VĚRA BERANOVÁ

Různá období dějin, tedy i to naše, se také různě dívají na svou minulost a budoucnost. Snad si někteří dříve narození vzpomenou na populární píseň Pavlíny Filipovské, kde se v textu objevilo: V roce šedesátém šestém, to bude všude mír a ty už budeš inženýr… Jednalo se tedy o rok 1966.

Minulá éra se tedy svým způsobem o svou budoucnost zajímala, a to nejen prostřednictvím populární hudby. Později se tento zájem konkretizoval na odborné úrovni, když byl založen v rámci Akademie věd Prognostický ústav, z kterého pak, v nové situaci, vzešlo osm porevolučních ministrů, dva prezidenti, dva guvernéři České národní banky. Je otázkou, jak viděli právě oni budoucnost. A jak se jejich tehdejší prognózy aspoň zčásti naplnily a jakou měrou oni k tomu přispěli?! Na první pohled je tedy bezpečnější se při volbě budoucnost dívat do minulosti i s vědomím, že se dějiny nikdy neopakují, a když ano, tak ve formě frašky.

Náš dnešní svět žije svou současností, vlastně do nedávna jej budoucnost vůbec nezajímala, a když ano, tak maximálně ohraničena příštími volbami.

Naše situace se však během posledních měsíců podstatně mění. Nutí nás uvažovat o budoucnosti, kupodivu nejen z hlediska zdravotního a ekonomického, ale i mnohem širšího. Na stránkách různých periodik se již setkáváme se studiemi, které se snaží odpovědět, co bude, až tu covid-19 nebude. Jsme tedy nuceni vidět svou existenci v jistém trojhvězdí minulost – současnost - budoucnost. Minulost tak v této souvislosti nabývá na novém významu.

Asi bychom měli svou prezentaci významných osobnosti 60. let 20. století začít právě tou osobností, u které sice kulturní svět nebyl na prvním místě, ale která celoživotně, na rozdíl od jiných politiků, považovala kulturu za podstatnou složku společenské existence. Byl to Čestmír Císař, český a československý politik (1920-2013). Bylo pro něj typické široké vědomostní zázemí, kulturní a společenský nadhled, jeho osobnost dokumentovala možnost levicové orientace v demokratickém slova smyslu, a tak se stal zcela přirozeným představitelem, mluvčím nejširších vrstev.

Absolvoval Lycée Carnot v Dijonu, r. 1948 dokončil studium na Filozofické Fakultě UK. Celoživotně se zabýval otázkami kultury, a to ve všech vrcholových funkcích, ve kterých působil. Například jako ministr školství a kultury v letech 1963–1965, byl také poslancem, diplomatem, předsedou České národní rady, redaktorem Rudého práva, Nové mysli. Aktivně se účastnil Pražského jara, v roce 1968 byl významným kandidátem na prezidenta. Velmi známé bylo heslo Císař na hrad, kterým byl doslova zaplaven veřejný prostor, a to nejen v Praze. Byl literárně činný, v 60. letech často publikoval v dobovém tisku. Významným zdrojem, pramenem důležitých úseků našich dějin jsou Císařovy obsáhlé paměti, kde ústředním tématem bylo Pražské jaro a jeho zákulisí. Když se zamýšlel nad duchovní podstatou národa, napsal: Jsme pořád ještě dědici husitství, ať ve smyslu ideově heretickém, anebo sociálně revolučním? Anebo jsme spíše potomky mnohogeneračního přizpůsobování poměrům po Bílé hoře, produktem staleté evoluce feudálních vztahů a jejich pozvolné přeměny ve vztahy kapitalistické? Bohužel se dočkal v posledních letech odpovědí, které byly v rozporu s jeho představou o budoucnosti národa a státu.

Propojenost česko-slovenská byla v období 60. let, naprosto samozřejmá a to jak v oblasti teoretické, tak v konkrétní umělecké tvorbě a její prezentaci. Řada autorů, literátů, výtvarníků, interpretačních umělců se také zapojila velmi aktivně právě v těchto letech do diskusí, které často přesáhly okruhy kultury a umění.

Vyjadřovali se také prostřednictvím své tvorby k celospolečenské problematice, jako například významná slovenská fotografka Zuzana Mináčová. Narodila se v roce 1931 v Bratislavě, prošla dětským koncentračním táborem v Osvětimi, což jistě ovlivnilo její pozdější umělecké i lidské nasměrování. Po válce studovala fotografii na bratislavské Škole průmyslového designu, pracovala ve Slovenském filmu, věnovala se reportážní filmové fotografii. Její fotografie jsou součástí domácích i zahraničních galerií. Již v 60. letech zaujala autorka, v rámci nejširší umělecké scény, cyklem surrealisticky laděných fotografií nazvaném Čo chýba, nie je možné spočítať. Velkou odezvu pak přinesla její výstava Návšteva, která reagovala na sovětskou okupaci v srpnu 1968. Právě v 60. letech publikovala fotografie ve slovenských a českých časopisech, často doprovázených svými angažovanými texty. Na tato léta později vzpomíná: Ta 60. léta byla tak tvořivá! My jsme neměli zájem ani možnosti vydělávat peníze. Šlo nám o to, abychom něco vytvořili, abychom se zabavili a chtěli jsme hovořit o smyslu života.

Nemalou úlohu v celkové atmosféře 60 let u nás sehrály zahraniční vlivy. Podstatně se uvolnily možnosti překladů významných autorů, jak v rámci historického kontextu, tak především autorů současných. K nim patřil bezesporu rakouský spisovatel, literární vědec, politik, novinář Ernst Fischer (1899-1972). V roce 1963 se účastnil významné Kafkovské konference v Libici, která znamenala jisté uvolnění současné kulturní politiky. Otevřel se zde prostor v rámci interpretace domácích i zahraničních autorů, jejichž tvorba nebyla v rámci dobového pojetí kulturní politiky akceptována. V této souvislosti to byl především Franz Kafka.

V 60. letech v Čechách i na Slovensku vyšla Fischerovi řada textů, dokonce v několika vydáních, které se setkaly s velkým ohlasem. Zabýval se problematikou umění ve společnosti a také otázkami socialistického realismu, který chápal v širším kontextu. Jeho knížky byly překládány do mnoha jazyků. Ve slovenštině například v roce 1958 vyšla publikace O potrebe genia, ve dvojím vydání Odcizení, dekadence, realismus 1963,1964, Problémy mladé generace bezmocnost, nebo odpovědnost 1963, 1965 a zvlášť velmi populární O nezbytnosti umění 1962, 1967 a řada dalších textů knižních i v rámci časopisů. Ernst Fischer patřil také k těm, kteří kritizovali potlačení Pražského jara. Jeho postoje respektovaly marxistická východiska, ale vždy z nedogmatických pozic.

K citátům, které se staly obecně známé, patří například: Umění je nepostradatelné, aby člověk byl schopen poznávat a měnit svět, ale nepostradatelné také pro kouzlo, jež je v něm skryto… Aby člověk dosáhl toho, co je možné, musí usilovat o to, co je nemožné… Fráze a lež je smrtelným hříchem literatury…

Na počátku 60. let se s novou situací na umělecké scéně také otevírají staronové teoretické otázky, například problematika axiologická v širším slova smyslu, nejen z hlediska obsahového, námětového, ideologického, jak se tato hodnocení projevovala v předcházejícím období, tedy v 50. letech, ale i z hlediska formálního. Axiologická problematika se stále více stává aktuální. Otevírá se nový prostor, který na rozdíl od předcházejících období chápe estetickou hodnotu v různých patrech její existence. Právě tento problém si vybral Květoslav Chvatík jako téma svého diskusního příspěvku na IV. mezinárodním kongresu pro estetiku konaném v září 1960 v Aténách. Jeho úvahy a řešení vychází z marxistických pozic, když se zamýšlí nad problematikou hodnocení: Pojem hodnocení zachycuje vzájemnou interakci subjektu a objektu, vyrůstající z prakticko-společenské činnosti lidí, jejíž nejrozvinutější teorii podává marxistické pojetí historicko-společenské praxe.

Odborný zájem Květoslava Chvatíka (1930-2012) byl velmi široký, jako estetik, teoretik umění se především věnoval moderní české literatuře a výtvarnému umění. Působil ve Filozofickém ústavu ČSAV, kde jej především ovlivnil Karel Kosík. Nevrátil se ze studijního pobytu v Mnichově, kam v roce 1979 emigroval. V 60. letech publikoval řadu studií: Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky, Praha 1962, Smysl moderního umění, Praha 1965, Strukturalismus a avantgarda, Praha 1970.

V roce 1967 uvažuje o spojitosti potřeb obecných s potřebami v rámci vývoje umění: K takovým šťastným setkáním potřeb a možností doby s potřebami tvůrčího vývoje umění dochází obvykle v období výrobních společenských přesunů a umělecká tvorba zde souvisí více nebo méně zjevně s nadějemi a tužbami nových společenských vrstev. V těchto obdobích nebývá nouze o talenty a kolektivní umělecký názor se stává vyznáním celých skupin proudů a směrů (Sborník Poetismus, sestavil K. Chvatík, Z. Pešat, Praha 1967). Svým textem jako by dokumentoval situaci 60. let, ve které docházelo právě k takovým šťastným setkáním.