FRANTIŠEK UHER

Je to svým způsobem autonomní poezie, která vždy nachází příznivce i odpůrce, zastánce či kritiky. Zdánlivě lehkými kročeji zanechává za sebou výrazné stopy. Není nezbytné kráčet shodným směrem, je však třeba respektu. Jedno lehké pírko dopadne vedle druhého – a máme celého holuba. Tak nějak působí básnická sbírka Martina Vídenského VYKROČENÍ ZE STÍNU (vyd. Martin Leschinger – FLÉTNA, 2021, 80 str., bohatě doprovázeno fotografiemi Petra Pulce).

Zalistujeme-li ve sbírkách Ozvěny ticha, Slza na ciferníku, Písky, hrady, zříceniny, Potichu i nahlas, a pokud přidáme autorský výběr Uzavřená kapitola z roku 2011, přes poměrně dlouhý časový odstup nacházíme zřetelnou osobitou koncepci, místy poněkud rozverný specifický básnický rukopis.

Martin Vídenský vykročil z vlastního stínu subjektivně pojatou poezií, navozující zdání poutníka, který lehce zamlženými okny vlaku sleduje lidskou krajinu, bedlivě registruje ušlechtilé, bezvýznamné i poněkud páchnoucí obrysy, jimž dodává ostřejší hrany. Jako kdyby testoval události, činy důvěrně známých i zcela neznámých bytostí. Tu se zřejmou shovívavostí, tu s přiostřeným břitem, tu s jistou váhavostí, tu s důvodným respektem, tu s odjištěným revolverem slov. Většinou tak činí decentně, ale promyšleně, s přesně nastaveným hledím.

V čisté a přímé lyrické lince se vyskytují vychýlené uzlíky, připomínající drobné imprese, ale koncepci sbírky ponechme na autorovi. Ty uzlíky by možná našly vhodnější uplatnění a vyšší míru údernosti v odlišně koncipovaném souboru, zaměřeném na současné znepokojivé společenské variace.

Předností Martina Vídenského je střídmost, šetří se slovy i metaforami. Strohá konstrukce básní působí účelně, není pouhým nedokončeným skeletem, jak se může zdát na první pohled. Při prvním čtení. Hned úvodní báseň tvoří možná nezáměrné motto, oscilující kolem již zmíněné delší odmlky ve vlastní tvůrčí prezentaci: Vítr se utišil, / puls opět naskočil. / Uzdravený pták / vzlétl do oblak. Některé verše však nemají daleko k hlubšímu zamyšlení, k nahlédnutí pod příkrov událostí: Zvony mlčí / kříže trčí. / Do krajiny / vrhaj stíny / naší viny. Že mu nic lidského není cizí prozrazuje v básni Na tajňačku, humorný náhled potvrzuje s lehkým povzdechem básní Zmatená včela a bezmála manifestačně vyznívá křehce melancholický Noční (ne)klid s evidentním profesním podhoubím.

Pokud čteme, že básník touží slovy básně popsat krásu blankytu, musíme připustit, že kráčí dobrým směrem a nepostrádá předpoklady dospět k vytčenému cíli.