MILENA MĚSTECKÁ

Novou knihu v čase výročí osvobození Československa od německých okupantů uvádí na trh nakladatelství Olympia. Příběh ozbrojeného německého pancéřového vlaku Wernherr, který byl pokojně zlikvidován v posledních dnech války v tehdejších Dušníkách, dnes Rudné u Prahy, zpracoval románově a s nadsázkou Václav Junek.

Na úvod si upřesněme, v knize PANCÉŘOVÝ VLAK – jež se díky nakladatelství Olympia dočkala po 19 letech druhého vydání – jsou Dušníky přejmenovány na Dušánky. Dušníky a Hořelice, jak známo, byly po válce spojené v Rudnou u Prahy. Přejmenování se v knize zjevně dočkala i jména některých místních obyvatel, ač to autor v knize neuvádí. V předmluvě k tomuto druhému vydání jen přiznává, že v roce 2002 mu mnozí potomci pamětníků událostí konce války leccos v jeho knize vytýkali. Uklidňoval je tím, že považuje za poctu „jak jejich otcové a dědové dokázali jednat s Němci“. To by myslím všichni pochopili. Dušníky, dnešní Rudná, měly velké štěstí, že přestály osvobození téměř bez boje. A to i přes svou strategickou pozici na hlavní tepně z Prahy na západ a obsazení obce několika německými jednotkami. Dvě německé posádky v sokolovně a hostinci se vzdaly, a podařilo se je vzniklým jednotkám místních českých povstalců odzbrojit. Do obce dorazivší vlasovci s novými rozkazy od svého zrádného generála Vlasova tentokrát bojovat proti „německé armádě a ruským bolševikům“ pokojně posloužili jako pouhá demonstrace vojenské síly pro zneškodnění odporu německého pancéřového vlaku. I přes to všechno ale byli v Dušníkách padlí – a mohlo jich být mnohem více. Nemluvě o těch, kteří se zpět z války už nikdy domů nevrátili, včetně židovských obyvatel. O nich ale v knize nic nenajdeme, padlí autorovi nestáli za zmínku, ani vymyšlení románové přezdívky jejich jmen.

A proč příběh Dušníků? Václav Junek zde později po válce vyrůstal a naslouchal vyprávění pamětníků. Knihou tak splatil dle svých slov svůj dluh jejich vyprávění o tom, jak si poradili s osvobozením své vsi po svém.

Příběh se odvíjí od nočního návratu tří místních „flamendrů“ z poslední noční tramvaje do Motola, pěšky a sněhem. Každý z nich sehraje svou roli v příběhu, každý se vrací z jiné štace. Což je v nočních hodinách i za posledních měsíců války v protektorátu na pováženou. Na policejní hodinu a povinné zatemnění dohlížejí německé hlídky. Procházíme pak s našimi hrdiny dál, místním hostincem, kde jeden z flamendrů ještě zakotví, a pak dalšími místy pokojné, i když dlouhé vsi Dušánky. Seznamujeme se s těmi, kdo s Němci museli za války vycházet a být zadobře, hostinský, sedlák, hajný a jiní. Ti všichni přemýšlí, jak s nastalým neodvratným koncem odčinit, co by jim mohlo být po válce vytýkáno. Dozvídáme se o plánu zapojit se včas do odporu proti Němcům, což by jim mohlo být přičteno k dobru. Odvíjí se příběhy každodenní i úsměvné, nepochybně založené na vzpomínkách a z velké části doplněné nadsázkou.

V kontrastu s nimi přicházejí scény blížících se bojů jako bombardování Prahy, která je na dohled. První zvedající se mračno z nedaleké Prahy po náletu je šokem a něčím nevídaným pro všechny z Dušánek, kteří je zahlédli. Někteří do Prahy ten den či příští nevyjedou, ač tam za prací jezdí mnozí z nich každodenně. Začínají dohady, co čeká samotnou, dosud vcelku pokojnou ves, začíná i tajně organizace a příprava osvobození a boje s Němci. Pan starosta přesvědčuje vyděšeného pana tiskaře do té doby tisknoucího za hubených válečných let leda pozvánky na trachtace po honech pro německé oficíry o nutnosti vytisknout letáky volající po zapojení do povstání za osvobození. Jeden z našich hrdinů flamendrů má starost o svou milenku v Praze, ke které se nelze dostat. Jsou to obyčejné, i když vážné starosti všech dušáneckých.

Jasně největší hrozbou, jež dušáneckým nedává spát, je německý pancéřový vlak, přibyvší do vsi na nádraží v neklidných dnech konce války. Nebojující, odstavený na vedlejší koleji, ale po zuby ozbrojený německými vojáky. Na rozdíl od obyvatel vsi už my čtenáři knihy známe historii pancéřového vlaku Wernherr, který prožil už několik bojových epizod, včetně té na ruské frontě. A to vždy pod velením podplukovníka wehrmachtu von Boltena, jenž teď vede svůj rádoby nedobytný, i když téměř nefunkční vlak do posledního boje. Po generální opravě od „zlatých českých ručiček“ v Nymburce pancéřák zase jezdí a je schopen akce. Ostřelovač však při jednom náletu trefí lokomotivu a vlak zůstává nepojízdný, aniž by to kdo ve vsi tušil. Nakonec se Bolten vzdává sám povstalcům po jednání se starostou bez boje, jeho posádka odchází s proudy německých uprchlíků a zajatců na západ. Nestydí se ani za těchto podmínek diktovat podmínky – řádné chování k němu a jeho vojákům dle Ženevské konvence a dohled Červeného kříže. On sám ze svého vězení povstalcům uprchne. Zjevně i soudu, zda sám dle pravidel vedení války na bojištích jednal. Jak groteskní a zároveň smutné ve srovnání s jinými pancéřáky, narychlo sestavenými a leckde bojujícími ve stejný čas do posledního muže v Praze.

Na závěr jen osobní úvaha. Jsou pro mne poněkud nejasné názory autora, které se zdají procházet závažnými změnami a pochybami. V knize se objevují výrazy jako např. „nedomrlý prezident“, přívlastek Dr. Edvarda Beneše a to nikoliv v přímé řeči postav. V roce 2018 Václavu Junkovi vyšla v nakladatelství Olympia kniha Edvard Beneš, o níž sám říká, že „možná tak docela není pro Edvarda Beneše, v žádném případě však nemá být proti tomuto velkému člověku“. Podrobuje v ní kritice jeho politické cíle, „jichž zdaleka ne všech dosáhl“. Ano, a jak by mohl, když v jeho době přišel největší dějinný válečný konflikt světa a jeho země se ocitla uprostřed něj?

V další knize Václava Junka z Olympie z roku 2015 s názvem …celé to hnízdo musí hořet, týkající se též osvobození Prahy, se v předmluvě dočítáme o „naprosto neodvratném zakončení osmi století společného soužití Čechů a Němců“. Opět, nebylo by to nutné, pokud by se Německo nesnažilo ovládnout nejhorší válkou v dějinách lidstva naši zemi a celý svět. Otázky, zda to „opravdu chtěli všichni Němci“ jsou zbytečné. Většina chtěla, jistě ne všichni, ale stalo se. Místo autorových úvah „co by kdyby“ a „co kdo komu“, vytváření „hodných Němců“ a „ošklivých Rusů“, zbytečného lavírování, vyčítání a převracení historie by asi stálo za to obrátit se spíše do současnosti. Spolupracovat a žít v Evropě už jednou provždy v klidu, míru a společně jako rovnocenní sousedé a partneři. Češi a Němci, a také bývalí spojenci, Rusové a Američané, Britové, Francouzi a další. Jako pokojná ves Dušánky …

Václav Junek (*1950) scénárista, režisér a spisovatel, vyrostl v rodině akademického malíře a grafika Václava Junka, který byl spolukreslířem Rychlých Šípů. Dlouhodobě se zabývá historií středoevropského prostoru, především doby druhé světové války. Ve všech svých knihách – vydaných i připravovaných – jako dobrý pozorovatel nachází nové kombinace známých souvislostí a vyvozuje z nich neočekávané, nicméně reálné závěry. Za všechny jmenujme Druhá republika – nultá hodina (2011), Hitler v Čechách (2012), Hitler před branami (2013), Betonová iluze (2013), Emil Hácha (2013), … celé tohle hnízdo musí hořet (2015), Edvard Beneš (2018). Práce v médiích mu přinesla setkání s celou řadou osobností, velkým přínosem jsou jeho knihy věnované osobnostem českého a československého umění, především filmu, Adině Mandlové, Čeňkovi Šléglovi a dalším. Celkem je autorem a spoluautorem víc než šedesáti vydaných titulů a sborníků.