IVO FENCL
Pavel Švec (*1978) zalovil v Archivu bezpečnostních složek a pro Nakladatelství Epocha loni editoval pod titulem Generál Karel Kutlvašr v žaláři psané vzpomínky velitele Pražského povstání, které správně měly vyjít již v letech šedesátých. Nestalo se, avšak Švec není jen schopný reportér a jako generálovi oddaný praprasynovec našel i notnou osobní motivaci.
Přímí hrdinovi potomci totiž neexistují a Švec byl preciznost sama, i když místy poněkud neobratného stylistu Kutlvašra – už kvůli osobitosti – neusměrnil do žádné lajny. A dobře dělal, tenhle text ještě má pel autenticity.
Charismatický legionář Karel Kutlvašr (1895–1961) si na slávu zadělal už na rtu s písní My jsme chlapci od Zborova. V oné ikonické bitvě byl raněn, avšak přežil a už v srpnu 1918 byli ještě spolu s plukovníkem Švecem u dobytí Kazaně.
V míru První republiky měl Kutlvašr vlastní pluk a již ve 33 letech směl nasadit prýmky brigádního generála, v armádě snad nejmladšího. S chotí tou dobou žili společenským životem na výši, byť se už stahovaly mraky. Kutlvašr ale neměl strach!
V září 38 velel z Vamberku obraně Orlických hor, za okupace byl v odboji a od 5. května vedl Pražské povstání, aby již osmého sjednal kapitulaci. Němce, pravda, nechal odjet rovnou do náruče Američanů.
Praze Kutlvašr velel takřka do konce máje, ale přesně od poloviny léta musel pod ruským tlakem na dovolenou. Vymanil se ještě vlivu a roku 1946 velel v Plzni a poté v Brně. Další mraky se ale stahovaly a 18. 12. 1948 byl zatčen: dostal rovnou doživotí. Za velezradu byl navíc degradován, stal se vojínem v záloze. Propuštěn byl až amnestií roku 1960, aby si na svobodě tristně přivydělával co vrátný Nuselského pivovaru. A 2. 10. 1961 zemřel: Mírov i Leopoldov to jeho organismu přece nandaly.
Až dlouho potom se dočkal plné rehabilitace i opětovného povyšování včetně Řádu M. R. Štefánika (od Havla, podzim 1989) či Řádu Bílého lva (od Zemana, 2017). V Praze dnes po právu má své náměstí… a dvě pamětní desky.
Čtyřiasedmdesát kapitol jeho rukopisu zabavila bohužel před šedesáti lety policie, a tak uceleně vycházejí poprvé. Dají se nepochybně hltat taktéž coby reálný doplněk známé prózy Zbabělci (a proč ne?), nicméně sám bych doporučil studium samostatné.
Proč? Kutlvašr málokdy stojí vysoko nad věcí, neupřednostní nikdy soukromý zájem a samo sebou ani není žádný dandy. Není ani Škvoreckého Danny a žil vlastním údělem (jinak nemohl) vlastně již od momentu, kdy u Zborova padl jeho milovaný bratr (2. 7. 1917).
Jak se ovšem zdá, na frontě jej potkalo i lehce romantické štěstí: už počátkem roku 1919 se v Kansku seznámil s budoucí manželkou, s půvabnou Jelizavetou Jakovlevou. Bylo jí sedmnáct.
Prvních tucet kapitol svazku do strany 40 je citacemi prokládaným přehledem generálova života, odkud Švec vypichuje detaily a především deník z ledna 1920, kdy Kutlvašr vedl transport legionářů mezi Vladivostokem a Terstem.
Vlastní důstojníkovy záznamy nás ovšem dosti niterně zpraví o Pražském povstání.
A tak ještě spolu s velitelem hledáme první Sověty na našem území, ale i jakékoli použitelné tanky „pro Prahu“. A společně s Čechy i napadáme německé hlídky, zmocňujeme se Staroměstské radnice a z jejího okna vyvěšujeme spolu s paní Kutlvašrovou trikolóru.
Český rozhlas ovšem volá o pomoc, stává se objektem ataku a hrozí vyvraždění redaktorů. Je třeba mu pomoci. Taktéž vyroste 1600 barikád, a jak intuitivně pochopil spisovatel Jan Drda, symbolem v rukou povstalců jsou pancéřové pěsti.
Nacisti se ovšem nedají a pověstným zůstává jejich strašné řádění v Dejvicích. Jenže ke své škodě neobsadili mosty – a maně tu upozorním na knižní novinku Praha mosty spojená (1920).
Taky na Pankráci už nebylo brzy možno dál držet vězně a někteří unikli smrti o fous. A Frank jen chvíli váhal, ale pak vyklidil Pražský hrad. Ale nejeden civilista ještě doplatí na střelbu rozzuřených nácků, ač už boje spějí do finále i dík pomoci z venkova. Kutlvašr se při psaní ale nijak nemaže s mýty o jednání s vlasovci a ani nemaskuje různá zvěrstva, ke kterým došlo. A finále? Jistěže divoký boj na Staroměstském náměstí, kdy jsou zničeny orloj a radnice. Bojuje se ovšem taky na Smíchově a o Trojský most. Konečně. Konečně. Vynořují se Sověti na tancích. Z Košic pak přilétá i vládní Dakota. Jsou zajišťováni kolaboranti a Kutlvašr líčí tábor lidu na „Staromáku“ a návrat prezidenta, s nímž se opakovaně setká. Ale historie povstání v jeho podání končí už Smrkovského tiskovkou z 1. 6. 1945.
Za Pražské povstání dostal Kutlvašr bezprostředně válečný kříž, o to nic. Ale… Jen málokterá životní cesta natolik poučně kopíruje klikaté dějiny první půle 20. století. A mnohé prostě nevrátíme. Kutlvašrova paní zemřela 5. 6. 1980 a nikdy nepochopila, proč jejímu muži sebrali tucet posledních let života.
Pavel Švec (editace a fotoarchiv): Generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky na Pražské povstání. Ilustrace a obálka Žaneta Kortusová. Mapy z barevných předsádek Martin Ďásek. Ostatní snímky Oldřich Smola. Epocha. Praha 2020. 208 stran