plamenný meč a na rozkaz vyžene za bránu toho, kdo se Bohu zprotiví.

Evě možná nedošlo, že stran vyhnání jsou v Ráji jen tři možnosti: Ona či Adam jednotlivě, anebo oba společně.

„Zpátky nikoho nepustí, to dá rozum. Nemáme tady holubník, aby každý coural tam a zpátky přes bránu,“ dokončil myšlenku had.

Had ještě dodal, že když se žena za branou ocitne, bude rodit děti a špitl cosi o bolestech s tím spojenými. O radostech, které početí předcházející, buď nevěděl, nebo je, s ohledem na jejich choulostivost, vynechal.

„To je síla, pojď sem,“ zavolala Eva na Adama, který právě přilelkoval na doslech.

Adam si taky kousl a pocítil mužnou sílu, tam dole u toho přívěsku. Omámen nečekaným poznáním neposlouchal dosti pozorně výklad hada o polnostech a dřině v zemědělství.

Bůh a ďábel jedno jsou, takže je jedno, zda naplnění došla boží nebo ďáblova lest.

Had odsyčel, Gabriel vytasil zpod perutě ohniváka a tím báji zatrh‘ tipec.

Od té doby se o Ráji nemluví a potomkům Adama a Evy se o něm může jen zdát.

 

Pohádka o solném sloupu

Tu jsme také znali z nábožky. Paní katechetka ji tenkrát vyprávěla v poněkud zjednodušené podobě: Bůh se prý rozzlobil, že mu Sodoma a vedle ležící Gomora málo úcty vzdávají a nedostatečně se k němu modlí. Rozhodl se tu svoloč vymlátit, město zbourat a stopy zahladit.

Nám druhákům a třeťákům neřekli, že Desatero platí jen pro lidi, kdežto Bůh si udělil výjimku z masového zabíjení a konečných řešení.

O mnoho let později jsme se dozvěděli, že proměně Lotky, ženy starého Lota, v solný sloup, předcházelo opilství a prostopáš páchané v Sodomě a okolí.

Tedy proč jen tam a ne třeba v Praze nebo Londýně?

Prý to bylo tak: Starej Lot toho večera seděl na zápraží. Ostatní chlapi již dávno v krčmách holby zvedali a ženský k neřestem pošťuchovali, ale jemu se ten večer nechtělo. Možná ho ještě bolela hlava po včerejší pitce, možná nechtěl zase spadnout na kokos, když cestou z krčmy zakopl o kámen.

„To musí bejt slušnej člověk, když nechlastá v šenku s ostatníma, toho si zachráním,“ pravil k sobě Bůh jazykem odposlouchaným v sodomských hospodách a vypravil své vyslance k Lotovům.

Jeden z archandělů hned spustil: „Lote, sbal si saky paky, Lotku i dcery, a šupajdi do hor. Jo, a ať se nikdo nevohlídne, starej nemá rád, když mu někdo kouká pod ruku, když tvoří nebo boří.“

Paní katechetka nám neprozradila, co se vlastně v Sodomě dělo a přesunula děj o hodný kus dál.

Lotka se cestou zastavila. Proč, to nikdo po těch letech neví. Možná ji při úprku do hor rozbolely nohy, a chtěla si odpočinout. Možná ji napadlo, že leccos bylo lepší, když ještě byla mladá a chlapi o ni stáli víc než Lot, kterého si vzala. Ohlédla se po uniklém mládí, ne po Sodomě. V té si moc neužila, starej Lot byl imrvére v hospodě, kdežto ona pečovala o dům a dvě dcery.

A najednou z ní byl solný sloup.

Bůh to jejím potrestáním přeťápl. Potrestal ženu, přestože jako Vševědoucí věděl, na co před otočením hlavy myslela. Mohl oko přimhouřit, ale neudělal to.

Zdá se, že si v deníku potřeboval odškrtnout, že splnil plán. Ostatní mu bylo šumafuk.

Zvonek na chodbě ukončil hodinu náboženství a zachránil paní katechetku Čisteckou od problému, jak obejít nehezký konec příběhu: Dvě Lotovy dcery, vymknuté matčinu dohledu, totiž svého papá ožraly, jednotlivě znásilnily a každá s ním zplodila dítě.

Útěk do spořádanějšího a řestnějšího světa začal chlastem a incestem. A Bůh to nechal být. Možná potřeboval zárodek budoucích hříchů, aby měl co trestat.