20. července by se Zdeněk Frýbort dožil 90 let!
ZDENĚK FRÝBORT
„Každá věda má své pojmenování, jako je má každé vědecké odvětví, všechno, co z přírody známe, je pojmenováno, stejně jako všechno, co vymyslí umění, pojmenovány jsou jevy, počínání i nástroje,“ píše Diderot v Encyklopedii. Michel Foucault ve své knize Slova a věci tvrdí, že „odtud vychází možnost vytvořit dějiny svobody a otroctví a vyjít přitom z jazyka, stejně jako vytvořit historii postojů, předsudků, pověr a věr všeho druhu, o nichž texty nesvědčí tak přísně jako samotná slova“.
Sdělovací prostředky předávají sdělení těch, jimž bylo uděleno právo sdělovat, těm, kteří mají právo sdělením naslouchat: moc, která si říká politika, sděluje jejich povinnosti občanům. Pokud se naopak podaří občanům předat sdělení politice, politika se jimi, až na volby, řídit může, ale nemusí.
Hannah Arendtová ve své knize Co je politika s odkazem na starověké Řecko píše: „Mluvit ve smyslu přikazovat a naslouchat ve smyslu poslouchat nebylo považováno za skutečnou mluvu a naslouchání. (…) Slova byla, dalo by se říci, náhražkami činnosti, činnosti, která předpokládala přinucovat a být přinucen. Řekové definovali otroky a barbary aneu logou, neschopné řeči, čímž chtěli říci, že nemohli mluvit svobodně. V téže situaci se nachází despota, který pouze rozkazuje, a k tomu, aby mohl mluvit, potřebuje osoby v situaci, v jaké se sám nachází.“
Politika vede diskurs, mluví pouze s politikou, vláda s opozicí, a občanům sděluje. Její slova se sdělením mění ve společenskou realitu. „Promluvím-li,“ píše Umberto Eco v knize Znak, „pak tu vzniká rozdíl mezi subjektem sdělování a subjektem sdělení a tento rozdíl nám právě objasňuje, že jakmile promluvíme, vyjdeme z ´přírody´ a konstituujeme se coby kultura, a v ní se také objektivujeme.“
Politika se svými sděleními objektivuje coby moc. Mluvit ve sdělovacích prostředcích poskytuje politice navíc možnost objektivovat se vizuálně, vyjít z abstraktního prostoru jazyka a vejít do řeči, stát se objektem trvale ve společenském prostoru přítomným, předstírat, že ti, kdo promlouvají a ti, kdo poslouchají, jsou si rovni, že nepromlouvá moc, ale jedna část společnosti k druhé.
Sdělení však může být jak vysvětlením, tak poučením. Politika (a politikové) nevysvětluje, nýbrž poučuje. Rozdíl mezi vysvětlením a poučením tkví v tom, že ten, kdo poučuje, se má za „vlastníka pravdy“ a svou řečí o tom chce ty, co ho poslouchají (ale i sebe sama) přesvědčit, že je personifikací byrokracie. „Posiluje dominium úřadů, ministerstev a dominium byrokratické,“ píše Arendtová, „prováděné skrze anonymitu úřadů, není o nic méně despotické než dominia jiná, protože je jakoby neprovádí ´nikdo´, ba naopak je možná ještě horší, protože proti ´nikomu´ se nedá protestovat.“
Živým a navíc na vlastní oči znova a znova ověřitelným příkladem podobného přístupu k tomu, co by mělo být společenským diskursem, je ministr Kalousek. V jedné z nedělních televizních diskusí na Primě na otázku poslance Dolejše, proč vláda v metylalkoholové aféře nejednala dřív a včas, odpověděl, že zločince není možno zatknout, dokud neprovede zločin. Dolejš se ovšem neptal, kdy se zatýká zločinec, ale proč vláda, která má před zločinem chránit občany, nezabránila tomu, aby tu zločinci byli, neboli proč nepřikročila k opatřením, která by výrobě alkoholu bránila účinněji než opatření dosavadní.
Ministr Kalousek je specialista na peníze, tady se mu ale o nich zjevně mluvit nechtělo. Obvyklým způsobem politika, jak uniknou nepříjemné otázce, je okamžitý ústup do spletitých odborných detailů, do technického jazyka, kterému by možná sám politik, kdyby si jej po sobě poslechl, tak docela nerozuměl: poučování tu narazilo na nutnost „mít pravdu“.
Náš současný společenský systém se identifikuje s tzv. občanskou společností, neboli se společností, která nebere na vědomí existenci společenských tříd a naopak ji popírá. Bohatý či chudý, všichni jsou občané a mají rovná občanská práva. Jestli je bohatý může uplatňovat jinak než chudý, o to se společnost zajímat nechce. Nebrání chudému v tom, aby zbohatnul, ráda však pomůže bohatému, aby nezchudnul. Sociální spravedlnost tak není záležitostí společnosti a hlavně ne státu, nýbrž každého jednotlivce, občana, a následky individuálního řešení sociální nespravedlnosti jsou očividné: zločinnost, krádeže, metylalkohol.
Zatímco se po prudkém zlomu, k němuž došlo před více než dvaceti lety, do společnosti začaly jeden po druhém vracet prvky třídní společnosti, jež z ní vymizely nebo mizely, vládnoucí moc jejich pojmenování začala odstraňovat z jazyka, který je jedinou skutečnou podobou skutečnosti, a tak z něj bylo třeba amputovat to, co pojmenovávalo aktuální realitu tak, jak byla pojmenovávána v kapitalistické republice. Co se vrátilo do reality, nesmělo se vrátit do jazyka. Údajně svobodná společnost byla přinucena používat nesvobodného, mocí regulovaného jazyka. Z jazyka bylo vyškrtnuto nejen pojmenování proletář, ale i dělník byl nahrazen zaměstnancem. V tisku přestala být používána slova měšťák a buržoazie.
Pier Paolo Pasolini ve svých Luteránských dopisech píše, že největším zlem světa je sice chudoba, ale jediné řešení se zdá být v tom, že „kultura tříd chudých bude nahrazena kulturou tříd vládnoucích“. K čemuž už došlo, jak o tom svědčí nejen pojmenování „VIP“ a „společenská elita“, ale i zával obrázkových časopisů, což zase potvrzuje následující Pasoliniho slova, že „historie tudíž nemůže být víc než historií buržoazie“. Je zkrátka třeba označit, pojmenovat realitu v souhlase s „historií buržoazie“.
Odstranění jazyka politického protivníka ze společenského diskursu, který by měl být dialogem, jej mění v monolog. Pokud moc chce být mocí vskutku demokratickou, nesmí odpůrce eliminovat tím, že mu odebere jeho jazyk (pokud ovšem nejde o odpůrce fiktivního, „volebního“, který neusiluje o zásadní proměnu společnosti). Protivník poražený nikoliv argumenty svého odpůrce, nýbrž ztrátou svého jazyka, není poražený, ale pouze umlčený.
Odbory jsou sice odsouzené k roli účastníka společenského systému a ne jeho odpůrce, jestliže však předseda vlády po odborovém předáku, který jej nazval předsedou nejhorší vlády po roce 1950, nepožaduje, aby své tvrzení doložil argumenty, ale chce, aby je odvolal (jako by je odvolání vyškrtlo z řeči, ve které bylo proneseno, a neusadilo je v jazyku!), pak jen dokládá nechuť k diskusi, nechuť vlastníka jazyka a tedy „pravdy“ jednat s někým, kdo z hlediska mocenského je předem odsouzen k porážce i proto, že by v případné diskusi byl nucen používat jazyka svého protivníka.
Jiné pojmenování vytváří jinou, odlišnou realitu; společnost, jejíž součástí byli proletáři a dělníci, nebyla společností odlišnou od té, kde titíž proletáři a dělníci jsou zaměstnanci zaměstnavatelů. Nynější společnost usiluje o to, by tak, jak zmizela tato pojmenování z jazyka, zmizela i z povědomí a přestala být objektem srovnání.
V současné společnosti už není chudina, nýbrž sociálně slabí, nejsou tu chudinské čtvrti nebo osady, nýbrž oblasti vyloučené, nejsou tu chátrající domy, ale vybydlená obydlí.
George Bataille v knize Erotismus píše, že jazyk používaný markýzem de Sade si protiřečí, protože je vlastně jazykem oběti de Sadových mnichů a šlechticů, neboť muka mučení, jaká čtenář najde v de Sadových knihách, může vylíčit jen ten, kdo je postupuje a ne ten, jako je tomu v de Sadových knihách, kdo je provádí.
O utrpení chudých, o životě ve „vyloučených lokalitách“, o životě bezdomovců a o bydlení ve „vybydlených obydlích“ mohou mluvit jen bezdomovci a ti, kdo v těchto obydlích bydlí. K tomu jim však nynější společnost neposkytuje příležitost, a pokud k tomu přece (zřídkakdy) dojde, jsou nuceni promluvit jazykem, který není jazykem obětí, ale těch, co je oběťmi učinili. Výmluvným dokladem jsou sdělovací prostředky a především všechny televizní stanice. Berou obětem jejich jazyk nesouhlasu a vzpoury a vnucují jim neúčastný a dokonce pokorný jazyk vytvořený mocí. Historie prostě musí být v každém případě historií buržoazie.
Metylalkoholová aféra odhaluje podstatu, v níž se zrodila, a zároveň marnost diskursu, který vyvolala, i dvojznačných opatření, jež ji mají eliminovat a přitom podstatně nezredukovat zisk, který z ní plynul.
Trvalé falzifikace činí jazyk čímsi stále méně pochopitelným, stejně jako svět, v němž žijeme a jehož narušená logičnost se obráží v nelogičnosti jazyka, v neschopnosti jej použít. K tomu jeden spíše komický příklad. Na odpadkových košících v Praze 2 si můžete přečíst nápis: „Tyto košíky jsou vysypávány 2x častěji než obvykle.“
Jazyk se stává jedním z mála prostorů, kde by mohla sídlit rovnost mezi lidmi, stává se z něj však reklama na zboží, což je všechno, co produkuje peníze, aby se - znásobené - k penězům zase vrátily.
Svoboda jazyka (řeč, mluva se mocenské falzifikaci ještě dokáže tu a tam ubránit) v TV a sdělovacích prostředích je důležitá stejně jako svoboda společenská.
Hannah Arendtové patří metafora pouště a oázy: oáza je kultivovaná půda, kultura, a poušť půda neobdělaná, nekulturní. Jedinou naší nadějí je, tvrdí Arendtová, že my, co nepřicházíme z pouště, ale žijeme v ní, jsme s to proměnit poušť v oázu, ve svět pro lidi. Děje se však opak, svět přichází o to, co jej činilo světem, v němž vládl diskurs kultury, a stává se prostorem jejích tržních falzifikací.
Levice, pokud chce být levicí opravdovou, nemůže participovat na jazyku nynějšího režimu. Znamená to participaci na tom, co tento jazyk produkuje.
Jedinou možnou formou odporu proti tomu, co se děje, je neopouštět svůj jazyk, uchýlit se do něj a nevyhýbat se pojmenováním, které nynější režim z jazyka vyhnal. Pro levici by neměly existovat vyloučené lokality, nýbrž chudina, ne zaměstnanci, ale dělníci a proletariát. Co není pojmenováno, neexistuje, a existuje-li buržoazie, musí existovat i proletariát a lid. Úsilí pravice zakázat komunistické straně, aby nesla název komunistická, je toho výmluvným dokladem: co není v jazyku, není ve skutečnosti.
Spolu s jazykem je pochopitelně ohroženo umění vůbec. „Jediní, kdo ještě věří ve svět, jsou umělci: úpornost, s jakou trvá umění, je odrazem úpornosti, s jakou trvá svět. Umělec se nemůže odcizit světu, nemůže si to dovolit. Je tu však riziko, že bude stržen proudem a oáza bude zpustošena. Na druhé straně pouhý fakt, že umění tu ještě je, dokazuje, že člověk je to jediné, co si ještě udržuje celistvost. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom už umění, ale jen kýč,“ píše Arendtová.
Jenže: platí to ještě?