JAROSLAV VÁŇA

Je to již dávno. Dokonce tak, že by se mohlo nebo mělo zapomenout. Jenže moudří tohoto světa tvrdí, že kdo zapomíná na svou minulost, nemá žádnou budoucnost. Proto to není nijak snadné. To, co bylo, se stává součástí našich osobností a správně to vyhodnotit, zdá se, umíme až s odstupem času a až si začneme uvědomovat vlastní pochybení, či změnu některých svých postojů.

Plavili jsme se s kolektivem zapálených jedinců Vltavou, po roce Berounkou, nechali se pohostit v hospodě, kde sedával báječný spisovatel Ota Pavel, projeli jsme stařičkými škodovkami řadou států západní Evropy, ale vždy jsme se rádi vraceli domů, k dobrému českému pivu a k lidem, kteří rozuměli našemu humoru, ale i smutkům. Předem a nezdůvodněně očekávaný obdiv pro doma zatracovanou západní civilizaci se nekonal. V mnohém jsme byli bohatší, především v mezilidských vztazích. J. a N. to absolvovali s námi, srdcem místními vodáky. Byli jsme kolektiv, který si bezvýhradně důvěřoval.

Od Montážního závodu dostali J. a N. světlý, prostorný třípokojový byt a velmi brzy se přizpůsobili i zavedeným společenským aktivitám. N. se věnovala výuce dětí v plavání a J. je obětavě vozil na přátelská zápolení až do dalekých Českých Budějovic. N. pracovala v konstrukci, J. se věnoval tepelnému hospodářství, se kterým spojil celou svou budoucnost. Závod, kde pracovali, odměnil J. více než ročním pobytem v dalekém exotickém zahraničí. Po roce za ním odjela i N. s oběma syny. Po návratu si koupili v Tuzexu auto, vše se zdálo být v pohodě. Pro vedení závodu i pro širší okolí bylo překvapením, když J. dal výpověď a odešel se věnovat práci v Domovní správě, kde měl opět na starosti vytápění v nově postavených panelových sídlištích.

N. se oprávněně zdálo, že vedení závodu to vnímá jako nevděk. Začala přemítat o tom, že též někam zmizí, což později udělala. Nechtěně však otěhotněla a trvala na interrupci. J. to kategoricky odmítal, třetí dítě by mu nevadilo, nešlo o jeho osobní budoucnost a kariéru. Komise, která o tom rozhodovala, si to myslela též. V tom čase N. dojížděla na jazykovou školu. Před zahájením výuky měla vždy asi hodinu čas, a tak se jednou rozhodla navštívit rodinného známého a postěžovat si na postoje J. Sdělila mu to v slzách a bylo na ní vidět, že ji to trápí. Rodinný přítel měl známého, člena a dokonce vedoucího komise, zavolal mu a po písemném odvolání se proti dřívějšímu rozhodnutí bylo N. vyhověno. Dokonce ani spoluúčast J. nebyla opakovaně nezbytná. Dohodli se, že aktivitu společného přítele budou před ním tajit.

Kluci rostli, byli oba nadaní sportovci, starší M. se přihlásil ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě, nezvládnul však přijímací zkoušky, tak přišel opět na řadu již osvědčený známý. Ten zapátral v paměti, zvednul telefon a zavolal svému kamarádovi, vedoucímu pracovníkovi VOKD v Ostravě. Opět byl na písemné odvolání přijat. Nápor náročného studia však neustál, po třech letech trápení se vrátil do náruče rodičů.

Mladší syn se rozhodl pro gastronomii, trval na tom, že bude kuchařem. Tak snadné, jak si to představoval, to nebylo. Takový obor, v místě kde žili, se nenacházel. Opět zapojili stále stejného známého. Ten měl spolužáka v místním luxusním hotelu, s právem učňovské výuky. Povedlo se, v kuchyni byl velmi šikovný, po čase však, aby dodržel rodinné návyky, též od tohoto řemesla utekl. Zaučil se ve strojírenském řemesle, kde se osvědčil jako talentovaný strojní zámečník.

J. si jednou po práci sednul s několika kolegy do místní oblíbené pivnice, a až po třetím pivě si uvědomil, že nechal služební auto mimo garáž. Dopil, rozšafně se rozloučil a šel ho zaparkovat do osvědčeného bezpečí. Zařadil zpátečku, ujel dva až tři metry a uslyšel zděšený křik. Stáhnul okénko, ke kterému se přiřítil zděšený starší pán, který ukazoval na poškozený kočárek s malým dítětem. J. ho při couvání přehlédnul. Pán se nenechal uchlácholit žádnou omluvou, ani slibem, že kočárek bude do dvou dnů jako nový. Trval na účasti policie. Ti vzali J. na dechovou zkoušku a byl z toho soud. Odsoudili ho k jednomu roku vězení. V práci ho po celou dobu jeho nepřítomnosti zastupoval opravář Z., kterého J. po návratu z vězení pro nadbytečnost propustil. Proč? Potřeboval místo pro svého nedostudovaného syna. Rodinný přítel zažádal dokonce o prominutí trestu prezidenta, ten však tak nicotné tresty nepromíjí.

J. měl zvláštní nemoc. Trpěl chorobnou ustrašeností. Když se rodina rozhodla, že půjde sbírat na pole JZD nesklizené brambory, držel se od kolektivu stranou, protože co kdyby… Nebo u nedalekého lesa rostlo několik třešní, které nikomu nepatřily. Rodina se rozhodla, že tuto dobrotu, která je vynikajícím základem pro třešňovici, sklidí. Scénář se opakoval, ustrašeně se díval kolem, zase v tom bylo ono, co kdyby…

J. cítil, že po návratu z vězení by mohl být ohrožen na svém dosavadním a zabydleném teplém postu vedoucího kotelen, nechal se proto docela snadno přesvědčit, že vezme jako dobrovolný přídavek ke své práci neplacenou funkci předsedy strany. Nebyl příliš akceschopný, pro politickou práci měl jen minimální předpoklady, ale ti, co se rádi vyhnuli takové zátěži, ho tolerovali a smířili se s tím.

No a pak přišel rok 1989, který přinesl s sebou tak zvanou sametovou revoluci. Ta byla dokonalou prověrkou drsných charakterů. Známý, který jim několikrát pomohl, byl ze svého postu odvolán, proto se stal nepotřeným, neužitečným pro značnou množinu lidí.

Ten známý se společně s podobně postiženým přítelem, bývalým vojákem z povolání, dnes v.v., vypravili na místní náměstí, kde se konalo srocení křiklounů všech možných charakterů a právě se rodících bojůvek. Až doposud o nich nikdo nevěděl. Zaklínali se morálkou, svobodou, provolávali „nejsme jako oni“, „Havel na Hrad“ a již cítili na prsou vyznamenání, která obdrží za minulé i současné angažmá. Těch, kterým se to povedlo, bylo poskrovnu. Překvapením však bylo, když dvojice pozorovatelů zaznamenala, jak na provizorně sestavenou tribunu vystoupil znatelně opět rozpitý J., který se k těm, kterými až doposud opovrhoval, připojil. Bylo „potěšující“ slyšet z jeho úst pokřik: „Konec vlády jedné strany.“

Přátelské vztahy se u mnoha lidí propadly na maximální minimum. Lidé hledali a hledají stále pro novou dobu porozumění, snažili se věřit velkohubým řečníkům a spoléhat se na sliby, které nebyly nikdy naplněny. Vše je komplikované a zralé pro psychiatra, či velmi erudovaného politologa.

N. se začala věnovat v té době neznámé věrouce zvané REIKY, která jí, mimo jiné, nařizovala lásku k pravdě a bližnímu. Do všech možných školení vkládala značnou část peněz. Postávala proti zapadajícímu slunci s rozpaženýma rukama a tvrdila, že takto vyléčí svou churavějící švagrovou. No, nepovedlo se, i když byla již povýšena na mistrovou v této nově se zabydlující aktivitě. Víra ve víru, a závazek mluvit za všech okolností pravdu, došla tak daleko, že se svěřila J. s doposud utajovanou pomocí společného známého při žádosti o interrupci. Okamžitě vzplanul. Ve vzteku, který nezvládal, vyhledal svého „zločince,“ a pokusil se ho nohou zasáhnout v místech, která jsou u mužů obzvláště citlivá. Napadený nepochopil proč. V jedné ruce držel vodítko se psem a v druhé deštník, kterým se pokusil zabránit dalšímu násilí. J. věrný své dříve popsané slabosti se dal na útěk, naskočil do kabiny nákladního auta a zamknul ho zevnitř. Dlouho nebylo jasné, proč se tak zachoval, proto ho, dříve přítel, nechal předvolat před pořádkovou komisi. Domníval se, že tam to konečně bude muset přiznat. Takové záludné jednání bylo mimo porozuměn, s vysvětlením se nikdo neobtěžoval. Na dotaz z komise odpověděl jen anglicky formulovaným „bez komentáře,“ zaplatil pokutu a opět vše zamrzlo.

Snad je to prokletí některých rodin či jejich rodů, ale v krátké době odešla do Arabských emirátů dcera sestry N. Vdala se do rodiny s více manželkami, ona sama se nestala tou dominantní. Pokud přijede domů k rodičům, věrně chodí zcela zahalená a na svět bývalého domova nahlíží jen přes úzkou škvíru svého neobvyklého oblečení. Ale to je již její věc. Škoda, protože to je velmi hezká moravská holka a stále je na co se s obdivem dívat. Kupodivu, svědomí a pochybnosti, nedostatek kritického myšlení netrápí žádného z nich. Pro život v nové době jsou dokonale připraveni a vytrvale školeni. Ztratili mnohá přátelství, jen víra v dnes jinak zabarvený svět je jejich současným průvodcem a majetkem, i když, dávno již tomu, aktivně a hrdě budovali svět lepších zítřků. Měl to být nejen jejich svět, ale i jejich dětí a vnuků. Budiž jim Buddha, Alláh či Velký bratr nakloněn. Až jim dojde, že vše je jinak, bude již možná příliš pozdě a naděje, že se dá svět měnit, se rozplyne jako víra v pravdu, která vždy vítězí.