RUDOLF HEGENBART

Pokrokový svět se vrací každoročně ke 2. světové válce, k jejímu politickému a sociálnímu významu. Právem. Byl to nejen boj armád, ale především to střetnutí dvou společenských soustav, sovětského socialismu a nejagresivnější síly západního světa reprezentované fašistickým Německem. Cílem fašistů bylo ovládnout Evropu a zničit Sovětský svaz. Adolf Hitler prohlásil, že je třeba jakýmikoliv prostředky usilovat o to, aby svět ovládli Němci. Chceme-li vytvořit naši velkoněmeckou říši, musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy.“ A vztah Němců k člověku vyjádřil slovy: Člověk je od narození pln nepravosti, vládnout mu lze jedině pomocí síly. Při zacházení s ním jsou přípustné jakékoliv metody. Když toho vyžaduje politika, je třeba lhát, zrazovat a dokonce zabíjet.“ Němci se zmocnili téměř celého západního pobřeží, zemí střední a východní Evropy a 22. 6. 1941 napadli Sovětský svaz. Göring vydal pokyn: Zabíjejte každého, kdo je proti nám, zabíjejte, vy nejste za to odpovědni, ale já, proto zabíjejte!“ Jeden z vlivných pohlavárů nacistické říše prohlásil: V Rusku musíme vyhladit 30 milionů lidí a bude to jen dílčí příspěvek ke snížení biologického potenciálu slovanských národů.“

Velitelství německé branné moci vydalo vojákům pokyn: „Nemáš srdce ani nervy, ve válce jich není třeba. Potlač v sobě lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, sovětského člověka, nezastavuj se, ať máš před sebou starce nebo dítě, ženu nebo chlapce, zabíjej, tím se zachráníš před zkázou, zajistíš budoucnost své rodiny a proslavíš se na věky!“

Když fašistická vojska napadla Sovětský svaz, předseda vlády Churchil prohlásil: „Hitler, to je zlověstné monstrum, nenasytný ve svém dychtění po krvi a loupení. Nyní chce pokračovat v započatých jatkách a pustošení na nekonečných prostorách Ruska a Asie. Strašlivá vojenská mašinérie drtí lidské životy, boří obydlí a ničí práva milionů lidí… nad propastí lidské degradace vlaje ďábelský emblém hákového kříže.“

A co u nás? Rozbíjení Československa bylo dovršeno 15. března 1939. Republika zmizela z mapy Evropy. Ztratili jsme třetinu území s 1 250 000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40 procent průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Na českých územích zavládl bezohledný teror. Začala germanizace a drancování národního hospodářství. Český národ se měl vystěhovat k Severnímu moři. Hlavní nápor byl veden proti československé kultuře. Zakázána byla divadla a kulturní pořady, zábavy. Omezováno bylo školství, vysoké školy uzavřeny. Výuka dějepisu byla zastavena a v učebnicích začerňovány pasáže o českém vlastenectví. Zeměpis se omezil na území Velkoněmecké říše. Odstraněny musely být obrazy prezidentů, československé vlajky, obecní i školní kroniky, obrazy národních buditelů. Občané obdrželi potravinové a oděvní lístky. Nastal zákaz vycházení ve večerních hodinách. Agenda obecních úřadu musela být vykonávána v německém jazyku. Přemalovávány byly směrníky na silnicích. Názvy obcí musely být psány německy a teprve pod nimi původní názvy české. S hrůzou sledovali občané každodenní zatýkání a popravy. Šlo o bytí a nebytí národa.

I v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou prožívali občané muka. Pravidelné příjezdy německých vojsk a gestapa, pouštění vlčáků po obci, přinášelo hrůzu. Dne 1. května 1945 bylo každé stavení obce obsazeno německými vojsky. My, pamětníci nezapomínáme na kulomety namířené do oken a na ozbrojenci prováděné prohlídky všech domácích a hospodářských prostor, vyšetřování rodičů, záznamy, vyhrožování. Dění komentoval soused František Ptáček, když uváděl slova německého vojáka, který mu při rozkazu otevřít vrata stodoly: „Ziegenhain, sam partyzan. Likvidovat!“ A ukázal na krk s gestem podříznutí. Na druhém konci vesnice hořel domek vlastence Josefa Vajse, o několik metrů dál Němci prostříleli kulomety domek Josef Roučky. Jedenáct občanů včetně tří žen zatkli a odvlekli. Hledali partyzány, vysílačky.

Krutě vládli němečtí fašisté světu, Evropě a našemu lidu. Vedle obrovským materiálních škod přišlo ve válce o život 60 milionů. 260 milionů sovětských občanů padlo za svoji svobodu, za svobodu Evropy. 140 tisíc rudoarmějců padlo za svobodu Československa. 360 tisíc Čechoslováků položilo život za vlast.

Ještě 10. května 1945 postřílelo fašistické vojsko ve Žďáře desítky občanů.

S radostí a s nadšením vítali občané příjezd Rudé armády. Přišla svoboda, mír. Krásný měsíc máj! V dějinách obce, vlasti, lidstva, v nekonečném moři času nepatrný zlomek. A přece je pro nás Čechy tento měsíc nezapomenutelný, nezaměnitelný, stále živý. V tomto krásném měsíci přišla svoboda! V Praze se tak stalo 9. května 1945, u nás v den následný. V básni Pavla Kohouta z divadelní hry Dobrá píseň, kterou vydala Mladá fronta v roce 1952, autor píše: „Bylo to v máji čtyřicátém pátém – jak je dávno člověk nevěří – když ruský voják v přilbě, s automatem zazvonil večer u nás u dveří. Blátivou cestou zákopů a krytů, s obrazem slz a sirotků a vdov od Stalingradu do našeho bytu konečně došel seržant Moskalov!

A Vladimír Holan napsal: „…přišli sem! Přišli sem všichni, všichni, v které věřil náš jazyk v hloubi šeré, přišel Alešův maladěc! A touha věků, touha chtící bratrství všesjednocující, uskutečnila se přec."

Většina účastníků osvobozovacích bojů již nežije. Neúprosný tok života se změnil v historii. O její dramatičnosti podávají svědectví jen dokumenty, psané vzpomínky, články z novin, knih a fotografie. Nebylo bezejmenných hrdinů, nebylo města, vesnice, domu, který by byl mimo dějiny.

Vracejme se k událostem 2. světové války. Májové dny 1945 se staly zásadním mezníkem dějin republiky. Připomínejme neopakovatelnou atmosféru, očekávání nového vývoje. Vnukům a pravnukům připomínejme statečnost a hrdinství občanů, jejich vlastenectví. Každý účastník odboje měl jméno, tvář, osud. Národ, který si neváží svých hrdinů a zapomíná na ně, národ bez znalosti své historie, není národem.

Odpůrci výsledků 2. světové války jsou znovu na scéně. Pokoušejí se svést národ na cestu dávno zapomenutou. Nejednou jejich činy připomínají návrat k praktikám protektorátu. V tisku se objevují články pisatelů, kteří v době 2. světové války nežili. Pomlouvají ale odboj partyzánů a občanů. Znevažuji úlohu a utrpení národů Sovětského svazu. Člověk mnohdy nevěří vlastním uším a očím. V prosinci 1945 na ustavujícím sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých prezident dr. E. Beneše řekl: „Přijde brzo chvíle, kdy viníci se budou před sebou samým a před světem očisťovat z toho, co v těch letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Že začnou – o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí svůj útok s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“

A je to tu. Odpůrci den co den projevují snahu narušit výsledky 2. světové války. Znevažují zdroje, z nichž se rozvíjela naše poválečná republika, socialistické principy naší státnosti.

Zůstaňme československými vlastenci! Spoléhejme na člověka, na jeho tvůrčí schopnosti, na jeho přátelství a internacionální cit. V hrdinech 2. světové války objevujme odvahu, pevnou vůli, čestnost, věrnost vlasti. Učme se s mnohým nesouhlasit a umějme to říci veřejně. Nezrazujme ideály demokratického socialismu, Československa! Chraňme a rozvíjejme českou státnost.