ALEXEJ MIKULÁŠEK
Recenzovaný sborník přináší výstupy ze stejnojmenné mezinárodní vědecké konference nazvané Literatúra a jej filmová podoba v stredoeurópskom kontexte (Nitra: Fakulta stredoeurópskych štúdií UKF, 198 str., 2020. ISBN 978-80-558-1570-1, 150 výtisků) v podobě sedmnácti studií psaných slovensky, česky a polsky. Konference se konala 15. října 2019 na půdě Ústavu středoevropských jazyků a kultur Fakulty středoevropských studií Univerzity Konstantina Filosofa v Nitře, s podporou Českého velvyslanectví v Bratislavě. Konference i pečlivě připravený sborník se staly součástí stejnojmenného vědecko-výzkumného projektu (APVV-17-0012), jehož hlavním řešitelem byl prof. Tibor Žilka z Univerzity Konstantina Filozofa (UKF) v Nitře.
Sborník, lektorovaný PhDr. Milanem Pokorným, Ph.D. a prof. PhDr. Milošem Zelenkou, DrSc., se věnuje analýze a interpretaci filmů, popř. televizních her, jež vznikly na základě adaptací středoevropských literárních děl v České a Slovenské republice, v Polsku a Maďarsku, tedy v zemích současné Visegrádské čtyřky (V4) od roku 1945 až do současnosti.
Jak píše editor sborníku Štefan Timko, má výzkum intertextuality (zkratkovitě napsáno: mezitextovosti, tedy toho, jak jeden text ovlivňuje druhý) a následně intermediality (zjednodušeně napsáno: vztahy mezi různými druhy umění na adaptační bázi, např. analýza vztahu literatury a její filmové, dramatické, rozhlasové, televizní, comicsové či jiné adaptace) v Nitře tradice sahající do metodologie tzv. nitranské školy, resp. členů a spolupracovníků nitranského Kabinetu literární komunikace a experimentální metodiky, která se rozvíjela cca od šedesátých do osmdesátých, resp. devadesátých let minulého století (samotná škola je spojována se jmény jako Peter Liba, František Miko, Anton Popovič, Tibor Žilka ad., představovala fenomén celoevropského významu, vedle známější tzv. kostnické školy). Ještě v roce 2013 se z iniciativy T. Žilky konal první ročník mezinárodní konference Česká literatúra a film. Konference se dočkala čtyř dalších pokračování, která přinesla „nielen podnetnú reflexiu vzájomných vzťahov literárneho a filmového umenia v českom kultúrnom prostredí, ale aj originálny pohľad na tieto diela v širšom (stredo)európskom kontexte“ (s. 7). Mezi účastníky byli literární a filmoví vědci (popř. tvůrci) z České a Slovenské republiky, z Maďarska, Polska i z Ruské federace.
Tibor Žilka se v úvodní metodologické studii Filmová adaptácia literárneho diela zabývá teorií adaptace a vymezuje ji axiologicky (hodnotově) i terminologicky. Při adaptaci literárního textu (povídky, románu apod.) pro potřeby filmu vzniká nové umění: pokud převládne tvůrčí princip, promění se literární pretext ve film vysoké umělecké kvality. Žilka dále definuje různé adaptační strategie (resp. několik „foriem a spôsobov prepisu“, s. 14), a to eliminaci (tedy vynechání částí nebo určitých prvků), adici (rozšíření originálu o nové pasáže, prvky, části), kontaminaci (nové texty jsou vytvářeny z několika textů) a substituci (nahrazení nebo výměnu jednoho prvku za jiný; mohou se např. změnit jména jednotlivých postav nebo názvy lokalit). Posuny ve vztahu k literární látce mohou být založeny na semiotické kategorii času (historizace versus aktualizace) nebo prostoru (naturalizace versus exotizace), adaptace jako celek může být tvořivá (filmové dílo je hodnotnější než epická předloha) i reproduktivní (tzv. věrně reprodukuje předlohu). Apod. Tato systemizující studie je psána koncentrovanou a přitom srozumitelnou formou a lze ji doporučit i českým vysokoškolským studentům a učitelům.
Připomeňme jen ve zkratce témata dalších publikovaných prací. Distancí jako narativní strategií mezi literaturou a filmem se zabývá studie Pavla Markoviče (FF Prešovské univerzity), Marta Žilková se soustřeďuje na adaptační variabilitu v mediální tvorbě, Václav Macek (Filmová a televizní fakulta Vysoké školy múzických umění v Bratislavě) analyzuje existenciální adaptace děl F. M. Dostojevského, A. Camuse a A. Strindberga režisérem Stanislavem Barabášem v letech 1967 – 1973, Erik Gilk (FF Univerzity Palackého v Olomouci) se zaměřuje na filmové adaptace tří románů Karla Poláčka ve třicátých letech, a to Muži v offsidu, Načeradec, král kibiců (podle prózy Hráči) a Dům na předměstí; ředitel Ústavu středoevropských jazyků a kultur Ján Gallik (Fakulta středoevropských studií UKF v Nitře) věnuje pozornost filmovému ztvárnění dvou ambivalentních milostných vztahů – českého muže a německé ženy po 2. světové válce (adaptacím děl Adelheid Vladimíra Körnera a Boží duha Jaroslava Durycha), Nadežda Zemaníková z FF Univerzity Mateje Bela v Banské Bystrici rozebírá filmové podoby východoněmeckých zkušeností po roce 1989, režisérka Mariana Čengel Solčanská píše o adaptaci románu Arpáda Šoltésze Sviňa do podoby celovečerního hraného filmu, Dominika Hlavinová Tekeliová (FSŠ UKF v Nitře) soustředí pozornost na prostor Bratislavy v česko-slovenské filmové parodii Wilsonov (režisér Tomáš Mašín, 2015) vzhledem k literární předloze Michala Hvoreckého, Zuzana Vargová (FSŠ UKF v Nitře) připomíná kontexty a paralely filmu M. Šulíka Cigán a tragédie W. Shakespeara Hamlet, editor sborníku Štefan Timko (FSŠ UKF v Nitře) kriticky rozebírá pojetí postavy Alexandra Dubčeka jako ústřední figury srpnových událostí roku 1968 v hrané filmové a televizní tvorbě, Magdaléna Hrbáček (FSŠ UKF v Nitře) si všímá filmových adaptací inspirovaných biblickým textem, zejména filmu režiséra Jeffa Blecknera Loving Leah (slov. Predstierané manželstvo), Andriej Moskwin z Katedry interkulturních studií Varšavské univerzity pojednává o dramatu Doroty Masłowské Między nami dobrze jest v interpretaci režiséra Grzegorze Jarzyny (studie nese podtitul „polskie społeczeństwo początku XXI. wieku“), Milan Jozek (FSŠ UKF v Nitře) se zamýšlí nad tím, co označuje jako kontextuální determinace a kontrasty ve filmovém zpracování kultovního díla Země zaslíbená (režisér A. Wajda), autor tohoto přehledu si všímá několika filmových adaptací Kafkovy Proměny v poznámkách ke studiu adaptačních strategií, Monika Adamická (FSŠ UKF v Nitře) interpretuje román Antona Baláže o převýchově prostitutek a jeho filmovou podobu (Tábor padlých žien, 1997); studie Sylvie Hreškové (rovněž FSŠ UKF v Nitře) nazvaná Drak sa vracia v semiotickom procese (o filmové adaptaci prózy Dobroslava Chrobáka, režísér E. Grečner, 1967) podnětný svazek uzavírá.
Sborník jako celek i jeho jednotlivé studie ukazují, že pojetí literatury jako pretextu k tvorbě jiných uměleckých děl, zde zvláště filmových a televizních, je badatelsky i kreativně velmi produktivní. Jakkoliv jde v případě slovesného a filmového/televizního umění o dva odlišné umělecké systémy, nesmí ani zvýrazňování specifik toho či onoho druhu umění zatemňovat společné, co vytváří vyšší jednotu a vrhá důležité nové interpretační světlo tu na literární látku, tu na její filmovou podobu.