FRANTIŠEK DOSTÁL
Prahou protékají dva hlavní vodní toky, a protože jsem z Vršovic, tak ty se ukrývají pod názvy Rio Botičo a Vltava. Právě letos uplyne 155 let od chvíle, kdy 26. srpna 1865 proběhla slavnostní plavba na parníku Praha, která přilákala na břeh Vltavy mnoho lidí. Na Výtoni po deváté hodině ranní zazněl výstřel z děla a parník ozdobený prapory a květinami vyrazil ke Štěchovicím. Parník byl označený na levém boku jako Praha, ale na pravém boku byl název Prag. Inu, mocnářství se sídlem ve Vídni nemělo tak zručné dělníky jako ve strojírně Ruston a spol. sídlící v pražském Karlíně. Vždyť parník byl postaven za pouhých pět měsíců! Vznikla tak Pražská společnost pro paroplavbu na Vltavě, kdy se spojil s Jihočechem Václavem Lannou pražský obchodník se dřevem František Dittrich. Zmíněný parník sloužil až do roku 1920! Již dříve, v roce 1841, byl ale na hladinu Vltavy spuštěn parník postavený rovněž v Rustonce a jeho trup byl zpracován Vojtěchem Lannou. Ovšem to ještě neexistovala Pražská společnost pro paroplavbu.
Řeka a lidé vždy bývali jakýmsi společenstvím, které pomáhalo v žití i navzdory tomu, že nebyl uskutečněn sen V. Lanny o splavnění Vltavy od Českých Budějovic. Vždyť podle kronikářů již v roce 920 kníže Václav prohlásil řeku Vltavu za „svobodnou silnici po vodě“. Osobní dopravu po řece otevřel v roce 1826 kníže Schwarzenberg a tehdy o sobě nechal slyšet také loďmistr V. Lanna z Českých Budějovic, kde dosud stojí jeho pomník. Samozřejmě, že tehdy v polovině 19. století převažovaly na Vltavě ještě vory. Sen V. Lanny o splavnění celé Vltavy od Českých Budějovic se zcela nenaplnil, neboť přišel také čas přehrad a stojatých vod. Nicméně ještě dlouho z jihu Čech vyráželi voraři do pražského Podskalí na Výtoň.
Pryč je čas plavení koní u Palackého nábřeží a v zapomnění upadli ledaři od Štítkovských mlýnů. Stejně tak i barvíři, pískaři, převozníci i voraři. Vymizely hospody šífáků a nikdo již v Braníku nepraží grundle. Pod hladinou přehrady ve Štěchovicích zůstaly Svatojánské proudy a připomínají je už jen trampské písničky jako „báje ztracené“.
Přišel také čas školních výletů do Štěchovic, ale i pod zámek v Mělníku. Doba totiž poskočila a auta zaplnila ulice i krajinu. Dal o sobě vědět také byznys a k němu patří i cena lodního lístku, ale již na jiných plavidlech.
Nejčeštější řeka dávala práci mlynářům, kameníkům, vorařům, ale rovněž mnoha majitelům rázovitých šífařských hospůdek. Pamatuji, že někdy se nemuselo vstoupit na palubu parníku na přístavišti, ale každý kluk neměl na to, počkat si na parník, až pojede pod Železničním mostem a skočit z něho do vln řeky tak dovedně, aby se zachytil kormidla a svezl se zadarmo proti proudu Vltavy a pohlížel tak na lidi lebedící si na Císařské louce…