MILAN BLAHYNKA

Neumím si představit přesnější charakteristiku publikace ČESKÝ SPOR O MILANA KUNDERU (Galén, Praha 202l, 271 s.), jejímž editorem je Jiří P. Kříž.

Pozdní? Váša-Trávníček 1937: pozdní=co je, děje se… pozdě (hodina, lítost…) Pan editor knihy by si zasloužil pochvalu, kdyby podobnou knihu připravil a vydal předtím, než následnická republika vrátila Milanu Kunderovi státní občanství (to mu odebrala ČSSR), aniž čekala, že světově slavný autor přileze ke křížku, tj. pokorně požádá o vrácení občanství. Jenže toho se JPK neodvážil, třebaže si pamatoval, jak Milana Kunderu jenom jedinkrát v životě viděl a zažil „v květnu 1968 v Brně jako II. reprezentant Spolku posluchačů filozofie v natřískaném sále sokolského Stadionu v Kounicově ulici (dnes), hned vedle pověstného sídla StB ‚na Lenince‘ (tehdy). Brilantní vystupování, věrohodná levicově liberální argumentace, uhrančivý projev.“ Copak on, který nyní „laboratorně dosazuje sebe na Kunderovo místo“, mohl se odvážit dřív než dnes, když už za to nic nehrozí? Geniálně se vžívá do mysli chudáka studenta Kundery:

„Na FAMU se rozhoduje o mém vyloučení z KSČ, případně i ze studií. Už tuším, co to jsou provokace StB, byly na denním pořádku (…). V den, kdy mne jako předsedu studentské samosprávy hned dva kolegové informují, že na koleji je kufr jejich kamaráda Dvořáčka, který pravděpodobně i přenocuje, a oznamují to nejspíš proto, že by se to mělo hlásit, vylučují z KSČ kamarády Trefulku a Dewettera. Mně hrozí totéž! Ti dva (…) se oznámením zbavují vlastní odpovědnosti. – To nemůže být náhoda. To je přece provokace! – Šel bych i já ‚oznámit osobu a její kufr na nejbližší útvar VB‘, zvláště za okolností pátrání po vrahovi (i to je udavačství?). Jiní ohlašovali i návštěvu rodičů.“

Pan editor se vžil do myšlení Milana Kundery tak zcela po novákovsku, že mu přišil povahu posery; myslí si, že MK-u omlouvá, aniž si snad uvědomuje, jak ho ostouzí; a jak mu nerozumí. Ano, Kundera věděl, že je pod hledáčkem StB, a pokud vůbec šel odložený kufr a agenta chodce oznámit (J. P. Kříž o tom jako jiní už před ním právem pochybuje), neučinil tak, aby zachránil svou kůži, ale aby StB zesměšnil – až trapně lehkomyslného agenta nemohl nepovažovat za provokatéra StB. Kundera se vůbec nebál, byl si jist, že opravdoví, nikoli konjunkturální stoupenci „socialistické perspektivy“, kteří znají jeho opravdovost, nedají mu padnout; a taky nedali – a připravili ho tím o korunu mučedníka.

Pan Kříž se mohl domoci uznání, kdyby se odvážil přijít se sborníkem na obranu Milana Kundery přede dnem, kdy mu bylo oficiálně vráceno české občanství. Pravda, Karel Hvížďala už roku 2008 poukázal na nízkou hodnověrnost osočení Kundery z udavačství, Jiří Přibáň zveřejnil v cambridžském exilu roku 2017 neudržitelnost obvinění na stránkách Respektu 2008 (jeho stať je česky publikována opožděně až nyní v Českém sporu o MK), ale p. Kříž se včas zpochybnit autoritu Respektu neodvážil. Co kdyby mu na oplátku připomněli, jak ještě rok po Chartě 77 v Literárním měsíčníku ocenil almanach Souhvězdí Aurory za „vědomí příslušnosti autorů k vítězné společenské třídě, čerpající své harmonické tóny i dramatické akordy z odkazů 7. listopadu 1917“, a jak zároveň pochválil sborník Třicet zpěvů k Únoru, v němž „zařazením několika básní Neumannovy generace rozšířil se obzor básnických vyznání na čtyři pokolení (…); zvolená básnická zamýšlení“ (citován je pak Oldřich Vyhlídal a Ivan Skála) „vystihla atmosféru samotné události. (…) Vyslovila i její odkaz, zejména pro mladou generaci, jejíž každý příslušník si musí připomínat…“

Publikace podivná? Ač teprve navrácení českého občanství, po němž vyšla kniha Jana Nováka, která je na víře pravdivosti osočení Milana Kundery celá vystavěna, osmělilo české pisatele do oficiálně podporovaných novin a časopisů Kunderu všelijak hájit, jména iniciátorů a aktérů tohoto navrácení se v knize vůbec neobjevují, jako by šlo o bezvýznamnou událost, natož aby padla aspoň zmínka o tom, že teprve vláda Andreje Babiše, který předtím Milana Kunderu navštívil, odvážila se mu vrátit české občanství, aniž po něm žádala poníženou supliku o ně; až poté došlo k obnovení přátelského a vstřícného vztahu autora k Česku, zejména k jeho rodišti, s nímž – konkrétně s časopisem Host – už předtím komunikoval a uveřejňoval v něm české verze své esejistiky.

Editor Českého sporu o MK lká nad tím, že na jeho zbytečné zvaní do sborníku (zbytečné, protože do února letošního roku bylo v tom sporu řečeno už pro a proti prakticky vše podstatné) odmítavě zareagovali jen dva, Kunderův oponent z Hospodářských novin (Kříž neví, zda odmítl proto, že reflexi do HN „napsal z donucení a styděl se za ni“ – takové podezření je pěkná urážka –, „anebo o knize napsal, co si o ní myslí a nechtěl do oblíbeného autora rýpat podruhé“!) a zvlášť lituje, že „chybí ohlas Radky Denemarkové“, ačkoli mohl zařadit úryvek z její stati Patriarchát na české literární scéně“, která vyšla v červenci 2020 a z níž ostatně obsáhle cituje, a to pasáž, kde je sice zmínka o trapném omílání causy MK, ale která je vlastně jejím příspěvkem do nadcházející předvolební kampaně ocejchováním premiéra, jehož nenávidí (avšak bez něhož by MK byl v rodné zemi stále oficiálně nežádoucí) jako „bývalého spolupracovníka StB a predátorského oligarchu“.

Podivné v knize je i rozdělení knihy na tři oddíly s teatrálními názvy (Poprask v kotlině, Muž proti muži /a dvě rozhněvané/, Není stínu pod lipami), podivné je uspořádání nikoli podle chronologie, která by umožnila snadno poznat, kdo kdy na co přišel nebo co jen jinými slovy opakoval, podivné je, že se editor ani nezmiňuje o trapném mlčení českého (a následně i mezinárodního) PEN klubu k osočení MK v Respektu 2008 ani k osočování v knize Jana Nováka, na rozdíl od protestního Prohlášení Akademie literatury české, které přetiskuje. Podivného je v Českém sporu o MK ještě mnoho, například druhá stať Vladimíra Justa, označená editorem za „finále“ sporu. Just ve své místy pronikavé analýze Novákových interpretací působí jako kritik, který teprve po Novákově rozpatlání protikunderovské stati v Reflexu zjistil, jak je obludná, (jinak by byl přece s ní odvážně polemizoval už dřív), ale bájí o tom, že MK „své rané postoje“ (v dojemné shodě s Novákem je má zřejmě za zcela zavrženíhodné) „prostě jen vnitřně zreflektoval a následně vytěsnil“, což, „jak víme od Junga, do důsledku nelze“, a tak „Novákova kniha, jakkoli problematická, je toho bumerangovým důkazem“.

Just se zřejmě shodně s Novákem domnívá, že ke svým veršům a ostatním předrománovým dílům se MK nehlásí z politických důvodů, že je zavrhuje jako názorově pomýlené, že si tak dodatečně vylepšuje svůj životopis, ale to svědčí jen o tom, že kupodivu vůbec nerozumí či ani nechce rozumět odporu MK k lyrice jako protikladu románu a jeho rozhodnutí uznat za hodné pozornosti čtenářů ve vydání svého díla v prestižní pařížské Pleiadě za způsobilé jen romány a pozdní knihy esejí. Ostatně nechuť vůči lyrice zdaleka není absolutní: Kundera nikdy nezapřel svůj obdiv k poezii Nezvalově, Apollinairově, Skácelově…

Publikace ambiciózní? Jak je její editor trvale ambiciózní, bylo jasno, už když se nespokojoval s psaním o autorech hlavně svého kraje, ale pokusil se získat si ostruhy nadšenou chválou publikací k výročím VŘSR a Února, a když to nevyšlo, protože do přední řady posrpnových snaživců přišel pozdě, přešel plavně na druhý břeh, ale ani tam dosud nepovýšil nad pilného příštipkáře, který rád žaluje. Který je, jak dokládá jeho anotace spíše než medailonek v Českém sporu o MK, přitom velice sebevědomý: pasuje se tam mj. na historika, uvádí, kde všude byl redaktorem a v ROKu dokonce šéfredaktorem, ale ve výčtu dalších novin a časopisů, do nichž psal, nikoli náhodou zapomíná na Literární měsíčník. Zato si (a čtenářům) namlouvá, že „roku 1984 zmařil poslední pokus stalinistů o pravopisnou reformu (zrušení Y) fejetonem Bil láski čas, milé dceruški, v Brněnském večerníku.“ O nesmyslném nápadu rozhodli ovšem erudovaní lingvisté, které nemusel poučit mudrc v nějakém večerníku. Nevím, kdo s návrhem na nesmyslnou pravopisnou reformu přišel a zda byl skutečně stalinista, anebo zda tu nálepku, kterou si oblíbil Jan Novák, nepochytil J. P. Kříž od něho. I teď se návrhy na reformu pravopisu jen rojí; že by s nimi přicházeli převlečení stalinisté?

Kunderova světová úspěšnost nedává spát méně úspěšným a neúspěšným autorům na celém světě a samozřejmě i u nás. Závist je mocná velitelka a u nás má domovské právo. V panice, která po vrácení občanství mezi Kunderovými nepřáteli-závistivci vypukla, J. P. Kříž vytušil svou příležitost konečně se proslavit, a to jako obránce Kundery tím, že završí spor o MK, který dá dohromady z toho, co na jedné straně zjistili stoupenci MK, na druhé straně pošetile tvrdí blíženci JN, dá za pravdu MK a hned ve dvou svých textech silnými slovy zopakuje argumenty pro MK. A na závěr (podle pravidla, že finální dodavatel díla sklízí všecku slávu) nazve svůj text (zdánlivě skromně) Místo tečky a v něm „objeví“, co bylo od začátku jako houska na krámě, takže to nikdo neměl zapotřebí konstatovat, že totiž slovo udal v policejním záznamu neopravňuje k obvinění z udavačství, protože v daném dokumentu je synonymem nevinných slov řekl nebo uvedl.

Máme se na co těšit. Za pár let pan JPK bude ve svém CV možná tvrdit, že „vyřešil spor o Milana Kunderu“. Ale co když z globálních míst nejvyšších přijde oznámení, že Kundera je přece jen padouch a že svatosvatou pravdu má strážce světové morálky Novák?