MICHAEL DOUBEK

Bylo zde krásně. Měli jsme vše, o čem se minulým generacím ani nesnilo. Vše, co jsme chtěli před 30 lety. Mohli jsme si koupit cokoliv a bez fronty. Nabídka se řídila poptávkou, mohli jsme cestovat, kam jsme chtěli, mohli jsme pracovat, kde se nám zamanulo, mohli jsme si pořídit bydlení, mohli jsme si volit toho, kdo hájil naše zájmy a nesliboval nic lenochům a nemakačenkům, kteří by nás přece o vše, co jsme pilně vytvářeli, připravili. Kteří by nás připravili o tu slastnou možnost aspoň čas od času nakoupit v prémiových obchodech třeba dámské kabelky, na které prodejci sahají jen v bílých bavlněných rukavicích, aniž bychom u toho mysleli na lidi vlastnící tak akorát igelitku z marketu. Aniž bychom si uvědomovali, že našim ženám jsou určeny především kabelky střední třídy, kvalitní, ale rozhodně ne ty nejskvostnější. Ty nejskvostnější si můžeme pořídit jen někdy. O kom je řeč? No přece o nás, o střední třídě s kabelkami středních značek, o nás, co jsme si libovali, že máme víceméně vše, pokud nebyly naše požadavky přemrštěné a pokud se nekřížily se zájmy těch nad námi. Těm nahoře jsme se chtěli přiblížit, aniž bychom si uvědomili že „ze zlaté sítě visí pavouci odpudiví“ (Salvatore Quasimodo, A náhle je večer).

Nic nám nemohlo zestárnout, museli jsme utrácet v pětihvězdičkových obchodních centrech, měnit mobilní telefony a elektroniku, automobily, z jejichž oken jsme pak vyhazovali PET láhve a plechovky. Vše staré vyměnit, včetně partnerek a partnerů, milenek a milenců. Naše kolektivní mysl žila představou, že současná společnost je demokratická a ekonomicky spravedlivá, že můžeme být úspěšní jen díky vlastní píli a umu, že právě proto dosáhneme na lepší vzdělání, prestižní práci, že si můžeme ze svých vlastních domů zajet do divadla a jít zasportovat ve stylových teniskách. Jen ne žádné rovnostářství! Co nejdál od těch, kteří nakupují v akci instantní polévky a rum. Nepřipouštějíce si, že už od narození nemáme všichni stejnou startovní čáru a že profitujeme ze společenského postavení našich rodičů. „A snad i veš v psím kožichu si myslí, že ona je jádrem věcí a že pes žije pouze proto, aby ji živil“ (Mika Waltari, Egypťan Sinuhet).

Z tohoto okouzlivě nudného času nás však vytrhl COVID. Je lhostejné, zda nám ho dovlekli luskouni, nebo ho vyrobili v laboratoři, každopádně udělal konec kratochvílím, přetížil zdravotnictví a přinesl smrt – ale rovněž naději. Naději, že z pandemie vzejdeme posíleni. Že poznáme, co je podstatné. Poznáme, kdo je schopen se postavit do první linie. Kdo má sílu a odvahu. Kdo je dobrý organizátor. A uvidíme, kdo je panikář. Kdo myslí jen na sebe. Měli jsme možnost uspořádat své myšlenky. Jak pěkně napsal Štefan Švec (Salon Práva 12. 3. 2020): „…dost možná si poprvé v životě uvědomíme, že nás ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Že naše zaměstnání existuje jen proto, abychom se měli čím zabavit… Po tomto zjištění se budeme dívat jinak sami na sebe a nebudeme přeceňovat vlastní důležitost. Zjistíme, kolik věcí děláme zbytečně a co vše nepotřebujeme.“

Rok se s rokem sešel a my si myšlenky příliš neuspořádali. Už zase stojíme v kolonách na dálnicích (moderní forma fronty na banány) a s COVID pasem v mobilu plánujeme exotické dovolené, na nichž si budeme „užívat“, hromadíme to, co není potřeba, drancujeme. Copak lze tak rychle zapomenout? Copak nám zase stojí za to žít jen požitkem, který navíc nakonec vyústí v úzkost, protože na další a další požitky, které by převrstvily ty předešlé, už nebudeme mít? To, co včera bylo známkou luxusu, se dnes stává už jen něčím všedním, co je třeba nahradit novým luxusem. Vždyť ale „existuje jediný opravdový přepych, a to lidské vztahy“ (Saint-Exupéry, Země lidí).

Nemocnice byly plné pacientů se zápaly plic. I nyní jsou čekárny přeplněné. Dnes se v nich tísní pacienti, na které neměli v době pandemie zdravotníci čas. Pokud si někdo myslí, že tyto fronty zmizí, pak je musím vyvést z omylu. Čekárny se už nikdy nevyprázdní. A postupně se do nich posadíme i my, co jsme věřili, že budeme zdraví až do smrti. Nemocných bude přibývat a nebude je mít kdo léčit a ošetřovat. Zdravotníci budou unavení, odrazení, lhostejní – budou jen apaticky sloužit těm, jejichž práci v podstatě nikdo nepotřebuje. Ke smazání medicínského dluhu nepomůže obnovení výroby v montovnách, šroubárnách, už nepomůže nadprodukce betonu a polyethylentereftalátu. Dluh nesmažeme ve znovuotevřených buticích, kinech s popkornem nebo barech. Podle mne mají peníze se zdravím méně společného, než si myslíme. Řeči, já na vás vydělávám, já si vás platím, vy mně musíte léčit, jsou bezpodstatné. Zdravotní dluh roste. Čekací doby na zdravotní výkony se budou i nadále prodlužovat. Až jednou se na někoho nedostane. Pak na dalšího a dalšího… Ale žádný se už tomu nepodiví. Ano, možná ti bohatší to zažijí o něco později, ale i na ně dojde.

A to rostou nejen naše závazky zdravotní, ale i společenské a ekologické. Finanční dluhy jsou proti tomu maličkostí.

Kdo za poslední rok nesl největší tíhu všech opatření? Uvedu jen jediný příklad za všechny. Podívejme se na ženu zaměstnanou ve zdravotnictví. Není-li samoživitelka, tak její muž často z nějakého ne zcela jasného důvodu vydělává víc než ona. Přesto je to právě ona, kdo nese hlavní náklady na pandemii: odebírá krev, měří tlak a puls, poslouchá plíce, píše léky… Po návratu z práce nastupuje další směnu manažerky a dělnice v domácnosti – vypůjčil jsem si slova z eseje Evy Klíčové (Salon Práva, 6. 4. 2021). A to má tato zdravotnice ještě to štěstí, že do práce může chodit, že její práce nebyla „vypnuta“. Žena nesla hlavní tíhu všech restriktivních opatření. I dnes za polevující pandemie se pro tuto ženu nic nezměnilo. Zato my muži se můžeme vracet k našim „důležitým činnostem“, které jsou ale spíše jen povyražením.

Šokující rychlostí se vracíme k „normálu“, ba co víc, překonáváme ho: všechny rozdíly minulosti budou nyní daleko viditelnější… Po chvíli naděje, že se něco změní k lepšímu, je to naopak. Máme to zapotřebí? Lze poděkování ženám zúžit na zmiňovanou novou kabelku? Kabelka může sice položit vládu, ale i ta nejluxusnější kabelka je příliš laciná, než abychom ji mohli použít jako výraz úcty.

Ve společnosti se rozrůstají ostrovy chudoby a frustrace. Roste chaos, mizí noblesa. I lidé vzdělaní se chovají nevyzrále ve snaze za každou cenu na sebe upozornit a zdůrazňovat vlastní zásluhy a znalosti. Že by nějaký dlouhodobý následek infekce virem SARS-CoV-2? Nebo že by přece jen vakcinace měla utajené obávané vedlejší účinky a dokázala nám přeprogramovat mozky?

Nepřestaneme-li vědomě či podvědomě hájit čísi ekonomické zájmy a vykořisťovat své nejbližší, a především sami sebe, vrátíme se zase tam, kde jsme byli před pandemií. Vladimír Vysockij je sice už zapomínán, ale přece jen bych upozornil jeho Baladu o lásce: „Do tváří vítr nepřestával vát, podrážel nohy, odnášel klid. A ten, kdo neznal, co je milovat, neuměl ani dýchat, ani žít.“ Je jisté, že bez nezištnosti a lásky se nelze pohnout vpřed. „Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš,“ píše Saint-Exupéry v Citadele a dodává: „Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky.“ Žádné zbytečné otázky, dodávám. Některé otázky je třeba si klást, abychom našli odpovědi týkající se nás, společnosti či životního prostředí. Nacházet odpovědi a nečekat vděk: odměna se sama dostaví.

Láska v postkovidové době to každopádně není kabelka z nóbl obchodu. Kabelkami se nevykoupíme.