MILAN BLAHYNKA

Statný svazek UMLKÁM DO ČEKÁNÍ, Korespondence Vladimíra Holana (vydal Filip Tomáš-Akropolis, ediční příprava a doprovodná studie Martin Dvořák, grafická úprava, obálka s Holanovým fotoportrétem od Milana Jankoviče, 344 s.) důstojně uzavírá jednu etapu edičního zpřístupňování doposud nalezené korespondence, pramene k poznání života a díla básníka, pramene obzvlášť vzácného, neboť zážitky, pocity, názory básníka a jeho významný podíl na českém literárním a uměleckém životě podává bez zkreslení, jemuž se neubrání ani sebepoctivější vzpomínky současníků, protože lidská paměť je potměšilá přítelkyně.

Jak uvádí Martin Dvořák, dochovalo se 5257 dopisů a lístků od 982 pisatelů („nepočítaje v to korespondenci korporační, v níž je uloženo 784 přijatých dopisů od 215 institucí“). Martin Dvořák zaznamenává na čtyřech stranách kapitoly Dosavadní stav bádání všecky – už početné – dosavadní dílčí edice Holanovy korespondence, a kniha Umlkám do čekání je doplňuje o publikaci dopisů a lístků s deseti osobnostmi: s E. Bassem, J. Demlem, J. Durychem, L. Fikarem, J. Horou, E. Hostovským, Fr. Hrubínem, J. Mukařovským, J. Vašicou a Vlast. Vokolkem.

Samozřejmě tím téměř nepřeberná korespondenční studna poznání zejména situace a přitažlivosti básníka Záhřmotí, Příběhů a lyriky 60. a 70. let zdaleka není vyčerpána; vždyť Holana vyhledávali tehdy a bezpochyby mu též psali i nejmladší básníci a badatelé; J. Adam, K. Sýs, M. Pohorský z jeho díla dokonce pořídili výbory.

Předností edice i úvodní studie Martina Dvořáka je věcnost, střídmost, absence jakýchkoli omluv Holanových spontánních projevů a veršů. Dvořák analyzuje jak „svár, jenž se v Holanovi ohledně náboženství odehrával“, tak cituje např. Holanův článek z května 1946 Proč jsem se stal komunistou včetně vyznání „vroucí lásky k Sovětskému svazu, kterému vděčíme za vše“ – a uvážlivě referuje o výrocích v Goldhammerově vinárně, za něž Holan dlouho a zvlášť těžce pykal.

Martin Dvořák je až příliš přísný, když např. o korespondenci s Františkem Hrubínem píše, že „oba básníci povětšinou řeší“ jen „provozní záležitosti kolem vydávání vlastních i cizích literárních děl a překladů“. Právě v té korespondenci jsou i nepominutelná místa o tom, jak ještě v roce 1947 básníci pohlíželi např. na Stalina. Hrubín 27. května toho roku Holanovi děkoval za Rudoarmějce, za knihu, „která rozmáčkne ‚srdce znavená‘ a do silných se zaryje jako diamantem. Co písku se u nás ještě přesype, než se ukáže ‚stalinit‘…“ Dvořák v poznámce k tomuto dopisu vysvětluje, že Holanův novotvar „pochází z kreseb Rudoarmějců, jejichž závěrečná báseň je zakončena verši (…) ‚v krušných lomech čtvrté pětiletky, / v kterých se doluje na jasný kámen zvaný stalinit!‘“ Už v úvodní průvodní studii k edici Dvořák cituje z Holanova vyznání v květnu 1946 slova o Sovětském svazu, který „uvedl v pohyb svou skvělou hvězdu – stálici…“, a dodává: „Že onou ‚stálicí‘ má Holan na mysli Stalina, to je bez diskuze.“ Proto nemyslím (abych jen nepřitakal), že druhé vydání Nezvalovy poemy Stalin vyšlo v Čs. spisovateli s poznámkou „Edice Epilion – Řídí Vladimír Holan“ pouze „na ozdobu“, jak soudí Martin Dvořák. Jednak nakladatelství se v závěru roku 1949 ještě od Holana nedistancovalo, jednak – a to hlavně – básník, autor novotvaru „stalinit“, patrně sám ještě Nezvalovu báseň do programu své edice zařadil sám.

I tento detail dokládá, jaká atmosféra byla u nás před únorem 1948, a jak hluboké jistě bylo rozčarování autora Díku Sovětskému svazu, Rudoarmějců a sbírky Tobě, když se pak ukázalo, že se nenaplňují velké naděje, které i on vkládal do socialismu.