VÍTĚZSLAV NEZVAL

1937 – 1938

úryvky

Co je to býti chodce, uvědomuje si člověk, jakmile je osudně připoután k židli. Tato židle je opakem trůnu, je to pracovní verpánek – a život prchá.

Je mi smutno při pomyšlení, že tak mnozí teoretikové v záplavě důkazů pro a proti zapomněli tak zcela na dítě v nás. To dítě hledá knihu, v které by našlo v důvěrnějším a ve smělejším seskupení vše to, co je nám právě anebo již navždy nedostupno snad jen proto, že padá déšť, že prší, že důvěrné a zázračné věci našeho života jsou vydány plískanici, že je oplakal ten či onen náš lítostivý deštík.

Nejednou na sklonku jarních nedělí vydal jsem se mezi domy, jež stojí na místě někdejší Kanálské zahrady, abych se tam ohlížel, nespatřím-li někde opodál Máchova starého hudebníka, jenž by mně odevzdal psaní od některé mrtvé.

Tak naše láska k Janu Nerudovi může se státi jednoho dne svědkem, že budeme hledati s trpělivostí člověka, poháněného tušením, ono kluzké místo, kde si tento veliký stařec zlomil nohu.

Láska je magická moc, jež křísí věci mrtvé, věci, jež se zdály býti mrtvými, věci, jichž jako by už ani nebylo.

Šel jsem po ulicích jen z rozkoše jíti.

Vnitřní světelnou podstatou svobody je svoboda touhy.

Vinohrady se třpytily. Třpytily se jako krásné dcery zbohatlíků, jako ty krásné zhýčkané dívky, které budou muset sleviti na svých náramcích, aby byly krásné všechny ženy.

Má filosofie mně dovoluje naději.

Mám rád hloupé zastávky u výkladních skříní s prádlem, kravatami, s papírnickými potřebami a s podivuhodným tabákovým zbožím… Taková načervenalá kravata, nesoucí na sobě něžné obrázky embryí, z nichž se nezrodí nikdy nic než krátká rozkoš a dlouhá bolest, taková nažloutlá nebo našedivělá košile, jež nám dává ilusi, že láska přijde, či taková dýmka s rovným nebo nachýleným profilem ideální ženy bude nám vždy zalidňovati na chvíli naši samotu prchavým štěstím, v kterém se splňuje oklikou a symbolicky naše touha… Nemohu neujistit, že můj odpor k vydřiduchům neprýští z pomyšlení, že tito lidé mají vše, že mají víc než vše, že mají, že mohou míti všecko (s radostí či bez radosti, ale o to neběží), nýbrž z pomyšlení, že jejich „míti“ znamená „nemít“ pro většinu lidstva – a tento můj odpor nikdy nepřejde na menší či větší kouzla, která oni mají a jež my nemáme, nemůžeme míti.

Vstupuji rád do Celetné ulice, do toho průplavu, v kterém se již tuší nejvlastnější pražská obloha. Žádný sebemódnější artikl, žádné knížky, vyšlé právě v tomto týdnu, nebudou moci změniti starý půvab Hynkova knihkupectví, v jehož skladech bych se chtěl shledati jednoho dne s oněmi krváky, jež okouzlovaly mé chůvy.

Není většího štěstí než býti posunut na bod, z kterého můžeme viděti nově to, co milujeme.

Neříkám poprvé, že každá větší změna, která mě má odvésti kamkoliv mimo svět, v němž žiji a podrobuji se malým laskavým změnám, mě mučí, mi dává bolestně umírat.

Nebudu se plaviti přes pramici u Troje, abych vystoupil až k domku ve stráni, jenž mě věznil přes tři léta, abych se nad ním zadíval přes hlohy na Prahu ve chvíli, kdy všecky ženy stelou postele a kdy v jejich plotnách zaplápolala první tříska.

Nebudu pronásledovati fantomy žen v Rybné ulici a nebudu s nimi vstupovat do pokojíků, v nichž odkládají prsa.

Chci rozptýliti úzkost a pozdravit tu či onu jitřenku jak Tebe, na niž čekám. A i kdybych se nedočkal, i kdybys nepřišla, i kdyby tvé nesymbolické sbohem, které říkáme ze zvyku, bylo věštbou, chci tě pozdravit, chci tě pozdraviti za všecko, za všecky, pro které jsem odcházel z domu v nezvyklých hodinách, abych uviděl nový, jímavý a viditelný akord z nečekaných obrazů, z nečekaných souvislostí. Za všecky, pro které jsem opouštěl své myšlení a zvyky, abych se učil malým změnám, těm malým zázračným změnám, v nichž je poesie.

Sny, jejichž semena jsou dávno pohlcena větrem… Již nebude mou průvodkyní neviditelná náhoda, tato vlídná nebo zlá, avšak vždycky zázračná utěšitelka samotářů.

Tyto zapomenuté kavárny náležejí dnes už jen legendě, která nebude obnovena leč poesií.

Krása nemá v oblibě překračovati míru.

Poesii nadlehčuje zázrak.

Poesie Prahy, přehlušovaná stále víc a více frázemi o tomto městě, chce, abychom kráčeli po ulicích jako hlubokým lesem anebo po mezi nad polem, z kterého odjel už i poslední oráč.

Rád bych ještě jednou prožil úžas, který se mne zmocnil v den návratu z trojské zoologické zahrady, kdy nasedaje na tramvaj v remise Stromovky, vzal jsem na vědomí, že, aniž si to uvědomujeme, je Praha hlídána lvy, tygry, pardály a supem, jenž rozbíjí svou hlavu o drátěnou klec tvaru nebe.

Praha má své tajnosti. Jsem si jist, že přijde čas, kdy právě její skrytý romantický temnosvit bude nejhoroucnějším spolupracovníkem básníků.

Probuď se, tolik zahlazená paměti Prahy! Říkáme-li sen, je to kromě dneška, jenž by si rád podrobil tak nemilosrdně všecky naše síly, také všechen pravěk v nás. Jedině tomuto pravěku v nás vděčí dnešní den za to, je-li něčím hlubším, ozvučnějším než pouhá smyslová radost nebo úzkost, je-li, stává-li se básní. Až procitne paměť Prahy v jejích dětech, v jejích dnešních dětech, obrovské poklady budou vytaženy na denní světlo.

Pražské tramvaje se mi přestěhovaly z oblasti lhostejna do oblasti zázračna až v den, kdy se mi zdálo, že veliký brunet v černém širáku, jenž nastupoval ve stanici u Myslíků, by mohl býti Fráňa Šrámek… Tento dosti nepříjemný dopravní prostředek nabyl v mých očích jistého citového ospravedlnění rovněž v den, kdy jsem z něho spatřil na Malé Straně nedaleko Štefánikových kasáren jedno pekařství z úhlu, který mně je přenesl do jednoho nedělního odpoledne v malém městě blízko domu, v němž byla panoráma.

Musil jsem podniknout sta nezamýšlených zacházek, aby rozehrála přede mnou Praha své složité varhany.

Nebudu mluviti o zahradách a o palácích. Tam vždy a všude bloudí východy a západy slunce, aby proťaly náš život na místech nejcitlivějších, aby překládaly divotvorným způsobem obsah zásuvek té mysteriosní almary z nejhořejších do nejspodnějších.

Taková bezcílná procházka k večeru na Štědrý den, která mě zavedla z Troje až do Karlína oklikou přes půl Prahy k obchůdkům s cetkami a cukrárnám, jež mají narůžovělý a nazelenalý půvab venkovských cukráren, taková procházka, jejímž výsledkem bylo zakoupení budíčku, je z těch pomocnic, které si usmyslily upírati na mě tak dlouho své cikánčiny oči, až jsem zjistil jednoho dne, že jsem očarován Prahou.

Na štěstí pro poesii zůstává sen tím, čím byl pro Platona, dobrodiním, kde i nejvyšší zlo má nezlé účinky, činem svého druhu, činem o sobě, činem dovršeným… Sen zůstává v lidských společnostech vyhrazen spánku a pak oněm řídkým chvílím bdělého života, v nichž člověk právě proto, že přestal být na okamžik člověkem činu, stává se snící osobou, stává se básníkem.

Od dob romantismu až po naše časy básníci zostřili v sobě censuru vědomí do té míry, že pohrdají tím, aby splňovali ve svých sněních své egoistické společenské tužby, že zostřili v sobě censuru vědomí do té míry, že s opovržením k malému, společensky egoistickému štěstí splňují v poesii zahaleným způsobem, za pomoci obdobných mechanismů jako sen, svá hluboká pralidská nevědomá přání.

Víme-li, že každý sebenicotnější zážitek z minulého dne může se státi východiskem snu, můžeme z toho analogicky usuzovati, že cokoliv se může státi námětem básně.

Báseň, toto dítě úmyslu a náhody, zaujetí a touhy po uchvácení, vědomí a samospánku, je s to vyjadřovati co nejúplněji básníkova ducha, to, co básník chce a ví, s tím, co je v něm chtěno a o čem netušil.

Básník je ten, kdo boří a tvoří mýty, kdo je boří, aby tvořil nové, vždy skutečnější.

A veliký nový realismus, připravovaný surrealismem, přijde, je na cestách, zrodí se.

Vracím se na ty točité schody, jimiž mne vodí Praha, a má mysl je lehčí. Neboť, dávají-li nám denně hučící bombardovací letadla najevo, že není čas, že čas letí, že zítra již by mohlo býti pozdě, že naše smlouva s životem není navěky, že nelze donekonečna odkládati svou poslední vůli, je člověk den ze dne naléhavěji nutkán, aby řekl vše, aby řekl vše jedinou větou, aby řekl víc, než potřeboval kdykoliv jindy říci, aby se ptal stále úzkostlivěji svých kroků, kam vedou, kam by chtěly vést, kam nechtějí vstoupiti za cenu života, za cenu smrti.

Jsi jako básník, Vltavo, jako on hraješ si s tvrdostí překážek, abys jim dala milostnou vláčnost, jsi jako básník, Vltavo. Také ty vsakuješ do sebe přítoky, ať se vinou odkudkoliv, také tvá dychtivost se neuzavřela pro dobrodiní cizí moudrosti, jsi jako básník, Vltavo. Unášíš chcíplé psy a zteřelé košíky beze dna a bereš na sebe špínu lidstva, jsi jako básník, Vltavo. Takový vepř stižený červenkou, po němž by pošel i nejodolnější buldok, najde v tobě svůj královský louh, v němž bude vrácen zdraví přírody, jsi jako básník, Vltavo. Co na tom, že při jarních deštích vyléváš se ráda z koryta, abys, opilá, chytala se stromů a brala za pačesy nevinné chaloupky, jsi jako básník, Vltavo… Ráda tečeš po mlýnských kolech, která melou žito a pšenici, a přece jsi nezcizitelná a věčně řítící se za svobodou jako básník, Vltavo. Napájíš se nejčistšími praménky, zurčícími z nebe, a nejhorší špínou mrchovišť, jsi jako básník, Vltavo… Hvězdonosná Vltavo, s tebou si zahrála hazardní hru na život a na smrt nejnevinnější bytost, tak zcela bezbranná a dlužná připomenout básníkovi, že vznešenost je konečný jeho osud; ale ty jsi nepřijala onu oběť a též básník ví, co je to probudit polibkem mrtvou Sněhurku, jeho krev je z tvé krve, Vltavo, smyj a zhoj všechny naše rány, Vltavo, hvězdonosná řeko, vnuť nám svou vznešenost, Vltavo, hvězdonosná řeko.

Poesie je přenašečem věcí malých a lehkých, které jsou s to zabořovati naše chodidla při každém kroku hlouběji a hlouběji do země.

Zákony duše jsou stejně pestré jako zákon o padání listí.

Tajemství vrhlo na mé oči v kolébce zlatou mouchu, kterou od těch dob často honím ze svého rukávu.

Což nepatří básnická duše vždy tak trochu k oněm psancům, před nimiž jsou na sedm západů zamčeny všecky dveře?

Chodil jsem, jako chodí venkovan obhlížeti svá pole, od místa k místu, z ulice do ulice zkoumat, do jaké výšky může až vyhnati ta rumělková plevel, jíž je sen… Ostatně nechtěl jsem, aby v našich patách kráčely průvody… Což nejsou v našem případě nejhlubší sloky básně, jejímiž zajatci zůstaneme, jejímiž zajatci nepřestáváme být, psány nevypočitatelným posunem nohou, a nikoliv plnicím perem?

Padá-li na město noc, slyšíš tiché a rozechvívající kročeje vlka, který s nářkem klade hlavu, zasypanou hvězdami, na obrovské poupě a vyráží skřeky, jako když padá roleta, kterou zavírá za sebou zloděj.

Tato kniha není nic víc a nic méně než otevřená klec (kanár jitra, veliký jako tři sta zelinářských vozů, které se shlukují v ranních hodinách nedaleko Masarykova nádraží, opouští její drátěné zdivo, aby usedl na mou nebo na vaši hlavu zazpívat dlouhý růženec výčitek proti autorovi, jenž nás tak nepravidelně vodil a jenž ví, že za poslední stránkou jeho knihy jsou dveře, jimiž tam zítra nebo pozítří vstoupí, nezlíbí-li se šaškům veliké maškarní a hřbitovní slavnosti v Nizze strhnouti jej za šos do alkovny, jejíž museální nástroje, vypočtené na mučení, ho neděsí!).

Tomu, kdo neváhal dočíst mé dílo až sem, radím, aby jednoho dne, až pojí dušené ledvinky, jejichž úpravy se zúčastnil jako netrpělivý hlodavec, až je pojí pod kuchyňskou lampou nebo v pokoji, kde bude moci blouditi jeho zrak mezi jednotlivými sousty po hřbetech knih jeho vlastní bibliotéky, proti všem zvykům hodil na ramena plášť a prošel se zavřenýma očima na hradčanské nádvoří a v hodinu, kdy orloj odbije deset a čtvrt, prošel se třikrát po oněch liduprázdných dvorech, přičemž si smí svítiti cigaretou směrem k nebi, až zvrátí nízko hlavu, aby pronásledoval oddola vzhůru výšku svatovítského dómu…

Ať postojí před arcibiskupským palácem jako ten, kdo přijel z Itálie jako levoboček kohosi, jejž je třeba ušetřiti ze stanoviska veřejné výtržnosti, jako levoboček zvyklý na přístavní ruch a náhle smetený vánicí před vánoční chvilku…

Je-li básníkem, ať se nedá pohnout osedlanou nebo podlomenou ctižádostí, a ať nepíše! Ať nepíše ten očarovaný muž, nechce-li, aby z něho vyprchalo to, co právě ulovil všemi póry. Ať nepíše! Ledaže by psal matce, jež právě vyšla na venkovský dvůr rozrušena štěbetáním hus, dopis o jediné větě…

Bude se mu chtít umříti, je-li jako já, je-li jako já přístupný šílené kavalkádě věcí věčných, anebo bude výt jako ten pes, který umlkl ve chvíli, kdy zhasne lampa…

Radím mu, aby vystoupil až ke kostelu svatého Norberta na nejvyšším místě Střešovic a aby si tam za větrem připálil oharek cigarety, jenž mu uhasl v ústech…

Bude unaven. Tím líp. Kdyby nebyl, nepostřehne, že světelný nápis na jedné lékárně, oznamující, že je tu noční klid, vibruje podobně jako typy písma, jakým byly psány promítané titulky prvního filmu, jejž spatřil začátkem tohoto století v jedné venkovské hospodě, kde se před jeho očima nabodl na špičku věže muž, jenž byl návštěvou na Měsíci…

Neradím mu, aby vešel do vinárny, z níž se ztlumeně ozývá jeden z nejstarších foxtrotů, neradím mu to.

Radím mu, aby usedl do nejbližší drožky a aby se dal zavézt se zavřenýma očima až na sám pokraj bytu, jehož ledvinkovou vůni tak neprozřetelně opustil…

Náhle se bude cítit šťastně doma a bude toužit, aby tato chvíle trvala věčně. Nebude si přát už nic pro tento den.

Jen ať se, probůh, neopozdí se svých odchodem na lůžko. Je třeba, aby na ně ulehl v hodině, kdy noc ještě bude plnotučně nocí. A ať po ulehnutí na lože nechá ještě chvíli rozžatá všecka světla.

Je někdy nutno dívat se upřeně na strop, abychom se pokochali rozkoší z toho, jak je bílý. Nic, jenom ať je bílý. Ať ani jednou šmouhou nesvádí toho, kdo na něj upírá dokořán otevřené oči, k řešení nějakého optického rébusu… Jen ať si tak leží a ať se neoddává žádným myšlenkám! Nebude se jim oddávati. Ručím mu za to… Ať užije ještě chvíli osluňujícího světla, klidně vrženého na strop. Pak ať vstane a zhasne. Bude mít sotva kdy vrátiti se na lůžko, tak rychle se jej ujme spánek. Bude hluboce spát. A nebude mít té noci žádný sen.

Ten, jenž má klíče od bytu, do něhož nevstoupil celé dva měsíce, vyskakuje z dopravního prostředku, jenž mu nepatří, a rozhlíží se po Pohořelci jako ten, kdo má čas, anebo ten, kdo má hlad, anebo ten, kdo váhá, anebo ten, kdo si chce na zdi s divadelními plakáty nalinkovati papír, anebo jako ten, kdo chce sestřelit ze zdi ptáka, anebo jako ten, koho rozbolely před lékárnou zuby, ne-li jako ten, kdo právě přijel a těší se z toho…

Přejde rychle po Karlově mostě jako jedna z jeho soch (kdo neviděl, jak tyto sochy opouštějí v nočních hodinách za jistých, v kalendáři předem neoznačených dní své sebevražedné podstavce, aby se vmísily mezi noční pasanty, aby se rozhlédly po dvanácti pražských mostech, nikdy nebude rozumět mé poesii)… než se stočí k Parlamentu, aby se u tohoto sarkofágu chvíli rozmýšlel, má-li se dáti na Klárov (coby tam hledal?), nebo Kaprovou ulicí na Staroměstské náměstí, kde zcela jistě otevře, jako by otvíral krabičku konserv, své letním sluncem odbarvené oči, chtivé dávných století…

Před kavárnou U husy spatří sebe sama u pěti stolů psát pět rozličných knih…

Nepůjde spát domů. Nesetká se se svými přáteli. Nekoupí si klobouk panama. Nepovečeří v uzenářství na Pohořelci. Nevykoná nic z toho, co ospravedlní člověka, který by jednal podobně jako on. Nenařídí své hodinky podle hodin na křižovatce před Obecním domem. Nepozdraví muže, jemuž má odpověděti na dopis. Odjede k oné louce, která je nyní prostřena na Ovocném trhu za Stavovským divadlem. Nepůjde spát domů!…

Mám rád pohled ze silnice od Bohnic na řídký Čimický háj. Mám rád berlínskou modř a gumigutu v podobě koleček. Mám rád nepravé třešně na kloboucích za výkladními skříněmi v Libni. Mám rád pusté prostranství na Florenci. Mám rád karlínský viadukt. Mám rád pohled na tajemný hotel Bavaria. Mám rád Svatopetrské náměstí, kterým zachvívá hrůza. Vracím se rád na ta místa…

Není třeba, abych předstíral, že podávám příběh vážky, která zbloudila z říčního koryta mé rodné vesnice o šedesáti devíti číslech na Václavské náměstí…

Já, který jsem žil dlouhá léta v krajích, kde slunce opaluje jinak pokožku než na stanici u Klárova, čekáme-li příliš dlouho na elektrický vůz, mohu si počínat nad pomyšlení stručně.

V touze po této dívce koupím si alespoň krátký strakatý kabát u jednoho žižkovského obchodu. Ušetřil bych drahé peníze za krejčího a bylo by mi vesele. Až můj vkus v této věci ovlivní mladé básníky, bude několik kaváren ve vnitřním městě svědkem velice líbezného oživení svých jednotvárně zvlněných ploch. Neboť již dlouho trpím smutečním, drahými krejčími vymýšleným vkusem kavárenských návštěvníků. Dodnes si vyčítám, že jsem neoslovil to děvče z Žižkova.

Dlouho jsem si lámal hlavu přemýšlením, proč většina postranních ulic na Vinohradech má na mě účinek, jako bych okusil popela… Dnes vím proč. V těchto postranních ulicích není výkladních skříní… Nechtěl bych milovat ženu z takové postranní ulice. Unudil bych se s ní…

Ještě dlouho budu pokládati veselou Fochovu třídu za model, podle něhož by se měla zaříditi většina vinohradských ulic. Česká poesie bude osvěžena douškem barevné limonády. Ztratí svůj pathos. A chuť k lásce všeobecně vzroste. Trvám na tom, že je třeba většinu vybledlých čtvrtí, jež vznikly začátkem tohoto století, nalíčit jako bledničkou stižené rty.

Kéž bych směl být tím šílencem, jenž vyžene většinu pražských hospod na chodníky!

Od té doby, kdy na Purkyňově náměstí byl vybudován park, jenž zaujímá téměř celou jeho rozlohu, nemusím tak často snít o italských městech. Ó balkony, ó noční jezera, ó uzeniny, nejchutnější v okamžiku, kdy za nimi zapadá večerní roleta!

Kdykoliv spatřím v noci několik osvětlených oken Musea na Václavském náměstí, chtěl bych tam vstoupit s ilusí, že tam potkám náměsíčnou ženu s lampou v ruce, jež bloudí staletími. Nic by mi nevadilo, kdyby to byla některá slavná herečka z poloviny minulého století. Takový kus černého hedvábí na nohou a jisté morální předsudky dělají lásku velmi smyslně dráždivou. V těchto věcech si potrpím na nemravnost!

Lituji, že není pod podskalským nábřežím několik lodí, v nichž by se podávaly grundle a smíchovské pivo… Chodil bych tam sám. A využil bych své samoty k tomu, abych si četl pod karbidovým hořákem lodní krčmy básně Tristana Corbiéra. Jistě bych se tam setkal s několika budoucími spisovateli.

Třeštěte se mnou! To je to, co si přeji. Což může člověk obětovat svým bližním víc než nejvzrušenější chvíle svého života? Nemyslím. Nemyslím, že se mé řádky ztratí, aniž by na to nedoplatila některá bytost štěstím.

Vkročíte-li jednou na starý košířský hřbitov, nezapomeňte, až budete nejvíc oslněni ptačím zpěvem, pohlédnouti přes hřbitovní zeď do prvních dvou oken domu, v němž je umístěna tiskárna. Snad tam bude seděti nad haldou papírů a odsluhovat si svou osmihodinovou pracovní dobu jeden z budoucích básníků. Seděl jsem tam den jak den po dobu delší nežli rok. Déle jsem to nesnesl. Odebral jsem se jednoho dne, nezamknuv kancelářský stůl, na onen hřbitov a seděl jsem až do večera na lavičce. Již jsem se nemohl vrátiti zpět. Dal jsem přednost vstoupit do prvního kadeřnického krámku na Plzeňské třídě a nechal jsem se oholiti pro dny, kdy budu honit před sebou fantom svobody. Ještě jsem jej nedostihl.

Vím dobře, kdy mám použít kterého z výrazových prostředků, a stalo se majetkem mé fixní ideje, že musím stůj co stůj nabít Prahu všemi těmi šálivými krásami, které se mě kdy namanou cestou během mého krátkého života.

Není sporu o tom, že nevýslovnou magičnost města, jímž chodím, tvoří zvláštní spojení velmi archaických půvabů s moderním duchem. Pro toto spojení zůstane Praha otevřena zvlášť důvěrně těm, kdož shledali, že poesie je nejvyšší lidskou rozkoší, nejvyšší, poněvadž tak málo snášející se s myšlenkou praktické potřeby.

Spi, Praho, a bdi! Spi a bdi, jako je třeba básníkovi spát a bdít. Spát a bdít zároveň. Spát, aby nic z toho, co je ponořeno do nejtemnějších kataklysmat jeho hloubek svědomí, nezůstalo nedotčeno vírem, který je ve věčném pohybu jak perpetuum mobile. Bdít, aby ani jediný odlesk těchto tajemství nepřišel nazmar. Spát a bdít, spát a bdít zároveň, spát a bdít pro krátkost života, pro délku věčnosti, spát a bdít.

Stalo se mi jednoho nedávného odpoledne, kdy poplašné myšlenky na to, že by mohl přijíti den, kdy by musila býti Praha evakuována, přiměly mou obraznost, abych si ji představil bez lidí. Ó, představte si, že by kdokoli z vás bloudil sám utichlými ulicemi, kde by kromě ptactva a hmyzu nebylo živé duše! Představil jsem si velmi živě tento bizarní sen, představil jsem si Prahu, v níž by nebilo ani jediné lidské srdce. Ó, jak hlasitě jsem slyšel hučeti za utichlým lidským hlukem Vltavu. Uvědomil jsem si snad poprvé v životě, že tento had je schopen vyrážeti ze sebe hluk.

Neboj se vyřknouti poslední větu, bludná duše! Zítra tuto větu odnese vlaštovka do okna, kterému jsi nevěnovala dosud svůj pohled. Tato věta se neztratí ani v prostoru, ani v čase, i když po ní nezbude již ani stopa. Stane se něčím tak dojemným a mizivým jako jeden z kamínků na náhrobku. Ale neztratí se. A budí-li jednou lidé ptáky a podruhé ptáci lidi, je to tak dobře. Dodejme k tomu, že někdy mohou černé kameny, navrstvené na sebe před staletími, buditi lidská srdce.

Magičnost krásy je v tom, že budí touhu, a magičnost touhy v tom, že si přeje splnění.

Znovu slyším kroky, jež daly přednost tomu podobat se v této knize raději ponorným řekám než hlasatelkám ozvěn na náměstích pian.

Praho, otáčím tě ve svých prstech jako ametyst. Ale ne. To jen jdu a vidím v magickém zrcadle ze zaprášeného křišťálu, jímž je Praha, výraz vzrušení člověka, jemuž se stalo osudem nalézat se a bloudit, nalézat se tím, že bloudí.