PETR ŽANTOVSKÝ

O konfliktu mezi politikou a médii se mluví od nepaměti, byť tento konflikt probíhal různými formami a skrze různé zdokonalující se technologie. Jistě ale lze říci, že jak Karel Havlíček, tak Upton Sinclair či Mark Lane byli ve svých dobách a prostředích průkopníky oné kritické role médií resp. novinářů vůči politické třídě. V tom smyslu byli předchůdci mnoha našich současníků – jmenujme třeba na jedné straně Sergeje Chelemendika či Erika Besta a na druhé například Uda Ulfkotta či Robina Aitkena. Ti všichni, každý ve svém prostředí, ze své pozice a podle svých možností vedou či vedli zásadní polemiku se současným stavem politiky a jednáním politiků.

Záměrně jsme jmenovali výjimečné, vymykající se osobnosti, ale kritický vztah médií vůči politice je, nebo měl by být, samozřejmou součástí života v pluralitní, názorově otevřené demokratické společnosti. Jsou to spojité nádoby. Neboť, jak připomínají Jan Jirák s Barbarou Köpplovou, „postavení médií ve společnosti je vždy závislé na kvalitě její kultury a jejích hodnotových soustavách, v jejichž rámcích probíhá mezilidská komunikace.

Nejobecněji řečeno mohou média ve společnosti potvrzovat stávající a uznávané společenské hodnoty (mít tedy roli stabilizující), mohou za jistých okolností působit destruktivně proti nim, anebo je pomáhají přetvářet či prosazovat a tvořit zcela nové. Velmi také závisí na tom, jaké chování médiím přisuzuje příslušná společenská kultura, protože toto hodnocení vnímají média jako podnět k zaměření svého působení“.

Toto konstatování konkretizuje teorie „dvou zrcadel“ polského novináře a pedagoga Macieje Iĺowieckého:

„Masmédia velmi snadno podléhají zlu a vzdalují se od pravdy. Nemáme ale úplnou jistotu, zda se média jen přizpůsobují lidem, svým klientům, nebo naopak, zda se lidé přizpůsobují masmédiím. Je velmi pravděpodobné, že tu jde o vzájemné působení, tedy o jistý druh spojení, při kterém se oba činitelé vzájemně ovlivňují (příčina vytvoří efekt, ale efekt posiluje či oslabuje příčinu).“

Tedy: „Masmédia jsou zrcadlem lidí a lidé jsou zrcadlem masmédií. Tak jako tak, zrcadlo sice odráží skutečnost, ale přece ji jen více či méně deformuje. Nezapomínejme, že i když se v zrcadle vidíme trochu zkresleně, přece jen bychom se bez něj nemohli spatřit tak snadno a jasně. Proto je třeba vědět, co je deformované na našem obraze, ale především, co je deformované na odrazu reality, v níž žijeme.“

Sečteno a podtrženo: politika a média tvoří nedílné souručenství, jehož vnitřní uspořádání a aktuální stav závisí především na celkovém stavu společnosti v daném okamžiku, tedy od očekávání a požadavků kladených veřejností na obě – obrazně řečeno – hemisféry: politickou a mediální. Je-li společnost stabilní, může v ideálním případě nastat ona stabilizující role médií, o níž mluví Jirák s Köpplovou.

Do tohoto přehledně definovaného prostředí vstoupil nový prvek, a to digitální technologie, které převrátily mnohé z dosavadních jistot a zpřeházely pojmy a jejich obsahy. Dnešní mediální, a tím i politická krajina ani trochu nepřipomíná stav z času před dvaceti, a dokonce ani před deseti lety. Překotný rozvoj digitalizace všech možných sfér společenského i každodenního života přinesl mnoho výhod i rizik.

Digitální technologie usnadnila ovládání obrazně řečeno společenského hardwaru, a tím nepředstavitelně zrychlila jeho software. Toto zrychlení, pokud setrváme na půdě šíření informací, vede jednak k propasti trivializace, zjednodušení, osekávání původně košaté informace na úplnou dřeň, přičemž není zdaleka vždy jistota, že výsledek skutečně vystihuje faktickou podstatu původní informace, nebo zda ji účelově posouvá a deformuje s cílem manipulovat příjemcem, publikem k dosažení svých – například politických – cílů.

Ale i kdybychom nepřepokládali a priori subjektivní manipulační cíle producenta informace, přesto v médiích pod vlivem digitální akcelerace dochází k nežádoucím změnám, které mohou mít – v duchu oné teorie dvou zrcadel – neblahý vliv na vnímání a chápání reality a její rozvoj.

Mediální historik a pedagog Jan Cebe říká:

„Neustálý tlak na aktuálnost a atraktivnost má negativní dopad na podobu zpravodajství v nových médiích. Zprávy často postrádají hlubší rozbor a kontext, který je většinou suplován pouze hypertextovým odkazem na podobné články staršího data. Klesá též jazyková úroveň zpravodajství a média tak přestávají být strážci jazykové kultury, což byla jedna z rolí, kterou v minulosti ve společnosti plnila.“

Druhé riziko spočívá v přehlcenosti veřejnosti informacemi, aniž by byla vždy zřejmá diferenciace jejich významu pro společnost či jedince. Informační krajina se stává naprosto nepřehlednou, přeplněnou nepodstatnostmi, z nichž mnohé mohou být na onu informační ekliptiku opět vypuštěny s cílem zmást publikum a odvést jeho pozornost od podstatných informací k nepodstatným, přetížit jej.

Profesor komunikace Paul Levinson z newyorské Fordham University před časem na to téma vyslovil zajímavý názor. Takzvaný informační clutter (= přesycenost) je podle něj jen mýtus, který si kolem sebe média vytvořila. Pro srovnání používá historickou analogii: přirovnává množinu informací k obyčejné tradiční knihovně. Říká, že všechny knihy přečíst nemůžete, ale pokud hledáte informaci, musíte vědět, jak ji najít. Musíte prostě vědět, jak funguje navigační systém a rejstříky v knihovně, nebo si najít svůj efektivní způsob konzumace informací. Množství informací roste natolik, že samotné „číslo” není z pohledu člověka relevantní. Co se mění je, je jejich dostupnost, kterou přinášejí nová média. A my se v tom často ztrácíme.

Připočtěme ještě skutečnost, že digitální komunikace je – na rozdíl od předchozí analogové – interaktivní. Kdokoli, kdo má příslušnou a široce dostupnou techniku, se může stát účastníkem veřejné debaty, a na vyšším stupni i autorem, „žurnalistou“. To je změna, která je zásadní nejen pro novinářský stav jako takový – novináři často nejsou ochotni vstřebat fakt, že přišli o svůj monopol na šíření informací a názorů, ale především pro publikum, namnoze transformované v „nové žurnalisty“.

Tento proces popisuje v roce 2017 zesnulý klasik mediální teorie Denis McQuail. Jeho úvaha postihuje konstatování, že na posledním (ale v žádném případě nejméně důležitém, spíše naopak) místě stojí otázka důvěryhodnosti médií v očích publika, a koneckonců hlavního aktéra společenských a politických procesů – alespoň v pluralitní volební demokracii, jakou známe… Důvěru si nelze vynutit žádnou regulací a omezením, nelze ji naoktrojovat, jen získat dlouhodobou přesvědčivou prací na poli distribuce důvěryhodných a ověřených informací. A dodávám, také pluralitní otevřeností vůči demokratické diskusi a výměně argumentů, bez snahy některého z účastníků této diskuse z ní vylučovat jen proto, že nedrží názor domnělé či kýžené zájmové většiny. Neboť je-li prvním rysem věrohodné žurnalistiky informační poctivost, je druhým a rovnocenným rysem odvaha vystavit své argumenty ve svobodně probíhající diskusi. Jak víme z posledních let, právě toho druhého se u nás dostává čím dál méně.

McQuail to shrnuje takto:

„Význam tisku jako sociální instituce mezi dalšími institucemi (a také dalším institucím sloužící) vyvolává různé problémy. Primárně se vztahuje ke klíčové roli, kterou média hrají v posledních zhruba 300 letech v politických procesech. V zemích, kde funguje určitá forma demokracie, má tisk poměrně zřetelně vnímanou úlohu v tom, že širšímu publiku přináší zprávy o denních událostech a problémech, o činnosti a protiargumentech politických aktérů – a stejně tak informuje o názorech občanů. (Internetová média tyto role slučují v jeden proud, pozn. pž) V této roli (svého času označované za čtvrtý stav) čelí tisk silným očekáváním ohledně poctivosti, diverzity a přesnosti zpravodajství a jeho náležité distribuce všem občanům. Uspořádání a úkoly médií potřebné k dosažení těchto výsledků byly jasné a ostatní instituce se na ně mohly spolehnout. Zpravodajská média se stala zásadním prvkem pro fungování procesu politiky, včetně odpovědnosti politiků a vlád ke společnosti a legitimizace politické autority. V tomto případě politika zahrnuje všechny záležitosti veřejného zájmu, jež se v určitém okamžiku mohou stát předmětem formální politiky. Povýšení role médií v demokratickém usilování o moc téměř na první místo a proces mediatizace přesto narušují vztah mezi médii a politikou, přehánějí moc tisku (tak, že toto přehánění může skutečně – jako sebenaplňující proroctví – vést k větší moci tisku) a přinejmenším nepřímo posouvají aktivity tisku od informování k nepatrným formám propagandy.“

A dodává: „Veřejná sféra, pro naši dobu oživena Jürgenem Habermasem, odkazovala k pomyslnému otevřenému prostoru mezi vrcholem a základnou společnosti, jež umožňovala volný oběh a výměnu idejí a informací, přičemž zajišťovala širokou participaci v diskusi a rozpravě. Zpravodajská média poskytovala základní prvky tohoto uspořádání – a aby tak mohla činit, potřebovala být jak svobodná, tak různorodá.“

A zde je hlavní a asi i jediný spolehlivý klíč odemykající problematickou komoru současného vztahu veřejnosti, politiky a médií. Nazýváme jej novým pojetím informační resp. mediální gramotnosti. „Mediální gramotnost bývá definována jako série komunikačních kompetencí, které zahrnují schopnost vyhledávat, analyzovat, hodnotit a dále předávat informace v nejrůznějších formátech. To znamená, že nezáleží na tom, zda se jedná o informace v tištěné, elektronické nebo digitální podobě a zda je získáváme z novin, rozhlasu, televize nebo Internetu,“ konstatovala Eva Vránková v Revue pro média.

Co z toho plyne pro příjemce současných médií? Pokud se chce věcně správně orientovat v nekonečném přívalu informací, názorů, postojů a stanovisek, nezbude mu nic jiného než permanentní sebevzdělávání v oblasti dané problematiky.

Toto sebevzdělávání (nejen ze současných, ale především z historických, analogie umožňujících zdrojů) je nezbytné doplnit o to, co bychom mohli nazvat „informovanou skepsí“, tedy vysokou mírou apriorní nedůvěry ke všem zdrojům do okamžiku, než si dokážeme vícezdrojově potvrdit jejich validitu.

Je také nezbytné odolat pokušení reagovat emocionálně na často burcující informace, přicházející z médií – uvědomme si, že právě emoční reakce nás má (v zájmu manipulátora) vzdálit racionální analýze skutečnosti a přizpůsobit naše postoje a naše rozhodování politickému zájmu manipulátora.

Proto je spektakulární, informačně přehlcený svět nejen elektronických, ale i (a v poslední době právě zejména) digitálních médií tak nebezpečným lákadlem, neboť nabízí snadná vysvětlení těžko pochopitelných problémů a atraktivní odpovědi na nudné otázky.

Jen tak se ubráníme manipulaci a jednostrannému dezinformování, jen tak se nestaneme loutkou v rukou cizích zájmů. Je to ovšem velice pracné, mnohem pracnější, než obdobná cesta za mediální gramotností v éře tradičních před-digitálních médií, jejichž nabídka informací byla tisícinásobně omezenější, a tedy snadněji vstřebatelná a kontrolovatelná.

Jedna postava ze slavné pohádkové ságy o Harry Potterovi říká:

„Nastává čas, kdy se musíme rozhodnout mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné.“

To je možná nejpřesněji, byť s jistou nadsázkou vyjádřené hlavní dilema dnešního mediálního světa. Platí pro ně také slova Carla Gustava Junga:

„Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, probouzí se.“

A to je výzva jak pro média, tak pro politiku.