PAVEL JANSA

Karlu Sýsovi k 75. narozeninám

Pane redaktore, rozhodl jsem se nakonec, že vám přece jen vyhovím. Ale nejásejte předčasně. Nakolik se vám bude moje povídání hodit, musíte posoudit sám. Nebudou to totiž určitě žádné „vzpomínky úspěšného krajana, sem tam šmrncnuté pikantní historkou“, jak jste si představoval. Hodně věcí se totiž od našeho seznámení změnilo.

Chtěl jsem se původně pokusit to, co vám chci sdělit, nějak přehledně sepsat. Ale včas jsem si sebekriticky uvědomil, že jediné, co v posledních letech píšu, jsou esemesky a stručné e-maily. Abych nepřeháněl – sem tam se někde vlastní rukou i podepíšu. Nejčastěji v bance. A tak jsem tedy raději zvolil diktafon a záznam na flešce, jak pěkně říkáte v Česku.

Proto teď slyšíte můj hlas a později nebudete ochuzen ani o dojem z mého zpěvu, ha-ha… Ale pozor, důležité sdělení. Ještě téhož dne, kdy jste našel ve schránce obálku s touto mojí fleškou, jsem z vašeho města navždycky odjel. Opakuji: navždycky. Je mi proto úplně jedno, jestli můj příběh použijete nebo ne. Z ničeho nemám obavy, nekladu si žádné podmínky, na nic se nemusíte ohlížet. Rozhodl jsem se. Opravdu budu pryč.

Před časem jste mě oslovil jako člověka, který – podle vás – „měl možnost poznat svět“. Mazal jste mi med, ale proč ne. Chtěl jste mě získat pro svůj záměr. Beru. Pak jsem ale nad tím uvažoval, a začal jsem váhat. Nemívám potřebu se svěřovat. Už největší ze všech obchodníků s vínem – myslím toho ze Stratfordu nad Avonou – v jedné ze svých tragédií nabádal lidi, aby každému popřáli sluchu, ale málokomu slova…

Každopádně jsem ale brzy pochopil, že ze mne nechcete nic vytáhnout, že jenom v těchto nelehkých časech hledáte něco, čím byste lidi rozptýlil a nestrašil je pořád – jako vaši trapní kolegové – počty nových nemocných a právě zemřelých na covid. Takže k věci.

Myslete si o mně, co chcete, ale v poslední době končily mé dny pořád stejně. Pil jsem jako duha. Nikdy v životě jsem ale nechlastal z pouhého potěšení z chlastu. Věřte mi, že jsem měl dobrý důvod k tomu, abych každý den uzavřel se slušnou hladinkou alkoholu v krvi. Dobrá whisky je nejlepší anestézie. Propláchne všechny mozkové závity a tak se nám na pár hodin dostane milosti zapomnění.

Ale než jsem se propadl do opileckých dřímot, musel jsem něčím přerazit to strašné ticho. Tak jsem si začal přehrávat pořád dokola osvědčené staré hity. Golden Oldies tomu říkají v Americe. A tak vězte, můj milý redaktore, že za to, že jsem se přece jen rozhodl vám na sebe všelicos prásknout, vděčíte „Tygru“ Tomu Jonesovi… Stejně je to neuvěřitelné. Býval jsem nesentimentální tvrdý businessman a i teď v Česku se mnou zacloumal zase song, který mě naklepal naměkko už loni v Santa Monice…

Berte tedy na vědomí, pane redaktore, že se vlastně nezpovídám kvůli vám. Vy jste z obliga. Za můj výlev jakés takés upřímnosti může starý dobrý Tom Jones. Jen si to poslechněte, zkusím ho napodobit:

The old home town looks the same,

As I step down from the train…

Staré rodné městečko vypadá pořád stejně,

když vystupuju z vlaku…

To je, co? Nezpívám to sice jako on, ale i v mém podání slyšíte, že ten evergreen vlastně sděluje úplnou banalitu. Jeden chlápek sní o tom, že se vrací domů…

Down the road I look there runs Mary

Hair of gold and lips like cherries.

It‘s good to touch the green, green grass of home…

Kouknu dolů ulicí a tam běží Mary,

zlaté vlasy a rty jako třešně.

Je fajn dotknout se zelené, zelené trávy u nás doma…

Hu… Pokaždé mě to dostalo. Někdy jsem z toho měl až husí kůži… Vnímáte jako já, jak je to prosté a současně geniální? Kde se vzalo zvláštní kouzlo té písně? Jak to, že při ní i pragmatický finančník – ke všemu zdravý, existenčně zajištěný a do té doby spokojený ve vlastním domě uprostřed ráje zvaného Santa Monica – zničehonic podlehl vábení zelené trávy domova bůhvíkde daleko?

Že mu v hlavě něco přeskočilo a on najednou zatoužil zase vidět rodný dům? Postát u hrobu rodičů, projít se starými uličkami… Když jsem vystřízlivěl, neměl jsem už stání. Vydal jsem se sem. A všechno, co jsem si při té písni přál, se mi potom splnilo. Akorát dívka, kterou jsem potom ve své staré vlasti potkal, se nejmenovala Mary…

Bože, jak jsem pořád americký. Automaticky překládám Old Country – stará vlast… Ale zpátky k mému životaběhu. A na rovinu. Za chvíli mi bude pětačtyřicet, všechno jsem už vyzkoušel. Měl jsem život plný práce. Ale i ženských… Taky jsem dost vydělával. Nešel jsem primárně po penězích, ale brzy jsem pochopil, že jedině prachy mi poskytnou svobodu, po které jsem toužil.

Samozřejmě že to nebylo zadarmo. Hned po promoci jsem začal makat jako divý. A taky jsem měl štěstí, že si mě hned napoprvé vybrala velká nadnárodní korporace. Dostal jsem se do New Yorku a i tam jsem makal, jak jsem nejlíp uměl. Toužil jsem se poměřovat jenom s tím nejlepším, co existuje. A štěstí mi přálo. Docela dlouho mi přálo.

Krůček po krůčku jsem lezl výš a výš, až jsem se vyškrábal mezi smetánku investičních makléřů na Wall Street. Byli to lidi jako my všichni ostatní, ale i tak… Pro kluka z moravského maloměsta to byl opojný pocit. Pohádka… Co dodat? Znáte to. Pomlouvali mě i chválili. Pro někoho jsem byl upocený snaživec, přivandrovalec a rychlokvaška, pro jiného talent od boha, velký stratég a umělec života…

Taky jsem se oženil a do roka jsem se i rozvedl. Američanky bývají bláznivky. Mají o sobě vysoké mínění, i když realita je víc než skromná. Až podruhé jsem volil uvážlivěji. Vzal jsem si dceru známého politika – nemyslete, byla navíc i moc hezká – a doslova přes noc jsem se katapultoval do toho nejvyššího patra.

Málokomu se z takové kariéry nezatočí hlava. Já jsem ale na závratě neměl brzy ani pomyšlení. Jinak bych se možná nevyhnul jistým svodům a mohl jsem pak skončit i v kriminále. V lepším případě na psychiatrii… Bohužel však za to, že jsem se ubránil pokušení hrát i s cinknutými kartami a jenom bezhlavě hrabat, nevděčím svému ryzímu charakteru, ale obrovské tragédii. Poznamenala mě nadosmrti.

Najednou mě moje ne tak docela zasloužené štěstí opustilo. Byl jsem jako boxer, co zničehonic inkasoval do hlavy úder, horší než když kopne kůň… Náš synek, naše sluníčko, malý Samík… On… prostě umřel. Víc nepovím… A tehdy teprve jsem začal trochu pít – no spíš jsem teda chlastal první ligu, jak tady teď říkáte. Ptáte se, co Nancy? Zestárla. Docela hodně zestárla, holka. A čím dál častěji se zapomínala vrátit domů. Nešlo to, rozvedli jsme se.

Ale čas vše hojí, jak říká básník, kterého jsem si vytáhl u maturity. Bylo to pro mne neuvěřitelné, ale stalo se. I já jsem se z toho marasmu vyhrabal. Díky farmaceutickému průmyslu jsem zahnal deprese a potom jsem zmobilizoval síly a přinutil jsem se omezit pití. A taky jsem nachodil spoustu kilometrů – tam to teda byly spíš míle – s huňáčem Chrisem, kterého jsem si pořídil.

Za rok jsem přestěhoval svoji firmu do nádherné Santa Moniky, všemi cestovkami i realitními agenty opěvovaného letoviska kousek od Los Angeles. A naučil jsem se tam hlavně moc nekoukat do zpětného zrcátka, ale prostě žít. I whisky byla, pochopitelně, ale ne zase nějak moc. I holky byly, pochopitelně, ale taky ne nějak moc…

Vedl jsem to zkrátka pár roků jako malinko lehkomyslný a rozhazovačný, ale současně i docela pilný a racionálně uvažující playboy. Kšefty jakžtakž byly, zdraví mi chválabohu jakžtakž přálo, moje ne tak docela zasloužené štěstí se ke mně drobnými krůčky pomalu vracelo…

Ale člověk občas neporučí ani své hlavě. Nedokázal jsem si vysvětlit, kde se najednou vzaly ty myšlenky. Vzpomínky na domov… A pak jsem si ráno po novoroční pitce uvařil kafe lomcováka a pustil jsem si k tomu Toma Jonese. Green, green grass of home… Téhož dne jsem si zabookoval letenku do Evropy. Pár dní Londýn, potom Paříž. Musel jsem se přeladit, odvyknout Americe. Po domově jsem sice toužil, ale současně jsem se ho trochu bál.

A doma jsem byl potom skutečně jako v Jiříkově vidění. Mezitím už uplynulo příliš mnoho času. Užil jsem si dva týdny v rodném městě, dva týdny v Praze a pár dní i na dalších – pro mne památných – místech. Tedy především v milovaném Krumlově a na Šumavě. Pochopitelně jsem nevynechal ani Brno, město svých jar. Pak jsem pěšky prochodil kus jižní Moravy. Od sklípku ke sklípku. Nějaký čas mi bylo nádherně. Byla to přece moje vlast, kus země, kam patřím…

Ale nemohl jsem brzy nevycítit, že si s většinou místních lidí vlastně moc nerozumím. Často jsem si připadal jako opička, která zatoužila po jiné zoologické zahradě, aby až tam ke své hrůze zjistila, že je zbarvená docela jinak než ostatní opičky. Česky jsem mluvil pořád bezchybně a seznamoval jsem se docela snadno, což o to. Horší bylo, že to pak většinou končilo zklamáním. Nechtěl jsem být oblíbený jen proto, že za někoho zatáhnu útratu.

„Něco bych pro tebe měl,“ lísal se ke mně jeden z nových kámošů. „Je to tutovka.“

„Tutovka?“ zopakoval jsem nezvyklé slovo. „Nerozumím.“

„Rozjíždím takové… řekněme drobné podnikání. Ale bude z toho brzo kšeft jako prase.“

„Tak to ti gratuluju.“

„Potřebovalo by to ale postrčit,“ mrkal na mě jako spiklenec. „Chápeš, ne?“

„Zatím ne.“

„Ale běž. Potřebuju něco do začátku… Něco peněz… Ne moc, to bůh chraň, zatím tak jedno mega max… Co tak koukáš? Mega znamená milion. Meloun, no…“

„A co já s tím?“

„Nedělej se. Seš Američan. A k tomu v balíku. Co je pro tebe jeden blbej milion?“

Zjistil jsem, že s Čechy je v kapitalismu potíž. Skoro všichni mají spoustu skvělých vlastních nápadů, ale skoro všichni k jejich realizaci potřebují prachy někoho jiného. Velice rychle jsem začal znovu používat některé už pozapomenuté pojmy a úsloví hovorové mateřštiny. Přes dvacet roků jsem je neslyšel, ale najednou se mi vybavovaly samy. Třeba výstižné slovní spojení „někoho ojebat“, anebo krásné české slovo „vychcánek“.

Taky mě iritovalo, jak jsou Češi ve svém vidění světa pořád černobílí. Minimálně ti, co se oficiálně ventilují v médiích. Dřív byl Východ hodný a Západ zlý a teď si Dobro se Zlem jenom prohodilo světovou stranu. Má ty prostoto…

Anebo české řiťolezectví. Ne, že bych neměl rád Ameriku. Znám ji a znám tam hodně lidí své krevní skupiny, jak tady říkáte. Amerika mi dala šanci a já jsem na oplátku makal, a tak to docela šlo. Ale to přece neznamená, že budu svoji druhou vlast nekriticky obdivovat úplně ve všem! Amerika má i odvrácenou tvář a nepřál bych vám ji poznat zblízka. A pak. Vysvětlete mi, prosím vás, už konečně někdo, proč se nepoučitelná česká elita vždycky nasomruje do análního otvoru vítěze té minulé války…?

Proč si pořád tak lžete o své minulosti? Byli hrdinové, kteří za svoji statečnost platili společenským postavením, zdravím i životy. Před jejich památkou se skláním… Ale to neznamená, že zavírám oči nad většinou ostatních. Jejich odboj spočíval za války v tom, že se zdravili „Stálý nový zdraví“ – Stalinovi zdraví – a za komančů v tom, že z ochozů zimních stadionů neohroženě bučeli „Šájbůůů… šájbůůůů…“

A tak jsem si jednoho dne řekl – dost. Angličané vynalezli splendid isolation, bylo na čase to zkusit i v českých podmínkách. Udělám se tak trochu pro sebe, nebudu k lidem tak vstřícný, společenský život omezím na minimum… Peníze jsem chválabohu měl, tak jsem si v pěkném městě koupil na předměstí moderní domek uprostřed zahrady. A zkusil jsem si život ekonomicky zajištěného samotáře.

Začalo mě bavit zařizování nového domova, s nadšením jsem listoval katalogy a prolézal obchody a vybíral nábytek, koberce a záclony… A pak zase všechny možné domácí přístroje. Taky knížky a dývídýčka. A moji lásku – obrazy… Potom přišla na řadu zahrada. Ale znáte to. Celoživotní workoholik musí pracovat aspoň trošku, i když už vůbec nepotřebuje peníze. Musel jsem něco dělat jen pro radost ze samotné činnosti.

Nedaleko domu, kde jsem bydlel, sídlila jazyková škola, která inzerovala různé kurzy angličtiny. Tak jsem zašel za jejich ředitelem.

„Mohl bych se u vás ujmout třeba konverzace pro pokročilé. Kantor sice nejsem, ale ve Státech mi říkali, že až na lehký akcent, mluvím jako oni.“

„Naši klienti jsou začátečníci, nebo jen mírně pokročilí. Nic pro vás, pane inženýre. Slušně pokročilá je akorát jedna čerstvá absolventka přírodovědy. Ta by potřebovala učitele, který by byl schopen ji učit netradičně. Individuálně, podle jejích potřeb a hlavně rychle.“

„Rychlokurz šitý na míru?“

„Něco takového. Chystá se totiž za manželem. On je chemik, dělá ve výzkumu a letos nastoupil na vědecké stipendium v USA. Promluvte si s ní.“

řišla hned následujícího dne. Budu jí říkat Iveta. Žádná tuctová krasavice, ale pěkná sympatická holka. Blondýnka, modré oči, dvacet čtyři let… Už měla všechny zkoušky, chystala se už jenom na obhajobu magisterské práce. A pak pochopitelně na promoci. Začít prý ale můžeme hned. A mohla by klidně i třikrát týdně, co na to říkám…? A tak jsem se stal externím učitelem jazykové školy Interlingua.

Iveta byla moc sympatická holka. Nebyla jenom pěkná, z celé její bytosti jako by vyzařovala kultivovanost. Ale aby bylo jasno. Líbila se mi, ale neměl jsem v úmyslu se o nic pokoušet – bylo mi pětačtyřicet, jí čtyřiadvacet. Nechtěl jsem se zesměšnit. Udržoval jsem tedy důsledně odstup, i když se naše hovory postupně stáčely na všechno možné… Bylo zřejmé, že jsme se stali kamarády, i když jsme si pořád důsledně vykali. Já jsem jí říkal „Ivetko“ a ona mně „Pane inženýre“.

Mezitím vypukla pandemie koronaviru. Ve Státech se to hned od počátku vyvíjelo dost děsivě. Jako by to podcenili. Teda aspoň podle toho, co se psalo a říkalo tady. Když Iveta v televizi viděla, jak chladírenské vozy v New Yorku nahrazují nemocniční márnice, začala se o manžela bát. Nikoho tam nemá, chudák… A vždycky byl takový nepraktický…

Zapojil jsem tedy přes Skype nějaké své známé. I doktory. Nebylo to ale potřeba, mladý vědátor byl zatím úplně v pohodě. Iveta mi přesto dojatě děkovala.

Vím, že máte na lidské příběhy nos, takže už v té mojí historce tušíte nějaké čertovo kopýtko.

A tušíte správně. Z mých slov zatím mravnost přímo podezřele ukapávala. A přitom jsem samozřejmě i já docela obyčejná hříšná nádoba. Stejně jako třeba vy, redaktorskej. Jen se nedělejte…

S Ivetou jsme se sblížili, teprve až když obhájila svoji magisterskou práci. Den poté jsme po naší lekci poseděli a trošku popili. Byl důvod k oslavě, potykali jsme si, i pusa padla… A pak najednou nezůstalo u jedné. Iveta napřed ztuhla, ale pak se ke mně přitiskla a nenechala mě na pochybách, co si přeje. Toho večera už z mého domku neodešla.

„Rozvedu se. Až se vrátí, tak se okamžitě rozvedu,“ opakovala jako v horečce.

„Ivetko, to není jen tak… Víš kolik mi je?“

„Zbabělče,“ sjela mě. „Především vím, že chceš být se mnou stejně jako já s tebou.“

„Ale co…“ začal jsem.

„On? To neřeš.“

„To nelze neřešit,“ namítl jsem.

„To s ním, to byl omyl. Žádná velká láska. Jenom jsem se slitovala nad nadaným klukem…“

Od té noci se mi lekce angličtiny staly zdrojem nejvyššího blaženství. Hair of gold and lips like cherries…

Ale nebudu to už natahovat. Nemám na to sílu. Prostě jsem jednoho dne byl zase za toho boxera, který koupil do hlavy úder, horší než když kopne kůň. Nebo jsem spíš – já neznaboh – na nás dva přivolal hněv bohů. Proč? Byl jsem moc šťastný. Bohové nestrpí, aby byli smrtelníci dlouho šťastní. Vezmou z oblohy blesk a…

A dost. Co se stalo? Iveta se rozběhla, když viděla, že se blíží její tramvaj. Taxikář, kterému zkřížila cestu, ji nepřejel, jenom srazil. Dopadla ale hlavou na hranu obrubníku… Už se neprobrala… Aspoň to tak říkal ředitel té naší jazykovky…

Sesypal jsem se, nejedl jsem, jenom jsem pil. A jako posedlý jsem si na plné pecky pořád dokola vyhrával píseň, kterou jsem tak miloval, a která mě současně doháněla k šílenství. Green, green grass of home…

Pozor. Je potřeba tu píseň pozorně vyslechnout celou až do konce. Teď nemluvím o melodii, ale o textu. Je potřeba si jej přeložit slovo od slova. Běžný konzument populární hudby je povrchní posluchač a většinou ani moc anglicky neumí. Není divu, že si pak neuvědomí, že to není jenom o počáteční nádherné vzpomínce, o snu, ve kterém se hrdina vrací vlakem do rodného města, kde ho vítají rodiče – Mama and Papa – i jeho krásná dívka Mary se rty jako třešně – lips like cherries – a nádherná, zelená tráva domova…

Ta píseň vypráví i o veliké tragédii. Ten, co si to všechno představoval, se probudil a uvědomil si, že to byl jenom bláhový sen – that I was only dreaming. Probouzí se ve vězení, kde ho obklopují studené šedé zdi – cold gray walls surround me – a čeká na něj stráž a smutný starý kněz – sad old padre. Čeká ho poprava.

Až pak se zase se všemi potká ve stínu starého dubu, na němž si hrával – in the shadow of that old oak tree – když ho uloží pod zelenou trávu domova – as they lay me beneath the green, green grass of home…

Neťukejte si na čelo, nemám ještě nakročeno do blázince, nejsem zase až tak labilní, aby k mému úplnému vykolejení stačilo poslouchat srdceryvné dojáky. Já jsem na cestě životem už potkal tragédii. A teď se to zopakovalo. A to s Ivetou mě dostalo stejně jako tenkrát to se Samíkem. Říkám „to“, protože pořád ještě nejsem schopen tu čiročirou hrůzu pojmenovat nahlas. A sotva kdy budu…

Ale pochopil jsem, že ve svém domě už nevydržím. Všechno by mi ji připomínalo. Abych měl šanci vrátit se do života, musel jsem provést chirurgický řez. Všechny ty nedávno pořízené krámy prodat. Pochopitelně i dům. Zbavit se všeho, změnit prostředí, zmizet…

Když jsem na internetu hledal realitní kancelář, která se mi o to postará, přeletěl jsem očima i čerstvé zprávy. Onemocnělo… uzdravilo se… zemřelo… A uprostřed nějaké obce něco pokáceli… Cože? Nevěřil jsem svým očím. Nebyla řeč o májce na návsi v Horní Děložné, ale o pražském pomníku vítězného maršála. Toho, co mimo jiné dojel v čele armády nakonec až do Prahy.

Co předtím hnal hitlerovskou sebranku svinským krokem až do Berlína a osvobodil při tom Osvětim. To on 27. ledna 1945 osvobodil Osvětim, kurva! Proto se toho dne slaví Mezinárodní den památky obětí holocaustu! I v mých žilách koluje něco židovské krve. Pro mě je ten chlap taky chasid umot ha-olam. Spravedlivý mezi národy. I kdyby potom v životě udělal cokoliv…

Zešíleli jste, Češi? Kdysi šeříky a teď tohle? Copak nevíte, jaké peklo byl Auschwitz, vy ničeho si nevážící nýmandi? Škoda slov… Předám hochům z realitky klíče a odjedu z města. Zatím se jenom někde na čas schovám, ale hned jak to koronavirus dovolí, odjedu i z rodné země. Nehodím se sem. Bohužel.

Ale kam se hodím? Za oceánem se v bolestech rodí nové Spojené státy. Někde se přitom i ničí, pálí a rabuje. Jedna Amerika se bouří proti té druhé. Nejen proto, že je černá, ale bohužel především proto, že je chudá…

A vyspělá západní Evropa, nositelka tolik obdivované kultury? Ta otevřela náruč cizí kultuře.

A když dojde k masakru, umí jenom zapálit svíčičky, přinést medvídky a ústy svých vůdců plamenně žvanit. Za sebe bych tedy dal přednost elitním vojákům, kteří by té svoloči vystříleli mozky z těch jejich dubových palic. A jednoho dne by bylo po terorismu. I po blouznění o obohacování kultur.

Nezůstanu ani v Evropě. Naštěstí jsou ještě místa na planetě, kde je jakžtakž bezpečno a kam ani ti nejmocnější ještě nestihli namířit svoje superrakety. Není zbytí, vydám se daleko. Všechno tam bude asi jiné. I ta tráva. O zelené trávě domova se mi bude už zase jenom zdávat. Ale možná, že už ani ne. Teprve když vyrosteme ze sentimentálních snů, jsme konečně dospělí. Míra dospělosti je přímo úměrná ztrátě iluzí. A písničky jsou pořád jenom písničky…

Mějte se, pane redaktore. Na vašem místě bych ty svoje povídačky ale raději netiskl… Nebudete to tady mít lehké. Asi si ještě někdy i zastřílíte. A když ne vy, tak určitě vaše děti…