MILAN BLAHYNKA

Bibliofilii TVÁŘE (GSW, Praha 2020, 36 nepaginovaných s. formátu A4, místo předmluvy nebo studie rozměrná báseň Karla Sýse; grafická úprava Jan Weber, fotografické reprodukce třiceti celostránkových barevných obrazů František Tomík) nemohl nám malíř Vojtěch Kolařík předložit ve šťastnějším čase, než je nešťastná doba coronavirová, čas roušek, zakrývajících téměř celou tvář.

Netroufám si kvalifikovaně posoudit Kolaříkovy Tváře z hlediska jejich výtvarné a vývojové hodnoty, ale smím snad říci, že na mne působí mnohem silněji než jeho působivé ilustrace v různých knihách. Byť ty tváře mlčí, mluví. Vypovídají o čekání, porobě, stesku, o domnělé prázdnotě, o oddané i vzdorné naději, o situaci žen (snad jen dvě tři tváře jsou možná mužů) v šeru nebo v hlavě, ve vichru, ve vodě i v laskání, v zamyšlení i s cigaretou ve rtech všech výrazných tvarů a s očima tu klidnýma, tu zhulenýma, tu zírajícíma a jindy pomrkávajícíma, a také s jinými dívkami a ženami. A všecky ty tváře jsou tajemné, tajemnější než tváře pod rouškami a maskami na maškarních plesech, odkud se na jeden obraz vetřela do rohu jedna s šaškovskou červenou bambulí na nose.

Často jsem se v duchu ptal, proč se má za záhadnou tvář ženy jen u usmívající se Giocondy Mistra Leonarda, když záhadná je ve skutečnosti i nezahalená tvář snad každé ženy. Teď osmělen Tvářemi Vojtěcha Kolaříka to říkám nahlas.

Stejnojmennou vstupní báseň bibliofilie Tváře otvírá Karel Sýs veršem „Tváření je blízko tvoření“ a končí strofou, v níž k úvodní dvojici tváření a tvoření zazní apel (který vyzývá tváře nás všech): „A teď hrnečku vař! / I obraz musí přejít varem! / Proto se nepřetvařuj! Tvoř! / Nedoutnej! Neskomírej! Hoř!“.

Ve 125 verších mezi veršem na začátku a strofou na konci spustil Sýs z nedoberných zdrojů hravé a dravé češtiny amazonský proud výrazů, obratů, úsloví, kondenzátů lidské zkušenosti a poznání na základě tváře a jejích jazykových odvozenin od tváření (se i hmot) a tvářnosti přes slovesa tvářit se a vytvářet, přes neologismy beztváří, otvař se (přiznej, co jsi zač) a už jsem se dotvářil až k pointě, k nadmíru aktuální výzvě nepřetvařuj se.

Sýsovou básní táhnou tváře bledé (jako eskadrony nepřátel indiánů, ale i ušlechtilé výjimky z mayovek), němé (nejen zvířat – nejen tváře křečků na polích a mezi lidmi –, ale i němá tvář umučených), rudé („nad arizonským Kladnem“) obojetné (a přesto milované), baculaté (k pocelování), ale také se mihne i zadní tvář, kupodivu ne k nakopnutí: „Kopne-li tě Káďa do gesichtu / zůstaň im bilde / a nastav mu i zadní tvář.“ Co vše o české situaci, poměrech, povaze a požadavcích na ni ty tři verše napovídají!

Kdo by si snad pomyslel, že si tu Sýs, autor (S)prostonárodní čítanky do 18 let neprodejné, zas jednou zasprosťačil, mysle na zadek, otevři si laskavě Výlet do Španěl a čti: „Člověk v pullmanu se neřítí rychlostí devadesáti šesti kilometrů za hodinu; člověk v pullmanu sedí a zívá; omrzí-li ho pravá tvář, sedne si na levou…“ Vida, i příkladně vždy slušný Karel Čapek nazýval prdel pravou a levou tváří.

Snad ještě ve větší míře než jindy ani ve Tvářích není Karlu Sýsovi nic lidského cizí. V básni je množství narážek na velkou i největší poezii; citované verše „zůstaň im bilde / a nastav mu i zadní tvář“ (tomu, kdo tě kopnul) upomínají přece na slavné Kristovo kázání z bible (makaronská hříčka im bilde-bible paroduje oslí můstky dnešní žurnalistiky), jak to známe z evangelia podle Matouše (5, 39, znění z překladu jeruzalémské bible): „Dá-li ti někdo políček na pravou tvář, nastav mu ještě i druhou.“ Není to však pouhá parafráze, ale drzá perzifláž: „nastav mu i zadní tvář“ neznamená pokoru, rezignaci na odplatu, ale naopak pohrdání: vystrč na něho zadek!

Podobně verš „Ježíš vynáší kříž Veronika snímá“ se zdá, že je to parafráze křesťanské tradice o Kristově cestě na Golgotu, během níž jedna ze „svatých žen“ Veronika přiložila na Ježíšovu tvář plátno, a ta rouška s krvavým obrazem tváře se dodnes uctívá, jenže v dalších verších se vynořuje tvář hráče pokru, tvář Černého Petra i mariáš – a ocitáme se u partie karet.

Na jiném místě básník káže „netvař se tak ctnostně / jako bys měl zaraženy větry od pólů“. Zaražené větry od pólů jsou přece kontaminace přisprostlého pojmenování střevních potíží s názvem třetí básnické knihy Otokara Březiny Větry od pólů. Není v tom jen rozverný uličnický odpor žáků darebáků ke školometskému servírování poezie nejvýsostnější, je to útok na pokrytce, kteří předvádějí, jak trpí, když je vlastně jen bolí břicho.

Stejně je motivována také rošťácká parafráze španělské lidové, u nás populární písničky Plují lodi do Triany ze hry Lišák Pedro, kterou přeložili J. F. a Olga Fišerovi: „netvař se, žes o tom neměl ani páru / jako by ti uletěli ptáčci do Granady / jako by ti uletěl pták do Trijany.“

Sýs si podává i vulgární synonyma tváří („nekřeň se“, „máš hubu od ucha k uchu“) a po básnickém můstku asonance jsme až v Benátkách a zas doma: „Nemysli na Most vzdechů / pryč je sláva českých dechů / zbyli už leda duchaři / tváří se jak emisaři Ducha svatýho / přitom jsou prázdný jako píchlá duše…“

V Sýsových Tvářích je i Čína i Havana, i hrůzný protektorátní Terezín, i Kunderova Johanka z Parku, totiž z první brněnské melancholické Směšné lásky, i shrnující poznání o světě, na které ani nejdivočejší fantazie nemá, poznání, že „na zemských polokoulích najdeš tytéž obličeje / tady fantazie mele z posledního / kde to taky má brát?“

Poezie Karla Sýse, poezie bez rozpaků a bez zábran, zdaleka nemele – jak nejnověji potvrzují jeho Tváře – z posledního.