IVO FENCL
Zkušený profesionál na poli sběru i analýz mordů Emil Hruška produkuje knihy rychle. Ale nic jen proto neodbude. Loni mj. přišel s Pohraničním pitavalem a předestřel poutavou desítku případů, jež mrzačily české pohraničí let 1920-63. Hruška přitom invenčně cituje i Klostermanna či lidové písně a motta kapitol vždy sedí. A rovněž srovnání s Divokým západem. Už jen Přepadení u Kosího potoka reprezentuje knihu dostatečně a její autor je dobrý vypravěč, má smysl pro drama, udrží napětí, causu nepřehltí nikdy detaily, nenudí, sype z rukávu nejen znalosti, ale taky zkušenosti. „Borec“ a muž praxe, avšak kolik „mužů praxe“ umí případ shrnout na tuctu stran? A fakticky jej udělat detektivkou? Na to už musíte mít fištrón, vůli a optimismus v genech i tváří v tvář hajzlům, „kreténům“ a kreaturám.
Vrah listonoše Engla, jenž u Kosího potoka skoro podlehl hnusným zraněním, nestál ani za zlámanou grešli a pivo by si s ním rada Vacátko nedal. Tento netvor užil veliký hřebík a další zbraň, jen aby si přivlastnil necelé dva tisíce korun. Jen s holí vykročil pošťák 1. 12. 1931 na obvyklou trasu 14 km z Plané u Mariánek, u sebe 13 tisíc. „Nic moc,“ slyším? Tehdy ta suma stačila rodině na dva roky života.
Engl byl oblíben. I tak inkasoval sadu ran ostrým kladivem do hlavy a přišel při zápase o prostředníček. Ztratil moc krve, než ho na lesní cestě našel povozník. Namále měl. Jen dva tisíce zbylých korun zmizelo, ale pachatel (jenž ho před atakem déle provázel) se našel a byli konfrontováni v nemocnici. V Plané před soudem byl útočník takřka lynčován stovkami lidí, což by snad bylo unfair, ale Hruška trefně dodá: „Na podobné události by se mělo vztahovat stanné právo.“ A jak by taky ne? Heinrich Becker se choval jako bestie, a dokud mohl, lhal. Dostal 15 let s půstem a tvrdým ložem čtvrtletně a temnou samotkou každého 1. 12., kdy čin spáchal. Co myslíte? Vyšel mezi lidi polepšen?
Hruškova kniha ale vtahuje do značně různorodých případů a zvíme i, kdo byli „zbojníci Šumavy“ (bratři Kazarovi). Už sami si pak ozřejmíte, zda se lišili od Jánošíka.
Užasneme i nad sekvencí o životě roky vedeném v úkrytu před státní mocí, nad causou Eduarda Bienerta. Po odsunu se 20 let úspěšně skrýval u bratra v systematicky zdokonalovaném půdním úkrytu. Až roku 1966 byl spatřen na střeše, když došlo k požáru vedle v domě, ale Bezpečnost jej propustila! Asi právem, předtím i potom konal dobro; ale 16. 9. 90 OBA bratry ubil kladivem jistý M. B, jehož přitom znali od dětství.
Kdyby mi nebylo už přes padesát, ale sedmnáct, vyhledal bych teď Emila Hrušku a naivně jej prosil, zda bych nemohl dostat pár lekcí. Povídal by si se mnou? To nevím, ale spíš by mě odkázal na studia policejní akademie. I sním o tom, že se podobné pocity při četbě jeho knih probouzejí u mnoha jinochů. A závěrem knihy ostatně autor jednu lekci dá a na příkladě dvou případů předvede klíčový význam ohledání místa činu.
Hruška nejméně spolu se Standou Motlem jsou na svých non fiction polích dnešní jedničky a vždy mě „pobaví“ donšajni, kteří frkají právě nad díly o zločinech a „mektají“ cosi o hyenismu. To, co Hruška analyzuje, jsou totiž DĚJINY, a zavádějícím omyl je dělení dějin v nízké a vysoké. Není většího nesmyslu a strkání hlavy do písku. Čím přece denně žijeme? Ano, i svým soukromím, ale fatálně i neodstranitelně taky nezapomenutelnými causami. Dostávají se sice do formy jakýchsi KLEPÚ, ale tím spíše vždy prostupují náš kraj.
U Hrušky ten barvitě pohraniční.
Emil Hruška: Pohraniční pitaval. Jako 10. svazek edice Victima vydalo Nakladatelství Epocha. Praha 2020. 144 stran