Anketa LUKu

Celé číslo 32/2021 je věnováno odpovědím spisovatelů a nejrůznějších osobností na anketní otázku.

Americký odborník na masmédia Neil Postman ve své slavné knize esejí Ubavit se k smrti (vyšlo 1985) srovnává základní premisy George Orwella z románu 1984 (vyšlo 1949) a Aldouse Huxleyho z knihy Konec civilizace (vyšlo 1932): „Orwell se bál těch, kdo zakazují knihy. Huxley se bál toho, že nebude důvod knihy zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál těch, kdo nás chtějí zbavit informací. Huxley se bál těch, kdo nám nabídnou příliš mnoho informací a zatlačí nás do pasivity a egoismu. Orwell se bál, že před námi skryjí pravdu. Huxley se obával, že pravda zmizí v moři nepodstatného.“

Otázka zní:

Do jaké míry se Orwellovy a Huxleyovy vize budoucnosti stávají realitou?

Globální mafie, prezentovaná Světovou bankou, MMF, velkými americkými bankami, zbrojním a farmaceutickým průmyslem, několik nejbohatšími lidmi a politiky začínají vytvářet Nový světový řád. K tomu jim slouží nadnárodní a národní silové prostředky, vlády národních států, masmédia, odposlouchávání na všech úrovních, sledování sociálních sítí a cenzura.

Jsme svědky největších lží historie. (Mezi ně patří blud, že Covid-19 pochází od čínských netopýrů z wuchanského tržiště.) Přijímáním migrantů z islámského světa páchá EU sebevraždu evropské křesťanské civilizace.

Masmédia vytvářejí z většiny lidí dav, který se nechá zbavit vlastního myšlení a přijímá lži a bludy za vlastní pravdy. Cíleně jsou umlčováni ti, kteří si zachovali nezávislé myšlení. Pravda nakonec mizí v moři nepodstatného. Přehlušuje ji aranž prázdnoty.

Naplňují se Huxleyovy a Orwelovy dystopické premisy.

MICHAL ČERNÍK

Miloš Zeman rád cituje sarkasmus, připisovaný americkému satirikovi a kulturnímu kritikovi Henrymu Louisi Menckenovi: Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, stručná, srozumitelná, ale téměř vždy nesprávná odpověď. Pokusím se nezklamat. Budu stručný. Orwell se mýlil, počítal s kapitalismem, monopolně vlastnícím pravdu. Pravdou je, že dnes je tolik pravd, že má pravdu Huxley. Pravdu nemá nikdo. A nikdo mimo recenzentů knihy nečte. Někdy ani ti ne. Huxleyho vize budoucnosti se stávají realitou do té míry, do jaké je naše lenost připustí. Klíčem je ztráta monopolu na interpretaci reality. Každý dnes může psát. Kritéria kvality jsou iluzorní. Každý může číst. Kritéria gramotnosti jsou relativní. Umělá inteligence dnes za vás text přeloží, i když neumíte cizí jazyk. Počítač za vás text i přečte. Jen vy byste měli umět porozumět a podle kriticky zhodnoceného pak dál jednat. To byl dva tisíce let smysl kázání kněží. Co ale pro vás osobně je ta podstatná pravda, která by mohla být v moři nepodstatného?

ŠTĚPÁN KOTRBA

Žel jsme se dočkali kombinace obého.

Velký bratr je zde a zakazuje nám i myslet.

VOJTĚCH FILIP

Huxleyova vize „konce civilizace“ vítězí. A to globálně!

JAROSLAV ČEJKA

Do rovnakej miery ako myšlienky Williama E. Daughertyho a Morrisa Janowitza z ich knihy A Psychological Warfare Casebook (1958). Autori vychádzajú z predpokladu, že psychika človeka je zraniteľná, ovplyvniteľná a manipulovateľná. Na tomto základe je organizovaná divergentná a konvergentná propaganda. Cieľom prvej je spochybniť obraz určitej krajiny, politiky či ideológie a ich predstaviteľov. Druhá je zameraná na zmenu hodnotovej orientácie. Využíva komerčnú literatúru, filmy, televízne programy a reklamné kampane. Idealizuje skreslený spôsob života, vytvára a prezentuje virtuálny raj. Reálny svet s množstvom praktických problémov nemá šancu účinne konkurovať imaginárnemu miestu večnej a všetkým prístupnej blaženosti. Záleží na miere životných a sociálnych skúseností. Predstava, že každý má rovnaké možnosti a všetci môžu žiť v blahobyte, je ilúzia. Faktom však je, že to, čomu ľudia veria, sa pre nich stáva skutočnosťou.

PAVOL JANÍK

Oboje je každodenní realitou, což nás vede jako civilizaci a lidskou společnost do totální záhuby. Kapitalismus se dostal do fáze, kdy ničí Zemi i člověka. Jsme zahlceni spotřebním zbožím a každý den jsme nuceni pod vlivem tun reklamních letáků konzumovat, nakupovat, hromadit věci. Jsme debilizováni bezpočtem ubíjejících reklam. Co hůře, jsme zahlceni také množstvím zpráv, které se valí odevšad, a mnozí už nevědí, co je pravda a co je lež, co je pitomost a co seriózní informace. Média jsou tak mocná, že dokážou zmanipulovat masy lidí a vnutit jim, kdo je lump a kdo je miláček. To smrdí i válkou, čehož se nesmírně bojím. „Pravda mizí v moři nepodstatného.“ V tom má Huxley pravdu. A pravda je první obětí války. Tohle je šílenství, do kterého nás dostal kapitalismus, a vlastně se nedivím lidem, kteří se zcela odstřihávají od jakýchkoli médií a dokonce i civilizačních výdobytků a chodí raději do přírody, sportují, pěstují zahrádku, žijí skromně. To, v čem žijeme, je Orwell i Huxley.

MONIKA HOŘENÍ

Pravdě blíž je Huxley, i když nemá smysl brát a odnímat chléb a hry mase. Ta akcentuje zvířecí pudy člověka, ta nechápe důvod, proč se nebavit. Zdá se, že ubylo jedinců, předáků, individualit vykukujících z ní tvůrčím vzmachem. Realitou je dnes digitální demence: všichni věří, že s iPodem netřeba znát nic. Sám doufám, že budou vždy a přesto osobnosti, které se postaví na ramena vší té umělotině a jejichž činy nebudou jen zábava, ani válka; ale půjde o činy nakopnuté právě vyspělou technologií. Kéž se najdou. Vizionáři. Kéž zachrání život před úpadkem. Jinak zajde v „pravěkým primitivismu“, podoben světu daleko před starým Římem.

IVO FENCL

Jestliže porovnáváme Huxleyovy a Orwellovy vize, pak bohužel musím říct, že Orwellova představa už byla dávno překonána a blíže vystihuje dnešní dobu kniha Konec civilizace. Přemíra informací, neschopnost rozlišit pravdu od lží a účelových manipulací, pasivita a nechuť se veřejně projevovat, to vše potkávám dnes a denně… čest výjimkám”

KATEŘINA KONEČNÁ

Obojí je správně, ale realita představy obou těchto vizionářů již mnohokrát překonala. Až dohynou pamětníci (socialismu), bude vymalováno definitivně a bude již existovat jen jednotná realita Wikipedie v mozcích nošených v kapsách a kabelkách. Ani ta Wikipedie ale nejspíš brzy nebude důležitá, nýbrž jen počet vestavěných foťáků a appek na tisíce blbostí, každý rok vylepšovaných.

IVAN KUBIŠTA

„Konec dějin“, zdatný jako Joe Biden a vykuřovaný kadidly „postkomunismu“, potratil kočkopsa. Povodeň z banalit, kříženou s cenzurou jako řemen. Jako na Vizír by zírali Huxley i Orwell.

JOSEF SKÁLA

Obávám se, že stav současné společnosti dává spíše za pravdu Huxleymu. V dobách mého mládí tomu bylo naopak. Proto byl asi u nás Orwell na indexu.

RADIM UZEL

Žijeme v době, v níž nejenže je málo těch, kdo čtou, ale je ještě méně těch, kdo se nad přečteným zamýšlejí. Ztrácíme schopnost argumentace a dialogu jako vyznavači jediného oficiálně posvěceného tabu. Ze škol odcházíme historií zcela nepoznamenáni, abychom mohli za fakt přijmout jakýkoli výmysl.

Rodina, škola, kultura – to vše je dnes zasaženo morem „jediné přípustné pravdy“, a tím pádem tyto instituce ztratily svou funkci. Jedince nerozvíjejí, ale vytvářejí z něj poslušnou loutku k manipulování. Cenzuru již nedokážeme ani rozpoznat – a ještě ji chválíme jako svobodu. Právě to je nejďábelštější aspekt současné totality.

MAREK ŘEZANKA

Oba měli pravdu. Jsme soustavně zaplavováni nepodstatnými nebo spekulativními informacemi, problematické teorie jsou vydávány za skutečnost, alternativa není připouštěna. Jsou to bubliny, kryjící nepohodlné skutečnosti. Neustálé osočování schopnějších je projevem vlastní malosti. Národní hrdost taje v EU jako zmrzlina na slunci. Direktivy z ciziny by neměly dostávat přednost před vlastními zákony.

FRANTIŠEK UHER

Moc se bojím, že stále více nabývá převahy Huxleyho vidění světa. Boj s ním je těžší než s Orwellovým.

Zkáza civilizace pod prapory báječných hesel!

STANISLAVA KUČEROVÁ

Orwellovy a Huxleyovy vize budoucnosti vstoupily do realizace. Oba myslitelé výrazně předběhli dobu v očekávání, kam se spontánní interakce a modifikace lidského rodu budou posunovat. Kolektivní třeštění a naprostý nezájem o stanovení nadcházejících nebezpečí a hledání cest, jak jim čelit, dávají zapravdu zejména Aldousi Huxleyemu. V podobě spontánního procesu, v němž ojedinělí inteligenti tradičního střihu marně bubnují na poplach proti společnému pádu do kolektivního vegetativního zmaru. 

PAVEL KALVACH

Já se bojím také… něčeho se bojíme všichni… a není to, dle mého, nic divného… strach je obranný systém, který nám dovoluje bránit se nepoznanému… když jsme večer sami v domě a slyšíme šramot, kterému v době denní aktivity nevěnujeme sebemenší pozornost, nás v době usínání dokáže paralyzovat… a ani to není nic divného. Pokud moudří a kreativní lidé dokáží definovat rafinovanější souvislosti strachu, máme se my obyčejní smrtelníci nad čím zamýšlet… a to nám jistě neškodí… zcela naopak. A v každé době si tyto myšlenky najdou své odrazy v reálně prožívaném čase. A pravda nezmizí nikdy, jen bohužel NIKDY nezvítězí. Dokonce ani nad lží a nenávistí…

JIŘÍ ADAMEC

Při svém věku jsem shledal, že jsem něco jako fatalista lehce optimistického ražení. Já v těch názorech obou myslitelů (lze je i takto vnímat) hlubší rozpor neshledávám.

Jde teď o stravitelnou míru skepse a u politických subjektů o nalézání smyslu existence v činorodém díle!

Třeba ta starost o knihu a budoucnost četby obecně. Tady odpovídám za sebe, že KNIHA se najde, jen chtít a umět číst!

Obava z Velkého bratra je oprávněná – ano! KDOSI nás šmíruje a volný přístup k informacím mu v tom paradoxně pomáhá! Ale, konec konců, zvykneš si!

Všechny ty obavy, vyslovené i nevyslovené, plynou z krize individualismu! Má snad svět jen dvě možnosti: Život, nebo Trh?

První, co se dozvím, tohle když řeknu, tak uslyším něco o popírání Svobody. Což je nesmysl.

Kde jsou ty časy, kdy R. Kipling psal svoji ódu WHEN (Když), třeba: „když podezříván pevně v sebe věříš, však neviníš svých soků z bezpráví…“ nebo „když svými vteřinami všemi, MĚ čase!, jak bych závodník byl, SLUŽ, služ, služ!“ 

Pohádky pro pitomce! Teď se přece nechce pravda, teď se vyžaduje VÍRA v momentální výklad událostí. Zítra to stejně bude passé! (Glivice 1939, Tonkinský záliv 1965 a pak dál, Sarajevské tržiště, Majdan, Vrbětice a co jich ještě bude.) Teď občánku věř tomu, co jsme vykonstruovali, účel světí prostředky.

Pevné zázemí opora (budoucí) fronty! A myslí to vážně, proto přece vládne tolik pokrytectví!

Ostatně proč to nepřiblížit drsněji! Vybavuje se mi, jak spisovatelé Sayers a Kahn citovali v knize Velké spiknutí slova Josepha Davise, předválečného ambasadora USA v SSSR. Pak pomáhal Rooseveltovi až do jeho smrti. Ještě během války se měl vyjádřit takto: „Všude, kam Hitler přišel, našel spojence… Jen v Sovětském svazu nebyla pátá kolona. Už je zastřelili.“

Teď je kyvadlo na opačné straně. Jen nevím, kdo by se dnes k podobné argumentaci hlásil, i když ji vnitřně uznává a kdyby to jen trochu šlo… hrůza!

Ne nadarmo se archivy otevírají po 50–100 letech. A dozvuky občanských válek mizí až po třech generacích.

JAROSLAV KUBÍNEK

Dřív to byli různí proroci, kteří ve vytržení strašili, co všechno svět (nebo jejich národ) čeká. V moderní době jsou to autoři sci-fi. Bradburyho knihy jsem v mládí četla opakovaně znovu a znovu. Ale utěšovala jsem se, že střední Evropy se jeho proroctví netýkají. To, že jsem pak sama měla napíchnutý telefon, kontrolovanou poštu a důvěrná kamarádka na mě donášela, mi připadalo jako přechodná etapa… Dnes se obávám, že to byla nejbezpečnější část mého dospělého života. V současnosti jsou někdejší chmurné vize Orwella a Huxleye v naší realitě promíchány. Mnoho lidí si to neuvědomuje, nebo odmítá uvědomit, přestože jejich knihy třeba i četli. Někteří dokonce tvrdí, že žijeme v nejlepším možném světě.

LENKA PROCHÁZKOVÁ

Nejen, že se stávají noční můry pánů Huxleye a Orwella realitou, oni se jí už staly a zřejmě do velké míry byly v jejich době. A co víc, oba tábory, orwellovců a huxleyovců, stále existují, mají se čile k světu, přou se a napadají a hlavně se stále „bojí“, jedni zákazů, druzí utonutí v nepodstatném. Pěkná otázka, kéž by její zodpovězení pomohlo nám všem se z té zatraceně syrové reality vymanit. Též nám mnohým svítá, po všech těch letech zákazů a marasmu, že žádný Velký bratr nad námi nebdí, ani na jedné straně, ani na druhé. Musel by mít zatraceně velké a pozorné oko. Co takhle si uvědomit, že si ty problémy děláme sami a že to za nás, jak víme už odmala, kdy jsme rozlili mamince v kuchyni na sváteční ubrus hrnek s mlékem, nikdo nespraví. Pokud to tehdy matka za dítko udělala, není se dnes co divit, že svět se zbláznil a my s ním. Abych parafrázovala reklamní slogan nejmenované a oblíbené značky, jichž se za dobu našeho nekonečného „strachu“ urodilo bezpočet, aby nás bojácné a vystrašené blahobyt vždy uvítal ve své hřejivé náruči nadbytku.

A v tom tkví problém, že se stále všichni kolektivně bojíme. Když už se bojíme příliš, reptáme, pak pozvedneme hlavy nás i druhých, když se strachujeme ještě víc, tak zbraně a jde se do boje. Nejdřív volebního, politického a pak se ani nenadějem a je tu válka. Zase se vraždí, ničí. A že jich nebylo a je od dob obou výše zmíněných pánů málo. Když to nedojde tak daleko a nepočítáme zrovna oběti na milióny, aspoň se rabuje a vydělává. Všude tam, kde to jde, bez ohledu, bez rozmyslu a s naprostým klidem. Ono co oči nevidí, to je nepálí, že. Někde na druhé straně světa nebo ani ne tak daleko by lidi nějakou tu kačku, euro, rubl či dolar potřebovali, ale on se za nás přeci někdo humanitárně postará, tak co bychom si dělali vrásky. Plýtvá se dál prostředky a vším, ničí se matička Země, co na nás jen nevěřícně zírá a ťuká si na čelo zbrocené potem, co to lidské pokolení nedokáže. Vrcholoví politici se v takzvaných mírových dobách buď ani nejsou schopni sejít, anebo má celý svět radost, že se sejdou a zase se na sebe chvilku usmívají. On totiž má proč, když ti bojácní drží prst na knoflíku jaderného arzenálu.

Tak tedy čeho se bojíme a zbraněmi stále chrastíme, pánové a dámy? V poslední době se znovuobjevují jména žen pacifistek, a nebyly pacifisty zdaleka jen ženy. V každé době byli považováni za idealisty, dokonce extrémně nebezpečné. Byli zavíráni do vězení, jen proto, že chtějí mír a stojí o jednání, považte, s nepřítelem. Zrádci! V dobách první světové války se Emily Hobhouseová, anglická zachránkyně tisíců Búrů a černochů z britských koncentráků, na sklonku života a s podlomeným zdravím, dostala do konfliktu s britskou vládou a špionáží za překročení německé hranice, tedy vstup na území nepřítele. Nepomohlo, že šlo o humanitární misi a zjištění stavu nutnosti pomoci. Nepřítel musí zemřít, včetně hladových sirotků, žen a dětí. Bertha von Suttner napsala román Odzbrojte! před sto lety, k jeho výročí byl v tomto roce znovu vydán. Obě ženy pacifistky za svého života věřily, že násilí, války a vraždění dostoupilo vrcholu. Že svět spěje k dohodám; ženevské, haagské, mnohé už za jejich života existovaly. Že se svět semkne v organizaci Spojených národů a navždy už bude spolupracovat a konflikty řešit jednáním a beze zbraní. Jak se ty ženy mýlily. Dnes výraz „světový mír“ snad úplně zmizel. Jaksi v něj přestáváme věřit, ač k němu máme tak blízko.

Abych zakončila pozitivně, v míru většina světa žije extrémně dlouho a k světovému míru stále spějeme. Jsem stejně optimistická jako ty dvě ženy. Většina lidí se snaží poctivě žít, světové životní podmínky a životní úroveň se neskutečně zlepšily. Trvá to dlouho, dva kroky vpřed a jeden zpět, jak říkal už kdysi Lenin. Musíme si opět projít dobou osočování a souzení, nevědomosti a neznalosti. Ti, kteří se na Západě a v USA byli v prsa, že zvítězili nad tzv. komunismem a socialistickými zeměmi a přinesli jim tzv. svobodu a demokracii, orwellovci nové doby, si musí časem uvědomit, že nešlo o boj ani o vítězství. Že jde vždycky o to, žít lépe, ve shodě a spolupráci, v dostatku, ale nikoliv nadbytku. Nikoliv o využití slabosti a lstí a všemi možnými prostředky získat vládu nad dalšími potenciálními trhy. Vyrábět dál pro svůj lid „nepřítele“, na které musíme mít NATO a zbraně. Co třeba se místo toho vydat na „druhou stranu“, podívat se z Ameriky do Ruska na dovolenou, najít tam své přátele, naučit se rusky, no není to sen? A co tomu brání, nejsou to jen předsudky a strach? Podívat se do vlastního hnízda, neukazovat jen na ty druhé. To vše se už děje. A bude to ještě trvat. Huxleyovci se také mají co činit, aby nadbytkáře usměrnili a rozlité mléko uklízel vždycky ten, kdo ho rozlil. Pánové, Orwelle, Huxley, varování nestačí, ale děkujeme vám za ně nastokrát! Vaše myšlenky žijí, ať to přežijeme i my lidé.

MILENA MĚSTECKÁ

John Swinton pronesl v roce 1880 (byl vedoucím redakce New York Times) před noblesním newyorkským tiskovým klubem komentář: „…Cosi takového jako je nezávislý tisk do dneška v dějinách světa neexistuje. Víte to vy a vím to i já. Není mezi vámi jediný, kdo by se odvážil poctivě napsat svůj názor, a pokud to udělá, ví dopředu, že se to nedostane do tisku. Jsem placen každý týden za to, že se můj počestný názor nedostane do novin, u nichž jsem zaměstnán. Další z vás jsou podobně placeni za podobné věci, a kdo z vás by byl tak hloupý a své počestné názory napsal, ocitl by se na dlažbě a musel by se poohlédnout po novém zaměstnání. Ničit pravdu, lhát bez obalu, pervertovat, zapírat, líbat nohy mamonu a prodávat zemi za každodenní chleba, takové je zaměstnání novináře… Jsme nástroji a vazaly bohatých mužů za scénou. My jsme pajduláci, oni tahají za provázky a my tancujem. Náš talent, naše schopnosti a celý náš život je majetkem jiných lidí. Jsme intelektuálními prostitutkami.“

To je skutečnost před 141 lety. Jaká podoba!?

Já si osobně myslím, že vše vychází z jednoho prostého faktu pokřivené demokracie. Existuje národ a stát. Tyto dva pojmy nejsou svým obsahem totožné. Národ jsou lidé (samozřejmě znám definici národa), a stát, to je státní správa a uskupení politických stran a politiky.

A protože jsou bohatí a chudí, bohatých není tak moc a chudých je mnoho, potřebují bohatí jejich hlasy, aby byli zvoleni za poslance, radní atd. A tak slíbí kde co… a kde co pro své zvolení udělají. Jakmile jsou zvoleni, začínají jednat tak, aby výsledek byl prospěšný ne tomu, kdo je volil, ale především jim a jejich kariéře.

A z tohoto jednoduchého faktu, který provází lidstvo dějinami, se rodí zvláštní podoby „pohádek o demokracii“, o nezávislé žurnalistice, o prospěšnosti globalizace…, ale také direktivní pokyny, co je třeba nekomentovat, úplně zamlčet, vysvětlit polopravdou, z čeho je třeba udělat velké, i když nepravdivé téma.

Lidi je třeba prostřednictvím PR manipulovat, aby si nekladli otázku, co se skrývá za skutečnou privatizací a globalizací. Co je za lavinovou záplavou anglicismů, které ničí jazyk staré kultury? A kam se kultura ztrácí?

Ale na tento fakt upozornil již F. Hegel a další.

A zdá se, že absence svědomí, lež, podvod, korupce a pěstovaná hloupost panují a připomínají ony Kosíkovy věty, že věci normální se staly věcmi nenormálními a naopak. 

Pánové Orwell i Huxley ve svých obavách postihli procesy, které se formovaly a dále formují k téměř geniální dokonalosti, ale protože se týkají nás, lidí, tak je jen na nás, jak vše dopadne.

FRANTIŠEK MAREŠ

Nevnímám oba názory jako varování pro budoucnost, to snad tenkrát, když ti dva přemýšliví muži ještě žili. Zkušenost mi spíš napovídá, že se obě varování nejen vzájemně nevylučovala, ale že se prolínala. Jednou ostřeji zazní názor jeden, jednou se vyostří názor druhý. Teď, řekla bych, prožíváme čistého Huxleyho, literatury a informací je příliš mnoho a ztrácejí význam i účinnost; ale dovedla bych vyjmenovat spisovatele, které některá nakladatelství nevydají, a noviny a časopisy, které tomu přizvukují, a to i přesto, že oficiálně je cenzura zakázaná. Pro určitý druh autorů je to situace mrzutá, ale dokud se za knihy nezavírá, dá se v ní žít.

Mne však daleko víc zajímá, jak se pod těmito vnějšími hrozbami přizpůsobuje nebo se jim brání sama literatura. Kdo a jak se nabídne mnohosti, tedy i finančnímu zisku, a kdo a jak touží vytrvat v umělecké kvalitě a i jisté společenské závažnosti, a neprosadí se mnohostí. A zde bych plakala hlasitěji než Huxley: spočítali byste mezi tím množstvím titulů, které ročně vycházejí, z domácích aspoň deset takových, které přežijí jako literární hodnota do budoucna? Společnosti vládne cosi, co si neuměl ani Huxley představit: zákon spotřebitelství. Jehož pravdou je právě mnohost. Ostatně už Pilát se pohrdavě optal: A co je pravda? A jestli pravdou spotřebitelství je mnohost, co je pak jeho cenou? Pomíjivost?

Jako spotřebitel mám, pravda, jistou výhodu: čtu noviny jen ve výběru internetového Seznamu, a z knih kupuji tak jednu dvě tři čtyři za rok. Pokaždé mě ale vyleká nebezpečnost Googlu: ať se zeptám na cokoli, i na sebevětší blbost, on to pohotově zodpoví. Někdy i v několikeré podobě, možná špatně nebo nepřesně, ale vždy spotřebitelsky spolehlivě. Tak proč, proboha, řekne si mnoho lidí a hlavně studentů, si namáhat mozek přemýšlením a trápit představivost hledáním nápadů!, když stačí kliknout, a jsem v obraze. A neuklidňuje mě, že to není nic nového, kdysi podobný stav nazvali prokletí filosofové odcizením: v nadvládě pouhých fakt a věcí, bezmyšlenkovitého obsahu úvahy a zvěcnělých vztahů, se člověk zcizil nejen svému prostředí, ale i sám sobě.

Přemýšlím v těchto souvislostech o jiné k nim příslušející okolnosti: dokáže být skepse bezbřehá? Tak jako je bezbřehé společenství spotřebitelů? Nezlomí se někdy pod jeho tíhou v kolenou? A dá se v totalitě spotřebitelství žít ještě jinak, než vzdorem? Tedy v případě spisovatele stálým posilováním fantazie a hledáním nápadů? 

EVA KANTŮRKOVÁ

Polemizovat s velkými jmény, velkými myšlenkami světové kulturnosti, není mi zcela dáno. Bylo mi dáno do vínku hledání poezie. Orwellovy a Huxleyho vize protínají se zde v imaginárním pojmu „Velký bratr“.

Ano, Velký bratr existuje. Je všudypřítomný a neustále se pokouší kontrolovat náš život, naše myšlení, naši lásku. Všemi prostředky a ve prospěch svých záměrů. Jakých záměrů, ponechávám na čtenáři. Neviditelného Velkého bratra vidím podobou šklebící se arogantní bílé masky jménem Anonymus. Je na každém z nás, zda podlehne vábení podivné melodie podivné zombie. Domnívám se však, že autoři a čtenáři periodika Literatura Umění Kultura, mají ve věci svého postoje vůči myšlenkové prázdnotě falešného proroka zcela jasno. A Kniha, fenomenální vynález lidského společenství, shromažďovaný a hýčkaný záznam lidského vědomí a bytí, nebude nadále jen odkladištěm politických žvástů, kuchařských zbytečností a popisů negativ lidské existence. To vše, to vyprázdněné břídilství čehokoliv, podprůměrnost povýšená na standard, negace všeho, to vidím záměrem Velkého bratra, velkého kujebáka, rafinovaného protivníka.

BŘETISLAV KOTYZA

Orwellovy a Huxleyovy vize budoucnosti před stávající, řekněme groteskně tragickou realitou, v níž tato realita pod kápí virtuality často skrývá zoufalý škleb sebe samé, leckdy blednou. Třeba před jistým Bretschneiderem z tajných služeb, který odhalil, že vakcína Sputnik vyvolává nechutenství k pivu, vakcína, o jejíž dovoz k nám usiloval cizí agent Vrbjetickij, pravým jménem Pepa Vyskoč, za účelem ochromení domácí ekonomiky. Nebo před proměnou obludného hmyzího tvora, prapůvodem obchodního cestujícího Řehoře Samsy, v kandidáta na poslance nejmenovaného politického subjektu.

STANISLAV ZEMAN

Lidová moudrost praví, že nic není černobílé, moje zkušenost mě poučuje, že pravda je většinou někde uprostřed. Samozřejmě, pokud by se uskutečnila hrozba v podobě jaderné války, asi by opravdu nikdo nezůstal živý – či alespoň většina lidstva, jak to naznačil film z roku 1983 Den poté. Poté by se asi ten přeživší jadernou apokalypsu opravdu nesháněl po knize. Zatím se knihy píšou, což činím i já, tisknou a prodávají, což činí můj nakladatel. Na druhé straně je také pravda, že zejména mladí čím dál méně sahají po knihách. Už je tak neláká vůně právě vytištěné knihy, potřeba si ji fyzicky ohmatat, prolistovat. Vždyť na internetu se mohou seznámit předem s jejím obsahem a neztrácet čas jejím čtením. Nepřitahuje už je také tolik to, aby si v dobré knize vychutnali půvab své mateřštiny; ta půvab ztrácí stále silněji narůstajícím počtem cizích slov převzatých právě z internetu. A stejně tak je tomu s lavinou informací, valících se na nás rovněž z internetu. Čert aby se v tom vyznal! Ale nejsme ještě čerty a tak se v přívalu informací už většinou ztrácíme. Ale pořád ještě věřím, že se neztratíme a dobré knihy nezmizí. I proto jsem další, v pořadí už mou 31. knihu, právě napsal a odevzdal nakladateli v pevné víře, že se dočká světla světa. A když nic jiného, potěší alespoň mne…

MILAN SYRUČEK

Obávám se, že Neil Postman zapomněl vzít v úvahu jinou variantu budoucnosti: Křesťansko-židovsko-antickou civilizaci vyvrátí populační exploze a vitalita islámu. Číst se bude pouze korán, a co je pravda, to se dozvíme v mešitách. Sbohem, Evropo!

JIŘÍ ŽÁČEK

Co k nastolené otázce napsat. Oba pánové byli bezpochyby vizionáři. Orwell se obával těch, kdo nám v podstatě nemíní informace poskytnout. Tedy – utajit to, co by mohlo způsobit něco nedobrého pro jistou skupinu, předpokládejme, že mocných. Díky správným informacím se totiž vždy může dát do pohybu vlak, který již nelze zastavit. Obavy z jiného hlediska měl Huxley. Opět se jedná o informace, které jsou základem pro vývoj následného. Záleží, jak s nimi ta či ona skupina naloží, v jakém systému se rozvinou. Záleží na tom, jak moc informací přichází. Jde o jejich přehršli, přímo zahlcení. Můžeme konstatovat, že v současnosti žijeme v tomto kolotoči informačních smrští. Dobrat se v nich skutkové podstaty, tedy holé a čisté pravdy – nelze. A člověk poté většinou rezignuje – je v nich utopen. Aby se vyhnul tomuto zardoušení, přestává informace vnímat, ať už vědomě, nebo instinktivně. Lež stíhá lež a najít v tom klubku pomyslnou jehlu pravdy bývá takřka nemožné. Ano, obavy Huxleyho jsou na místě – pravda mizí v moři nepodstatného. Síť internetu obtáčí planetu, jako pavouk svůj kokon, z něhož není úniku. Je to hrozné, ale žijeme takovou realitu. A obavy Orwellovy, že před námi bude skryta pravda? I zde má autor tohoto názoru stoprocentní pravdu. Opět nelze říct nic jiného, než že vize obou autorů se stala skutečností. Jen musím podotknout, že se problém netýká jen naší země a těch, kdo rozhodují o budoucnosti nás všech. Desinformace rovná se desiluse. To prostě přináší globální svět a tím umožněné snazší ovládání malých těmi velkými. O to ve své podstatě jedině jde. A domoci se pravdy v takovém světě je prostě a jednoduše řečeno – nemožné.

BOHUMILA SARNOVÁ

Je až děsivé, jak se některým lidem daří vidět do budoucnosti. Ovšem je i možné, že jejich vize byla inspirující pro někoho, kdo se rozhodl tyhle představy realizovat…

JAN CIMICKÝ

Vize obou autorů si již delší čas tykají s tvrdou realitou. Knihy se již i pálily a mnohé zakazovaly. Přehršel počítačových informací ubližuje lidskému mozku natolik, že člověk si knihou často už jen zalistuje…

FRANTIŠEK DOSTÁL

A kdo je to ten Postman, Orwell a Huxley? Jaké řetězec zastupují? Já žádnou reklamu nevynechám, ale tyhle pány neznám.

Hlavně že mám své Authentic Real Food Story, nálož zaručeně krvavého hovězího a vepřové s příběhem!

Co na tom, že na chodníku před palácem Standard Tiramisu se válejí Mojžíšovy roztříštěné desky?

KAREL SÝS

Asi půjde o to, jak toho příbuzného chápeme. Bezesporu poslední čas nás naprosto jasně přesvědčil o jeho existenci. Vznáší se nad námi, ovlivňuje nás, řídí nás, diktuje nám v těch nejrůznějších rovinách našeho myšlení, chápání, cítění. V rámci svých resortů obhospodařuje také velmi zdatně oblast kultury a umění. Jistě mu nahrávají technické možnosti, které jsou stále dokonalejší, a tím také méně zřetelné, rozpoznatelné. Není to však jen bratr sám, jsme to i my, sourozenci, kteří mu v podstatě nahrávají. Je to vlastně naše nejistota, hledání, v tom nejširším slova smyslu. Například jsou to stálé proměny v chápání toho zásadního: odkud jsme, co jsme, kam jdeme? Orwell má svou odpověď: „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“ Pravdu vlastně nehledáme, Krása je k smíchu, Dobro se změnilo v otázku: K čemu je to dobré? Jsme znejistěni a tak hledáme, a on si nás najde. Už se vlastně po nás ani nechce, abychom byli hledači, a ti co přesto se snaží, jsou nejen podle Orwella solitéry. „To, že je menšina a je možná jediný, z něj ještě nedělá šílence.“ A tak v naprosté většině nechceme být šílenci. Ztrácí se důvěra v sebe sama a je nahrazena sobectvím, velikášstvím a tak vyrůstají pseudoosobnosti, a to ve všech oblastech, nejmarkantněji pak ve sféře politiky, bohužel také v oblasti umění. Umění bývá tradičně jistým seismografem společenské atmosféry, někdy ji dokonce předchází. Nad proměnou umění její funkcí a dokonce o možném zániku uvažoval již Hegel. Jeho myšlenky se jako by našly o téměř 200 let později. Vzpomeňme jen například Hanse Beltinga: Konec dějin umění (2000), H. Arendtovou: Krize kultury, P1994, Danta: Konec umění (2013), a bezesporu Dubuffetovu Dusivou kulturu (1968) a další. Tedy jedná se o znejistění a s tím hledání nějakého pohledu shora, možná pevného bodu. To je jen krůček k našemu ovládání.

Na první pohled se zdá, že právě v oblasti umění, obecně pak kultury, se tento duch nad vodami neobjevuje. Je to jen klam. Je svým způsobem méně viditelný, ale velmi urputný. Jedinečně se mu například daří v rámci estetického vkusu a s ním spojených estetických hodnot. Stačí se jen projít našimi ulicemi, o výstavních síních nemluvě. V této souvislosti je celkem logické, že vítězí starší umění na úkor současného. Ve velké většině se současná tvorba vyznačuje jistou stádností, která však na straně druhé provokuje chtěnou individuálnost, solitérnost, a to za každou cenu, kdy se umělecké dílo neprezentuje samo za sebe, ale prostřednictvím mimouměleckých prostředků a úpornou snahou autora upozornit na sebe těmi nejabsurdnějšími prostředky. Ubavit se k smrti (Postman). Pominuli jsme vlivy ekonomické, které jsou mnohdy ukazatelem možné umělecké či estetické hodnoty. Umění tak překračuje své poslání, ztrácí svou jedinečnou výpověď, již dávno ho nemůžeme přirovnat k majáku. Nebuďme však až tak skeptičtí. To, co je tak lehce a bezproblémově vidět, slyšet, co nám servíruje náš příbuzný, ještě nemusí být uměním. Historia magistra vitae.

VĚRA BERANOVÁ

Každý soudný člověk vidí, že pomyslný spor Orwella s Huxleym už rozsoudily dějiny. Orwell kdysi (1949) charakterizoval systém, který bylo možno si snadno představit. Něco takového se už dělo. Aldous Huxley ovšem ještě mnohem dřív, v roce 1932, nějak geniálně vytušil (ale géniové možná ani nepotřebují tušit, oni vědí), kam to dospěje potom. Charakterizoval tedy systém, který teprve bude. Co dodat? Z hlediska historie uplynul sotva okamžik a – jsme tam.

PAVEL JANSA

Myslím, že již teď dochází na Huxleye. Knihy mizí, protože jich je příliš mnoho a jsou pro současnou generaci zdlouhavé. 

Ve filmu Doktor Živago (1965) je, na tehdejší dobu, náramně poetická scéna. Kamera se točí po břízkách, a oni dva ruku v ruce mezi nimi jdou. Tak pomalu, že scéna občas jakoby zamrzne do obrazu. Moderní člověk by už dávno poklopec zavíral a chystal se za rodinou, ale ti dva, kdepak. Ještě pár kroků a břízek. Není divu, že usínajícího mladého člověka osvěží reklama.

Je příliš chrličů, které brakem sprchují zdutnělé hlavy publika. Příjemce reklam je držen u obrazovky katastrofami, sexem a krví. Box, kdysi šerm pažemi, se stal tvrdší, přinesl velké bitky profesionálů, ale přestal táhnout a tak přišla inovace: boj v klecích s miniaturními rukavicemi, s kopanci, škrcením, krví a potlučenými obličeji novodobých gladiátorů plní arény. Jednou možná přijdou i palce dolů, jako u Římanů.

Žijeme v době, která knihy (zatím) nezakazuje. Stačí, aby kniha autora neuživila. Náklad 300 výtisků nevzbudí pozornost kritiků, natožpak veřejnosti. Spisovatelé spolu nemluví a tak se situací nikdo nepohne.

JIŘÍ JÍROVEC

Orwellovy a Huxleyovy vize se už staly realitou v nedávné době. Ale ani oni nemohli předvídat dnešní naprosté zhroucení bytí a vědomí našeho kolektivistického přírodního druhu.

Žijeme v zajetí iluzí vytvářených digitálním samogenerovaným Velkým bratrem do té míry, že už i iluze je iluzí iluze a naše přirozená existence se rozdrolila na miliony uměle vygenerovaných identit, které mezi sebou vedou válku v každém z našich těl. Společnost konečně dosáhla nevratného zlomu, kdy se jakákoliv kolektivní vzpoura proti tomuto dokonalému otroctví přírodožel odkládá na dobu, kdy se někomu podaří přijít na nově definovaný mechanismus vzpoury a revoluce proti tomuto odpornému znásilnění lidstva.

MILAN KOHOUT

Dokončení příště