MILAN BLAHYNKA

Ve své prozatím poslední knize kDYŽ pRŠí JEhLIČÍ, Příběh o smrti a zrození jednoho lesa (Euromedia Group, Praha 2021, edice Brána, obálka Ivana Brůhy, 248 s.) Aleš Dostál tak jako ve všech svých knihách poutavě vypráví o tom, co do hloubky zná ze své profese lesníka a zkušenosti chovatele jednoho psího plemene, a přitom nastavuje zvětšující zrcadlo obecným problémům naší nedávné i současné společnosti.

Jehličí z názvu prší, když les usýchá nejen v důsledku suchých let, ale také, byl-li vysázen pro rychlý a snadný zisk, a odolnější les se rodí, když se sází tak, aby byl s to maximálně odolávat klimatickým změnám.

To ví protagonista románu zkušený lesák Kamil Slaný, a tomu nechce rozumět nikdo ani z byvších a dnešních pánů nad osudem lesa, dlouho ani Kamilova vlastní rodina, jeho žena Zuzana a syn Honza, syn už dnešní merkantilní doby.

„Poslední smrkový les na západním svahu Jeleního vrchu,“ na jehož dolním, nejzasaženějším konci rodina žije, už se kácí, výnosně těží, a není mu pomoci.

Kamil se však nevzdává. Pamětliv slov profesora z lesnické fakulty, že „každý lesník si svou prací staví pomník, buď slávy, nebo hanby“, slov, která se stala leitmotivem a mementem románu, opakovaná víc než dvacetkrát, rozhodne se postavit si pomník slávy, a ještě než se z něho stane „bývalý revírník revíru Žilovice“, získá pro výsadbu „exkurzních lesů kolem“ i nadšence, jimž dochází, že les je jako člověk: jeho růst se nedá urychlit, aniž se to později vymstí. Aby les přirozeně vyrostl a byl silný a případně i vynášel, potřebuje čtvrt století.

Celý román je úporný spor s dobou, v níž je pro mnohé „nejvzrušivější“ snadné a co nejrychlejší vydělávání peněz bez ohledu na budoucnost, ale i s médii, povzbuzujícími hon za rychlými prachy.

V románě poučuje Kamila jeho kamarád scenárista Hynek, který přiznává, co je pro média zajímavé a co má šanci se natočit: „Není důležité, jak to v životě chodí, ale jak by to mělo chodit,“ i když je to v něm úplně jinak.

Vyprávění přítomnosti prokládá Dostál záznamy minulosti, hlavně z Kamilova deníku, a součin ústí ve starost a činnost pro budoucnost.

Přitom je román protkán, jak je u něho dobrým pravidlem, včerejšími i dnešními rčeními, obraty i narážkami, jimž každý rozumí a díky jim je v knize jako doma, takže rád přitaká „Kamilovu“ přesvědčení, že „pěstování lesa je tvůrčí činnost a mělo by být zařazeno jako jistá kategorie umělecké činnosti“.

Kdo by si nevzpomněl na Hrabala čta, že takovou stavbu uprostřed lesa neuvidíš leda tak v Kersku, anebo se nezasmál Kamilovu odhodlání ubránit „nádherné semenné smrkové porosty“ před kácením třeba tak, že se k těm stromům připoutá řetězem.

Právě humor nadnáší příběh smrti jednoho lesa a pomáhá naději ve zrození nového – nejen lesa, lesa, který je velkou metaforou naší a globální společnosti.