Rozhovor Ivo Fencla s Karlem Sýsem

Kdo je Karel Sýs, není třeba připomínat. Nebyl po Listopadu jediným literátem-komunistou, co neuhnul ani o píď, ale nejznámějším určitě. I po třiceti letech budí občas kontroverzi, a to už svou stou knihu vydal před drahným časem. Nelze říct, že by mu tedy bylo publikování znemožněno, i když do hlavních nakladatelství se „samozřejmě“ nedostane.

Je to neuvěřitelné, ale titulů, na nichž se podílel, je už nejen přes sto, ale okolo dvou set padesáti. Roku 1969 debutoval sbírkou Newton za neúrody jablek, od roku 1976 je rovněž pilným překladatelem, současně i tvůrcem překládaným do jiných jazyků.

Taktéž je prozaik, už roku 1972 vydal knihu pro děti Na veselou notu. Jmenujme taky publikaci náležející do řady Čtyřlístků Cirkus (1972), knihu Pražský chodec II (1988), navazující na Nezvala, publikaci Písecké věže a víž/výšky (2010), Protektorát ve fotografiích (2006), Akci Heydrich (2008), Prahu zednářskou (2007)…

Napsal i řadu knih esejistických, publicistických, bezpočet knih editoval, mnohým byl redaktorem… A vším, čím byl, tím byl rád, i když vyvrhelem společnosti jen do jisté míry.

Karle, jednou jsi mi řekl, že ti psaní literatury faktu bere čas na poezii. Byla by to ale škoda, kdybys non fiction opustil; kterých svých knih této oblasti si vážíš nejvíc?

Tak to byl asi nějaký momentální povzdech. Vyšetřit si čas na poezii totiž člověk nepotřebuje, poezie si básníka sama vyhledá. A často v nejnemožnějších situacích, například v přecpaném metru, kdy ani nedosáhneš na tužku.

Aha! To bych vlastně měl vědět.

Literaturu faktu samozřejmě neopustím, je to nádhera, shromažďovat fakta známá a někdy i neznámá, pohrávat si s nimi, zasazovat je do nových souvislostí, tak trochu si nad nimi i zabásnit. Teď jistě pravověrní historikové vyskočí – jaképak zabásnit! Podle nich poezie znejasňuje jasné. Ale není to pravda, básník často přijde na něco, na co se nezmůže vědec, který se bojí zapojit do vědy fantazii.

Věřím tomu! Třeba když někdo píše nebo psal o Jubilejní výstavě.

Jaderný fyzik Niels Bohr prohlásil o jedné teorii: „Všichni souhlasíme s tím, že vaše teorie je šílená. Rozcházíme se jenom v tom, zda je dostatečně šílená, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá. Mám pocit, že tato teorie není dostatečně šílená.“

Nejvíce si cením své knihy Akce Heydrich. Píšu už několik let její pokračování, navíc spojené s jinou knihou, kterou taky píšu pomalu už čtvrt století – totiž o humoru v Protektorátu a v Třetí říši, o humoru v mezních situacích. Humor – jak říkal Vančura – znamená lépe věděti. Je překvapivé, co humorné situace (humor v žádném případě není jen chechtot) vypovědí o své době.

Vyhnu se v tomto rozhovoru hodnocení tvé poezie, ať už by to byla adorace, pochlebování či naopak výhrady. Ale hodnotili/hodnotí jiní, kteří se domnívají, že jsou povolanější. Co si myslíš o kriticích a literárních vědcích? Vážíš si některých a pokoušíš se zapomenout na jiné? Mezi jinými nemohu nevnímat Vladimíra Novotného, který ti, jak jsem seznal z jeho knih, nemůže přijít na jméno, skutečně je netouží ani správně vyslovit.

Jsou vědci i kritici hodní toho jména. Chtějí hodně věděti, a co se dozvědí, nezkreslují. A jsou

kritici, o nichž Nezval trefně říkal: „Nenávidí poezii, protože jim samým nevydala plod.“

A jsou kritici meteorologičtí, přisluhující coby korouhvičky.

Dnes chodí po pražských knihovnách staří hófráti, bývalí buřiči, s nůžkami, a vystřihují z Dikobrazů a z Rudých práv památky na své mladické vzněty. Jenže to nebyly lecjaké vzněty, tyhle zapalovaly hranice tam na břehu Vltavy! Lze u minulosti udělat deleatur?

Profesoru Vladimíru Novotnému by nůžky nestačily, musel by své opusy vyřezávat autogenem.

Uvedu jen několik klinických příkladů jeho ojedinělé ideologické schizofrenie:

„Česká literatura po XIV. sjezdu KSČ má za sebou mnoho významných úspěchů, zvlášť je třeba ocenit trvalý vzestup aktivity spisovatelské fronty, její příklon k socialisticky orientované tvorbě… (Štafeta mladé prózy, Zemědělské noviny, 15. července 1978)

„Sedmdesátá léta znamenala v literaturách socialistických zemí posílení pozic socialistického realismu. Literatura se vrátila k ideálům socialistického humanismu. Historickým předpokladem socialistického realismu je nástup proletariátu do čela světového revolučního hnutí, jeho teoretickým předpokladem je marxismus-leninismus, vědecký světový názor dělnické třídy a ostatních pracujících a tvůrčích umělců. K nejdůležitějším znakům jeho metody patří – obdobně jako v realistickém umění vůbec – stranickost, lidovost, pravdivost.“ (Tvůrčí metoda socialistického umění, Tribuna, 1988)

„V tomto žánru vytvořil letos nejvýraznější dílo moravský prozaik Jan Kostrhun. Jeho Vinobraní, toto zralé dílo autorovo, vypráví o vztahu děda a vnoučete na pozadí žírných jihomoravských vinic, tohoto symbolu zániku i skonu – a pro tuto komorní suitu nalezl spisovatel šťastnou polohu, oplývající lidskou vroucností a prosluněnou moudrou radostí ze světa.“ (Přehlídka letošní české prózy, Zemědělské noviny, 1979)

Z Novotného šel strach – říkali jsme mu „český McCarthy“.

Po převratu chytil jiné větry: „V Čechách teď máme jiné starosti, republiku se však uráčil zachránit (tj. vyspílat ministru Klausovi) ex-režimní spisovatel Jan Kostrhun. Na stránkách Špíglu – kde jinde! – bigotně horlí proti všem a proti všemu a farizejsky o sobě tvrdí, že je ‚průměrně movitý, takový prostý, obyčejný člověk‘. Dodejme, že i průměrný prozaik, který za své průměrné knížky pobíral ceny, tituly a reedice a natáčely se podle nich průměrné filmy. Tučná léta skončila, a tak si zhrzený literát musí najít nepřítele, který za to všechno může.“ (Literárium, Mladá fronta Dnes, 23. září 1991)

„Zastávat se ­– kdysi básníka – Sýse je opravdu takřka nemožné: podobně žlučovité, nenávistné, domněle ukřivděné a závistivé stvoření najdete skutečně jen stěží a jedovatých slin má Sýs určitě nastřádáno ještě na hodně dlouho.“

Novotný si se žlučí ani slinami věru nikdy starosti nedělal. Zatímco žluč z něj samovolně vytékala a sliny pleskaly o hlavy těch, kdo se právě ocitli v nemilosti, Novotného srdce se včas jak vojska z dávných kronik rozbušilo napravo nebo nalevo pro ty, co se právě prodrali ke kormidlu, ať Brežněv nebo Havel, vsjo ravnó.

„Asi jen málokdo si dnes položí otázku, co píší a zda publikují literáti, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech se širokou náručí sklízeli světskou slávu takřečenou oficiální a oficiózní, a jejichž pero nezmrtvělo ve chvíli odchodu z funkcionářského výsluní,“ pokračuje Novotný.

On sám se neodmlčel, pečlivá průprava na stránkách Tribuny mu dala dostatečné základy, rovněž pilně nabiflované poučky Leonida Iljiče Brežněva udělaly své, takže mu pero nejen nezmrtvělo, nýbrž se ještě skřípavěji rozepsalo.

Nechybí ani udání ve stylu Árijského boje, zřejmě oblíbené mimočítankové četby našeho kritika: „V Praze tyto tituly šíří a distribuuje Knihovna Nadace Futura, sídlící v ulici Politických vězňů, v budově, o níž se nyní vedou majetnické spory.“

Na Hradě jsi před několika lety převzal vysoké ocenění od hlavy republiky. Jaké byly přitom tvé pocity, jak jsi vnímal reakce na to?

Vyznamenání mi udělalo radost. I když jsem očekával hromobití, jeho rozměr mne překvapil. Jak snadno se dali lidé, kteří se honosí titulem uměnovědců, svést k veřejnému nactiutrhání, třeba v televizní besedě, to jsem ovšem nečekal. Rejžek, Peňás, Putna, Piorecký and company… Co o mně veřejně psali a říkali, to by byla neotiskla ani protektorátní Vlajka!

I to svědčí o propasti, do níž se Česko řítí. Ač nerad, musím konstatovat, že takový národ si nějaké osvobození, ať už od Koněva, nebo od Amíků, nezaslouží, a skončí jako slouha potřebný leda k práci, které by se hrdější národy štítily.

Co si myslíš o současném prezidentovi? Jak bys ho porovnal s veškerými našimi prezidenty dosavadními?

Je to statečný člověk. Zdůrazňuji slovo člověk, neboť mu při jeho odvaze není nic lidského cizí.

V jakém vztahu jsi za svého života byl ke Kamilu Lhotákovi, jak se toto okouzlení vyvíjelo?

Kamila Lhotáka jsem miloval. Tuto lásku se nepodařilo zničit ani dvěma pánům, kteří se v rámci Spolku přátel Kamila Lhotáka, jehož jsem byl ještě před několika lety předsedou, rozhodli vytlouci z Lhotákových kreseb a z mých veršů peníze. Musím s lítostí vzpomenout na Lhotákova slova: „Já netezauruji.“

Inu co, díky Kamilu Lhotákovi jsem napsal mnoho básní, které nejsou špatné. A snad ještě napíšu.

Lze si v současnosti představit něco jako komunistický převrat a návrat k alespoň špetce toho dobrého, co za minulého režimu bylo?

V Čechách nelze očekávat žádný převrat. Nebyl ani převrat z roku 1918, ani 1938, ani 1945, ani 1948, ani 1968, ani 1989. Vždy záleželo a záleží na tom, jestli mocnosti nařídí vídeňský valčík, pařížský kankán, moskevskou Kalinku nebo berlínský parádemarš. Jestli budou potřebovat sanitní kordon z drobných zemiček, nebo naopak montovnu uvnitř nějaké větší říše… Česká hrdost se s každým takovým „převratem“ zmenšila, a záhy nebude viditelná ani pod mikroskopem.

Co bylo dobré, se za daného stavu věcí nevrátí. Nové generace ovšem budou spokojeny, nějaký ten bakšiš pro ně se vždycky najde a chytří dobyvatelé kostmi nešetří.

Jak je možné, že dnes tolik mladých lidí nechápe, co dal minulý režim národu prostě jen tím, že měli všichni práci a že bylo zdarma zdravotnictví a školství? Vládne demagogie a lež?

Vytrácí se schopnost přijít dějinám na kloub vlastním bádáním, myšlením, hodnocením pro a proti. Spisovatelé to věděli. Bývalých disidentů a dnes již zase disidentů se ptám: „Cožpak Dickens a Balzac psali o kapitalistickém marasmu zbytečně? Cožpak mohl inteligentní člověk věřit, že existuje kapitalismus s lidskou tváří?“

Dnes ovšem začíná být čtení zbytnost, vše potřebné lze dostat na internetu – nejen zboží, nýbrž také ideje. Respektive jejich zbytky.

Až bude vydán elektronický povel, shromáždí se poslušný lid u jámy Posledního soudu a na povel do ní skočí.

Panuje cenzura? Kupříkladu web Rozhledna dnes už nelze umístit na facebook, prý je jeho (zcela nevinný) obsah „proti pravidlům komunity“. Jiný – literární – web se tamtéž sice zobrazí, ale pouze jako řádka slov, obrázky jsou automaticky redukovány. Zde byla nepochybně příčinou levicovost některých článků? Co si o tom myslíš?

O takových možnostech sledovat myšlení a manipulovat s ním se nějaké StB ani nesnilo. Věděli o nich zase jen spisovatelé a básníci. Bradbury, Lem… Lemův Futurologický kongres vyšel v originále v roce 1971, u nás 1977, tedy ještě hluboko ve starém režimu. Měli jsme tedy dost času se připravit. Jenže málokdo větřil zápach rozkladu. Vždyť je to jen sci-fi! Ale proroci měli – jako vždycky – pravdu. Proroctví se splnila, i když jsme byli přesvědčeni, že se splnit nemůžou.

Odebírám čtvrtletník Lípa. Na síti u něj taktéž vidím nápisy, že je to dezinformační médium. Svědčí to podle tvého názoru… o čem?

Svědčí to o pravém opaku – že je to médium dobře informované.

Když už někteří nevědí, čím kopnout, použijí proti tobě klacek EROTIKY. Skutečně jsem se dočetl, že jsi na tom poli nepatřičně ještě teenager, anebo se do té role umíš zdárně stylizovat. Co si o tom myslíš?

Je známo, že největšími prasáky, vlastně spíš největšími konzumenty prasečin, byli a jsou navenek zbožní impotenti. Ať už jsou impotentní skutečně, anebo jen z přesvědčení. Stylizovat se dokáže každý, ale když dojde na věc, když je třeba prokázat stojatost, nepomůže sebelépe stylizovaná ležatost.

Ostatně společnost je vedena – a úspěšně – k impotenci. Když po převratu v televizi večer běželo poloporno, málokdo věřil, že záběry z amerických nevěstinců pro manažery nejsou nahrané. Manažeři, vygumovaní v hlavě i v kalhotách, se plazili po nahatých prostitutkách, připláclých k neprůhledné straně polopropustných zrcadel.

Konec světa dnes přichází v přímém přenosu!

Osobně se mám za věřícího, i když na mše nechodím a s farářem si nepovídám. Co myslíš, lze skloubit to, že je člověk komunistou, a že věří v Boha?

Jak by ne, Bůh byl první komunista, Ježíš druhý. Jenže víra nerovná se církev.

Bylo podle tebe správným rozhodnutím založit po válce Izrael tam, kde je? Podotýkám, že třeba Isaac Asimov si to nemyslel.

Vše nejlepší, co židovský národ vytvořil, vytvořil v rozptýlení. Založit stát, ve kterém jsou všichni geniální, nese s sebou nesčetné obtíže. Naštěstí nejsou všichni Židé ani židé geniální, a jsou tu ještě jiné geniální národy, z nichž na prvním místě musíme jmenovat Číňany.

Mohl bys jmenovat deset lidí z oblasti literatury a novinařiny, jichž si roku 2021 vážíš?

Nu, mohl bych jich jmenovat ne deset, ale třeba patnáct, nebo i dvacet. Hospodin by se byl v Sodomě spokojil s deseti spravedlivými, leč nenašlo se jich ani deset.

Radši nebudu nikoho jmenovat. Když jmenuješ, pak se nediv! Ale stačí se podívat na stránky LUKu, oni tvoří jeho páteř.

Proč nejmenovat i pár osob z oblasti kultury, jichž si nevážíš? Dokázal bys to?

Několik jsem už – ke své škodě – jmenoval. Horší je, že nejde o jednotlivce, nýbrž o kolektivní marasmus.

Až se staneš prezidentem v této zemi, co uděláš v prvních třiceti až devadesáti dnech?

Stát se prezidentem v této zemi je jako podepsat sám sobe rozsudek pomalé či rychlejší smrti.

Kdepak třicet dní! Jisté věci nevydržíš ani den.

Psáno pro celostátní Krajské listy