IVO FENCL

Jeana Paula (1763–1825) známe s odstupem dvou set let jako autora aforismů, jimiž se můžete řídit. Například (a v překladu Rio Preisnera): Čím menší město, tím menší se v něm jeví velikost: má příliš malé měřítko. Nebo: Nikdy nezačínej prosbu: „Jak jste mi slíbil.“ Neboť člověk chce raději vždy znovu jednat nezávisle. Ale i z oblasti politiky: Pro státníka je vše snazší, než být pravdivý. Anebo vhodné pro stavy intimnější: Dvě dívky rozmlouvají s mužem přátelštěji než jedna. – Průměrný člověk se sotva kdy odváží dětinskosti.– Kdo nehledá, sám brzy nebude vyhledáván. – Lidé chtějí člověka ponížit a pak mu teprve chtějí prokázat dobro – ale nikdy ho nechtějí pozvednout a poté oslavit. – S nízkými lidmi se těžko žertuje, neboť si hned všecko vykládají dvojsmyslně. – Děti prohlédnou rodiče lépe než rodiče děti. – Muži milují spíše věci, ženy osoby. – Hlupáci považují všechny jemné za falešníky. – Ne, tolerantní všemi nebývají milováni. – Milujeme místo, kde jsme milovali, i když už dávno nemilujeme onu osobu. – Prázdný člověk dělá prázdné místo ještě prázdnější. – Je velkým omylem, domníváme–li se, že druhý nepostřehl to, co jsme sami postřehli. – Nic nevzbuzuje u lidí větší důvěrnost a vzájemnou blahovolnost, než pomlouvání třetího. – Dítě má to, po čem touží, za něco, co mu patří. – Po velkém hříchu se každý (a to nejen politik) bez rozpaků dopustí malého, jen aby zakryl hřích velký. Na piedestal lze pak vtesat: Nic nemají obyčejní lidé na člověku tak v nenávisti jako osamělost. A: Hlavně, že tu byla první ohnivá láska: nevadí, že zanikla, že byla uhašena vodou; věčně ční věže zatopeného města. Ale jsou lidé, kteří žádnou první lásku neměli.

Poznejte ale teď vedle Jeana Paula i jeho jmenovce Jana Paula (*1956), a to nejenom jako výtvarníka, grafika, ilustrátora a kritika, nýbrž taky co terapeuta, hudebníka a spisovatele. Je autorem Deníku pošetilého milence (2006), několika básnických sbírek a knih Kristina a Jonathan (1987), O štěstí v umírání (2011) a Mrkací panenka (2020). Posledně jmenovaná obsahuje i několik velice zdařilých povídek, na které sotva zapomenete: Motýlek, Poslední tanec starého mládence nebo Letní odpoledne.

Těžiště dalších próz je v úvahách a zvlášť umně se pohybuje kobkami hrůzy a snů. Někdy taky „umně“ ukončí příběh před pointou, což jistě je regulérní přístup, ale podle mého názoru vypadá „otevřený konec“ jinak. Ale snad nevadí – a povídka O víle s rudými vlasy je navzdory tomu mistrná. Jde o příběh jednoho voyeura a mrazivé záhady v oku jeho dalekohledu. Malý princ pak je volnou a spíš bezděčnou variaci na klasickou povídku Ambrose Bierce Případ na mostě přes Soví řeku. „Ryzí horory“ zastupuje Obyčejné ráno Karla Nováka a zmiňované již Letní odpoledne a Poslední tanec starého mládence.

Paul také představuje variace na problém bezdomovectví či stáří (Sváteční noc, Lavička pro Jarušku), i když tu tvoří možná až příliš ad hoc. Jeho šestnáct próz si celkově drží úroveň a naše emoce spolehlivě dostávají pod kontrolu. Slovy autor občas přímo maluje, ale ví, kdy přestat, a umí dialog. Je skeptik, to při svém dumání nad lidskou povahou, a koneckonců se mně zdá, že umí psát stejně dobře jako jeho skorojmenovec.

To ale není všechno! Vytvořil taktéž dystopický román z budoucnosti, ve které existuje takzvaná Federace spojených států evropských, a momentálně poslední kapitola toho románu (a já píši MOMENTÁLNĚ, anžto na mě jako „poslední“ nepůsobí, i když to autor v poznámce zdůraznil) se stala v pořadí dvanáctou povídkou knihy Mrkací panenka. Jde přitom o vizi jakési letecké přehlídky, pod kterou bují život. Ale nepřínosně. Na „centrálním náměstí jednoho z hlavních měst Východního teritoria“ totiž blázní zpité a zfanatizované davy, které jako čtenáři sledujeme očima jisté Sáry, jejíž manžel kdysi býval dobrým novinářem, ale to se změnilo a žena cítí, že nyní zaprodal duši témuž, čemu ji zaprodala celá budoucí společnost.

Mamonu, lži… a esoterice, která nahradila křesťanství.

A jelikož je muž teď nohsled moci, která na lidi záměrně přestala klást nároky, jeho žena je prý, jak to vidí, pouze namyšlenou a pyšnou moralistkou. Jeho přítelem se současně stává nejlepší i nejpovýšenější, ba nejkrvelačnější pilot jménem Zabi: nevyzpytatelný, na drogách závislý fanatik.

Paulovu vizi lze, pravda, chápat i jako paralelu k deziluzi z polistopadového vývoje a vývoje Evropské unie. „Naděje, pro niž lidé před mnoha desítkami let dobrácky a odhodlaně chodili na náměstí,“ dočítáme se tu výslovně, ale jinak vnímáme spíš nákres nacistického státu. A Sára? V úryvku, který zatím máme z románu jedině k dispozici, se sice rozhoduje Patrika opustit, ale nevíme, jak to chce udělat. Mají přece syna, kterého žena miluje a na jehož výchově si zakládá, přičemž tuto výchovu nechce vést v duchu amorálnosti, která přece drtí každého „v Ježíše věřícího“.

V úplně posledním a ne již nočním, ale ranním obraze ukazuje pak Sáře syn odznak jednoho z bojových letců; ale opravdu se mi nezdá, že by kniha Noc pilotů měla takto skončit, byť by se třeba mělo jednat o tu nepesimističtější z dystopií. Ne, ne. Je třeba v příběhu ještě pokračovat a tato kapitola žádné finále představovat nesmí, pane Paul. I kdyby totiž vše a všecičko mělo skončit i následkem vašeho skepticismu špatně, přece bychom měli aspoň vidět, jak se maminka vypořádá s tím rozhodnutím odejít… a udržet si syna.

Lehké to mít, já vím, nebude, protože „proti ní stojí arogantní, samolibý a neporazitelný systém“.

Napsal a ilustroval Jan Paul: Mrkací panenka. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2020. 140 stran za 198 Kč