MILAN BLAHYNKA

Když slovenský vědecký pracovník, úžasně vynalézavý editor, bibliograf, spiritus movens národního literárního života a v tom všem i v próze a ve verších ryzí básník Miroslav Bielik odcházel jako jiní do důchodu, na rozdíl od jiných si jen nesliboval, že konečně uskuteční, na co neměl čas, ale nadále „nerozlíšil deň pracovný a deň sviatočný“, neboť „práca ostáva, Hviezdoslavom ospievaná, ó, práci česť…“, a při náročné činnosti ve Spolku slovenských spisovatelů jako jeho předseda po dvě funkční období, stanovami omezená, dokázal z velké části už i realizovat řadu smělých edičních projektů, sborníků a antologií slovesnosti jak podunajských národů, tak slovenské a české poezie; inicioval ke stému výročí vzniku ČSR společnou slovenskou a českou antologii Refrény času, ale české autory publikoval i v knize slovenské poezie Básníci 2018; díky jemu je velké slovenské zastoupení v Dekameronu 2020. Když nyní 22. července, pouhý týden poté, co se stal čestným předsedou Spolku slovenských spisovatelů, náhle zemřel, vybavuje se nám snad nejsrdečnější lapidární projev české a slovenské vzájemnosti, jeho báseň Bratislava a Praha (kterou má „bezhranične rád / i s prstami dažďa / Bratislavu i bez dáždnika“) a také jeho Rozlúčky se slokou, v níž „nad slnko je jasné, / jako deň a noc, / že sa budem lúčiť s tebou / večne“. Jak jinak než pokračováním v jeho díle laskavého porozumění lidem, národu, národům, tvůrčí kultuře, poezii, životu.