JAROSLAV KOJZAR
U kulatého stolu seděla pětice lidí. Tři muži a dvě ženy. Dva bratři, jedna sestra, zeť a snacha. Většinou už dávno dospělí. Sešli se rychle. Tři z nich bydleli ve stejném rodinném domku, dva, dcera se svým mužem na opačné straně malého vysočinského městečka. Měli málo času na rozhodování. Odpoledne muselo být parte hotovo a se všemi potřebnými údaji rozesláno na desítky adres. V noci totiž zemřel jejich otec. Infarkt myokardu. Spal ve své ložnici sám. Pomoc mu neměl kdo zavolat. A tak ho nalezl ráno až mladší syn. To byl už mrtev. Mohli si to vyčítat? Nemohli. Každý z těch pěti měl už vlastní život. A po smrti maminky, to bylo ovšem před řadou let, neměl kdo s ním sdílet postel.
Sourozenci i jejich partneři byli nesourodý spolek. Nejstarší syn zastával funkci ředitele zdejší školy, jeho žena zde byla učitelkou, dcera a její manžel obhospodařovali malé hospodářství, které z nich neudělalo bohatce, ale dokázalo vydělat na velmi slušnou životní úroveň. Nejmladší syn, už mu také bylo přes třicet, pracoval v nedalekém okresním městě jako policista. Nehrnul se do ženění, nebyl však ani odpůrce žen. Přesto mnohá by si ho ráda vzala, protože byl pohledný a uniforma mu slušela.
„Takže parte,“ hlavní slovo, jakoby to bylo přirozené, si přivlastnila učitelka Jana. Její muž, ač její nadřízený, pan ředitel, i ve škole se řídil jejím rozhodnutím. Josef byl váhavý, ani sám nevěděl, jak se tím ředitelem stal. Ve škole to, že rozhoduje ona, brali jako fakt, i když mnohým z učitelů vadilo, že se po Listopadu nepřiklonila k většinovému názoru a byla stále svou. „Takže parte…, sestavíme a rozdělíme, co kdo zařídí. Souhlasíte?“ Souhlasili. Jen dcera Marie chtělo cosi říct, ale byla událostí stále ještě příliš zasažena, že pouze otevřela ústa a zase je zavřela. Muži byli vlastně rádi, že se někdo chopil iniciativy.
Je čas na představení mrtvého. Antonín, Tonda Z., byl důchodce. Do roku 1990 však tajemník okresního výboru KSČ přes zemědělství. Měli ho tady však vcelku rádi. Byl pravý venkovan. Snad s každým se zastavil a poklábosil o všem možném. Neměl, tak si mysleli všichni z rodiny, žádné nepřátele v obci. Listopad však ukázal něco jiného. Najednou se proti němu zdvihla vlna odporu. Vyvolalo to pár potomků bývalých majitelů statků. Ani ne tolik z obce, ale z vedlejších obcí, kde ho znali jen podle funkce. Přesto i několik zdejších jednotlivců se připojilo. Obec zachvátil strach. Lidé, i když Tondu znali a byli doposud jeho přáteli, se ho začali bát. Nikdo totiž nemohl vědět, co po samotném Listopadu přijde. Tonda byl ovšem starý harcovník. Nebál se. Pár let ještě odpracoval v nedalekém okresním městě ve zdejší strojírenské fabrice a pak, když dospěl do věku, kdy se odchází do důchodu, požádal o jeho vypočítání. Pak odešel. To se už ledy přece jen trochu hnuly a bylo možné poněkud svobodněji dýchat. Dokonce na jedno období byl tady zvolen starostou a to dokonce za komunisty. Tonda, totiž nezahodil legitimaci strany. Komunistů tu sice zůstalo tak do dvou tří mariášů, ale stále organizace žila a volby dokonce vyhrála. Z potomků v jeho stopě šla jen snacha, učitelka. Syn, její manžel, byl slaboch, ale naštěstí dělal všechno, co ona chtěla. Dcera pod vlivem svého muže, nyní statkáře, i když co je to deset hektarů, jakýpak to je statkář?, se přihlásila do strany lidové a začala chodit pravidelně do kostela. S otcem mívala proto mnohé spory a byly doby, kdy spolu nemluvili. Mladší syn, Zdeněk, našel místo u policie. Politicky se neangažoval. Naopak. Zdůrazňoval, že je apolitický. Toho se také držel. Tátovi neodporoval, myslel si, ať si dělá, co chce, jen aby nenarušil jeho policejní kariéru. Nestaral se ani, kdo je u moci. Ostatně k volbám ani nechodil. Byl policista a ti přece za předmnichovské republiky nesměli volit. On se tím řídil. Nevolil.
Ten den tedy pětice mužů a žen seděla u stolu a měla rozhodnout pro tuto chvíli zásadní otázku: Pohřeb.
„Musíme ho pohřbít do země. V naší rodině je to zvykem. A mluvit bude náš pan farář,“ začal Matěj, manžel dcery Marie. „Zajdu za ním.“
„Moment,“ reagoval syn Zdeněk. „Otec byl členem Spolku přátel žehu. Platil jim příspěvky a chodíval i na jejich akce,“ namítl syn Zdeněk a dodal: „Byl přece nevěřící. Proč by tedy měl mluvit farář? Proč ne třeba starosta?“
„Protože obec vedeme my a většina lidí nám věří a ostatně starosta je členem naší strany a jistě by nechtěl přeskočit pana faráře,“ vyhrkl Matěj protiargument.
„Byl, ale ateista,“ nenechal se odbýt Zdeněk.
„Aspoň se za něj někdo pomodlí,“ podpořila mužovo stanoviska Marie.
„Mně je jedno, jestli do hrobu nebo do urny, jestli se pomodlíte nebo, ale přání, to je jako zákon, a to by se mělo dodržovat,“ nenechal se odbýt policista.
Do toho vstoupila Jana. „Nesouhlasím. Tatínek byl přesvědčený komunista a to o něm tady v obci věděli všichni. Kdybychom ho pochovali do hrobu a ještě tam nad ním stál farář, byla by to facka nejen mrtvému, ale nám ostatním, kteří jsme společně s ním nezměnili své názory.“
„Ty nejsi jeho dcera, nemáš do toho, co mluvit,“ skočila jí do řeči Marie.
„Jak to, že ne? Já k němu měla nejblíž. Vařila jsem pro něj, prala, uklízela a spolu jsme se snažili změnit vaši zabedněnost. A co jsi dělala ty?“ Zdálo se, že si obě ženy vjedou do vlasů.
„Co tomu říkáš? Ty jsi syn?“ znovu zaútočila Marie, obracejíc se na Josefa.
„Jsem syn, to je pravda, asi bych měl také opravdu něco říct. Ale Jana se opravdu o tátu nejvíc starala… Děvčata, nemohli bychom se nějak dohodnout?“ zoufalým hlasem řekl ředitel Josef.
„Nemohli. S vámi se dohodnout nelze,“ zaujal bojové postavení sedlák Matěj a ti, tedy sedláci, větší či menší, mají příliš tvrdou hlavu a přesvědčit je nelze. Marie pochopitelně tvrdila totéž. Ostatně nemohla dopustit, aby pan farář si o ní a její rodině řekl, že jsou neznabozi.
Ani Jana neustoupila. Její manžel po chvilce snahy najít nějaký kompromis, se postavil nesměle na její stranu.
Policista Zdeněk, jenž do další diskuse vedené v podobném duchu zasáhl málo. Bylo mu totiž zcela jedno, jak duel dopadne. Trval jen na splnění tatínkova přání, tedy, až zemře, ať ho nechají zpopelnit. Ten také vyslovil kompromisní návrh…
A tak po čtyřech dnech se v obci konalo církevní rozloučení s tátovým tělem v rakvi na katafalku. Kostel byl nabitý tak, jak nikdy před tím, kdy sem chodívaly jen staré babky a bigotně chovající se mladší ženské. Farář mluvil o duši zemřelého, kterou jistě Pán přijme do nebes přes to, že sloužil bezbožné věci. Nemohl však jménem přítomných nepoděkovat Antonínovi za to, co udělal pro obec. Mrtvému nakonec na varhany kostelník, který byl i místní muzikus, zahrál Ave Maria. Po skončení akce naložili rakev do předem připraveného auta a odvezli do města. I v místním krematoriu bylo plno. Mnozí z těch z kostela přijeli také. Jen pan farář chyběl. Krásně mluvil předseda okresních komunistů a slzy do očí vháněl Pochod padlých revolucionářů.
Po několika dnech krematorium vydalo rodině urnu. Přijel pro ni „neutrál“ Zdeněk. Uložili ji do hrobu za přítomnosti předsedy zdejší stranické organizace a večer, když už tu nikdo nebyl, přivedla sem Marie pana faráře s kropenkou.
A otázka na závěr? Myslíte, že je správné, když něco skončí, to předělávat podle dobového klimatu? I když třeba jen tak napůl. A proti smyslu „dějin“? Vždycky to bude kočkopes.