FRANTIŠEK UHER

V tvůrčím úsilí některých básníků/básnířek není nesnadné odhalit úzkou souvislost tvorby. Jejich sbírkám dopřává čas mezeru, stávají se samostatnými pevninami. Neplatí to o Kristině Lánikové, která zůstává svoje, neopouští směr vání poezie, kterou tvoří.

Po slibné sbírce Pomlčky v těle hlásí se k tomuto tvůrčímu trendu sbírkou ÚVAHY NAD ZÁJMENY (Fra, 2020, 72 str.).

Její svébytná poezie rozhodně není kapkami deště, které sklouznou po okenním skle i parapetu a vsakují do ticha zapomnění. Jsou to drobné, do kůže zadřené třísky, jako kdyby se básnířka snažila skrýt sama před sebou, nacházela se a zase ztrácela.

Jenom zdánlivě se jedná o soupis fragmentů, souvislosti jsou sice těkavé a mlhavé, ale dostatečně obnažené, zřetelně pronikají mušelínem postranních úvah. Jejich podstatou je vnitřní neklid, nejistá stabilita, snad záměrné ztrácení i nalézání. Nejistota, vyrůstající na pevných základech. Ne vždy je zcela evidentní, co s čím souvisí, ale v návaznosti vlastností všech atributů platí odvěké poznání, že vše souvisí se vším.

Poezie Kristiny Lánikové ovšem není pouhou plejádou postřehů, ohňostrojem barevně jiskřícím na otevřené obloze. Rozhodně má daleko k nocím padajících meteoritů. Třebaže se dají vytušit jako tlumené volání, doléhající ze vzdálených končin, do nichž nahlížíme s poznáním, že to v nich neustále vře.

Nabízí se filmová charakteristika, že Kristina Lániková píše černobílou poezii plnou jasných paprsků, odstínů i stínů, zřetelných obrysů i sypkých obrazců, náznaků dramat i všedních událostí, nepřiznaných bolestí a tajených radostí. Píše-li minula jsem se s vrstevníky, rozhodně nejde o pozérství. Zcela určitě se s mnoha básnickými vrstevníky minula, a budiž jí připočteno ke cti, že k vlastnímu prospěchu, neboť je v mnohém předčila. Formálně i myšlenkově.

Vyhýbá se prezentaci degradujících tendenčních scestných ideálů, myslí vážně slova kterými jsem si potetovala tělo, neharaší planou rétorikou, když počítá služby, které nemůže poskytnout a při úklidu se řídí zásadou ztrát.

Jako sotva znatelná nit je protkané do veršů Kristiny Lánikové mladistvé, možná pouze podvědomé znepokojení nad sršatostí a konfliktností současného problematického světa, nutící k úvahám o jeho vlivu na vytváření individuálního přístupu k obrušování nejostřejších hran. Terčem hrozících šípů jsme přece všichni. Já, ty, on, my. Ta zájmena patrně nezáměrně rezonují na vlnách celé sbírky.