MILAN BLAHYNKA

Eva Frantinová ve své nové sbírce veršů sRDCOVÉ PLESO (Weber, Praha 2020; kresby, obálka a grafická úprava Jan Weber, 96 s.) má Báseň tkanou na nouzovém stavu. Nejde o nouzový stav, v němž knížku psala, v němž o ní píšu a ve kterém ji čtenáři ještě dlouho budou brát do stále dezinfikovaných rukou, o stav vynucený řádícím covidem 19. Ta báseň je utkána na nouzovém stavu poezie v dnešním světě, ochromeném nejen coronavirem, který znemožňuje „venčit inspiraci“ do „devíti večer“, covid je i v ní přítomen jako cedník, který „procedí například počet automobilů“, poezie byla však v nouzovém stavu už před ním a bude v něm i po něm, dožijem-li se toho. Neboť už dlouho „básnictví je nevděčné povolání“, „pro básníka není místo v žádném orchestru“, „za básnictví není ani vindra“. Frantinová ale nad nulovou pozicí poezie v málem už totálně zglobalizovaném světě nelká, a nejenže ze své autorské, avšak i ze své i naší čtenářské zkušenosti ví, že je „krásné žít na hromádce s rýmy / zpívat i vrzat / tkát báseň na nouzovém stavu / řekněme poutko“, i když „nebe nebude modřejší“.

Zaujalo mě „poutko“. Frantinová si nedělá iluze, ví, že poezie není s to utkat žádné velké „pouto“ našeho bytí s životem, trpělivě tká aspoň „řekněme poutko“, stačilo by jí, i kdyby báseň nepřečetl nikdo a zapálil s ní ohniště, „kdyby ji šlukoval jeden jediný komín v Čechách / kdyby spadla do jedné jediné náprsní kapsy / srdce…“

Rozdíl mezi poutem a poutkem, jenom nepatrně větší než mezi „řadit a řádit“ z básně Jdi a piš, je pro celou sbírku základní klíč k její básnické metodě. Autorka čerpá, čaruje z objevného jiskření slov podstatně se lišících často jedinou hláskou nebo slabikou, a činí tak např. v úvodních Padajících nápadech s názvy knih nejen s humorem („Večerní ráj lásky čas“, „Když v máji sršelo“), ale také s aktuálním sarkasmem („Žvejk v zajetí“, „Lídr se vrací“, „Čekání na robota“, „ani den bez války“, „Rozorané teze“, „Commedia dell parte“).

Sbírka přetěžkého života osobního, rodinného a národního se stále jitřenou pamětí holokaustu, sužovaného rubem globálních vymožeností („nejsi na Fejsbuku vypadni ze života“) a na střepy tříštěného, atomizovaného světa (tu se s verši skvěle rýmují Weberovy ilustrace) je knihou až neuvěřitelně silného holdu poezii, kdy se kdekomu zdá, že „Nezval přestal existovat“ a „není čas na písničky“.

Dlouhé panoramatické básně obrazy dnešního světa se střídají se záblesky uhrančivého básnického vzdoru proti tíze doby. S názvem Marná sláva se rýmují dva verše vlastně o síle poezie: „Báseň neprší / poprchává…“ Od antiky víme, že gutta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo, že kapka probíjí kámen ne silou, ale tím, že často dopadá.

Nuže, kapky básnického poznání, Frantinové Padající nápady se probíjejí železobetonem tvrdého dneška k radostné naději. Jak jinak, vždyť tato Eva je přece básnířka lásky stejně jako Ovidius, autor citovaného verše o moci padající kapky poezie.