BOHUMILA SARNOVÁ

Jde o zlozvyk, nebo návyk? Nebo je to prostě jen takový báječný relax před usnutím v peřinách, kdy si člověk srovná páteř a slastně se zavrtá pod duchnu? Na chalupě a ještě k tomu na Vysočině totiž pořádnou duchnu mít musíte. Obzvlášť v období mezi podzimem a pozdním jarem. To se bez ní neobejde.

A právě takováto situace je pro správný relax s knihou jednoduše tím nejlepším řešením. Řada z vás namítne, že je spoustu jiných věcí a činností, které se dají po ulehnutí pod peřinou stihnout a provozovat. Jistě, to nepopírám. Ale spočinutí v té výše uvedené poloze a v teple postele dává příležitost další velmi příjemné činnosti. Čtení. Nu a ten moment, kdy beru do rukou knihu, mne teď právě zajímá velmi. Kniha, jako ekvivalent obecnosti, kniha jako symbol – tedy jakákoliv. Beru ji do rukou na prahu pokročilé noci, ať venku fičí vítr, skučí sněhová bouře, lije jako z konve, či září měsíc na hvězdné obloze. Kniha je výborným zaklínačem všeho nepěkného, co nás po celý den provázelo, anebo naopak tolik příznivého a příjemného, že nelze díky všem těm emocím klidně usnout. Na naši chalupu jsem postupně z domu z Jihlavy přetahala (jako ta pověstná kočka svá koťata) téměř celý obsah naší jihlavské knihovny. A že těch knih není právě málo! Naše obšírná knihovna se časem ještě rozrostla o knihy z pozůstalosti po mých rodičích. Tatínkovy knihy převážně z oblasti přírodovědné, z říše rostlinné i živočišné. Pojednání o jejich vývoji od pravěku po současnost, atlasy, cestovatelské knihy, nejen našich v té době obdivovaných cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, ale i knihy egyptologů, svazky o starověké římské a řecké kultuře, samozřejmě nechybí knihy o vývoji naší republiky, knihy o historii rodného města Českých Budějovic od jeho založení po současnost, pamětihodnosti, rodokmeny šlechtických rodů, ale i knihy a dokumenty o dobývání kosmu. Zastoupena je také pěkná řada beletrie našich i zahraničních autorů. Zakončím tento výčet, neboť by tyto moje úvahy byly pouhým dlouhým konstatováním, co vše obohatilo naši knihovnu, díky širokému okruhu zájmů především mého otce. Tímto popisem, spíš seznámení vás s naší knihovnou, chci jen poukázat na skutečnost, že mám stále z čeho vybírat.

Pravdou je, že se k některým knihám opětovně navracím a někdy v nich nalézám i to, co jsem třeba v minulosti vnímala v kontextu doby trochu jinak. Jsou to mnohdy objevné momenty. Já vím, že již existují knihy v elektronické podobě. Možná, že v budoucnosti už jiná forma „čtení“ nebude možná. Ale když si představím, jakou má kniha v podobě klasické, dlouhou historii od svých prvopočátků, tak si myslím, že i její zánik nebude hned tak rychlý. A že i knihovny od městských, krajských až po vědecké a technické, oplývající napěchovanými depozitáři, jen tak rychle nevezmou za své.

Ale zpátky se mnou do postele, pod tu hřejivou duchnu, k mému nočnímu stolku. Leží na něm dvě knihy. Jedna již opětně přečtená a druhá ve fázi ze tří čtvrtin pročtená. Obě k sobě tak nějak obsahově patří, třebaže se jedná o autory odlišné národnosti. Při tom mají hodně společného – jsou životopisné, autobiografické. Oba dva autoři byli v podstatě světoběžníky, i když každý z jiného důvodu. Oba byli komiky a herci světové úrovně. Život ani jednoho z nich nebyl právě procházkou růžovým sadem. Jejich komično nespočívalo v laciných gagách, v prvoplánových scénkách, v legraci za každou cenu. Oba spojoval názor na nesmyslnost zabíjení, válečného běsnění, na politikaření v zájmech mocenských dobyvačných tažení. Oba si užili vrcholnou slávu již za svého života. Spojovala je hluboká lidskost, soucit s bezprávím, láska k životu, a hlavně – rozdávání lidem radost a krásu ze života, i zamyšlení a filosofování nad ním, i nad významem a vývojem umění. A přece byl každý z jiného konce světa, s jiným zřízením, s jiným politickým uskupením. Inu záleží, z jakého konce se to vezme, z jakého úhlu pohledu se podíváme, s jakým názorem.

Čech a Angličan. Jan Werich a Charlie Chaplin. Charlie Spencer Chaplin se narodil o něco dříve nežli Jan Werich. Stalo se tak v Londýně 16. dubna 1889. Jan Werich spatřil světlo světa v Praze 6. února v roce 1905, tedy o 16 let později. To už Charlie počínal svou divadelní dráhu. Nutno zde podotknout, že z ryze existenční nutnosti. Jeho dětství bylo nuzné tak, že se nelze divit přetavení těchto zkušeností do zcela nezaměnitelného rysu a vhledu do předváděných postav – až k té postavě finální s typickým kabátem, plandajícími kalhotami, velkými botami, buřinkou a hůlkou. Po obou rodičích zdědil to, v čem od malička i vyrůstal. Oba pracovali v londýnských kabaretech a musichallech. Otec přišel časem o hlas, začal pít, což vyústilo v jeho tragický konec. Matka, dříve úspěšná herečka a zpěvačka, trpěla nevyléčitelnou psychickou poruchou. Jeho starší bratr Sydney odešel pracovat na moře. A tak malý Charlie vyrůstal v podstatě jako sirotek. Zájem o divadlo v něm probouzela hlavně maminka. Ve svých světlých chvilkách mu hodně četla, vyprávěla. Tím malý chlapec nasával vědomosti jak žíznivá houba po dešti. Užili si i pobyty v chudobinci, když už nebylo možné vyžít v chudobě, nebylo na nájem ani na jídlo. Maminka musela opětovaně nastupovat nutnou léčbu, díky své chorobě. A tak to šlo stále dokola, jako na houpačce. Hlad, bída a bezvýchodnost situace.

Ale komediantství Charlieho neopouštělo. Stalo se jedinou možností obživy spolu s příležitostnými pomocnými pracemi v různých profesích. Započalo to náhodným imitováním a předváděním ve škole, účinkováním v dětském souboru. Je pravděpodobné, že jako člen Karnovy skupiny vystoupil v roce 1908 v pražském Varieté Karlín. Členem skupiny byl snad i Stanley Artur Jefferson, později známý komik jménem Stan Laurel. Celý životopis Charlieho je velmi pestrý jak po stránce osobní, tak i profesní. Nebýt jeho zoufalé chudoby v dětství i v mládí, asi by těžko vznikla ta známá figurka tuláka Charlieho. Skrze ni totiž promlouvají všechny emoce, zážitky, projevy nuzných stavů. Nejen fyzická chudoba, ale především to, co se uhnízdilo v mysli dítěte jako duševní strádání, křivda, bezmoc. Něco takového by těžko vyjádřil člověk žijící v blahobytu, tedy řečeno příslovečně „ten který se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech“.

Náš prezident Miloš Zeman vypustil před časem na adresu umělců stěžujících si na vzniklé existenční problémy díky koronaviru, tuto větu: „Nejlepší umělec je hladový umělec.“ (Moje citace není přesná, ale odpovídá obsahu vyjádření.) Strhla se děsná bouře, uragán protestů ze strany umělců, prezidentem takto osočených. To, co jsem si od nich na sociálních sítích přečetla, byla pěkná síla negativních, až sprostých emočních výronů. Kdo zná bonmoty našeho prezidenta, ten jeho výrok pochopil. Inteligent pochopil, někteří se chovali, jak se chovali. Je přece známo z historie, kolik umělců z různých ranků kumštu strádalo, a přesto vznikla díla nevýslovných hodnot. Není nutno chodit pro příklad daleko. Stačí jen zmínit třeba naší Boženu Němcovou. Na druhé straně chápu, že to bylo píchnutí do vosího hnízda v nejméně vhodnou dobu. To bylo křiku! Ale ono to s tou chudobou alespoň u některých tuzemských umělců nebude zase tak horké. Vida, emoce opadly, celebrity jezdí a létají na dovolené do všech možných exotických destinací, ať už je tam přítomen covid či nikoliv. Něco z toho virového dárečku si i v několika případech přivezli sebou do vlasti. Takže zřejmě nestrádají, mají na drahou dovolenou i na chléb a víno. Nejde o závist, ale o princip. O hýkání zpovykaných husí. Inu, jak říkám, jak se to vezme! Každá mince má dvě strany. Raději se vrátím ke vzpomínaným protagonistům zmíněných knih.

Jan Werich se také nenarodil se stříbrnou lžičkou v ústech. Ale neměl tak nuzné dětství jako Charlie. Přesto se často objevuje ve svých divadelních hrách a filmech coby nuzák, chudák, otrhanec. Ten Werich, který studoval práva. Měl vzdělání. Ten, který dal přednost divadlu před advokátskou kariérou. Který se pohyboval velmi záhy mezi pražskou inteligencí, vzdělanci, umělci. Ten, který nemusel podřídit své umění tomu prvotnímu a zásadnímu, nutnému k přežití – opatření si nuzné potravy.

Opak je pravdou u Chaplina. Ten vplul do světa kumštu nevybaven základními znalostmi a vědomostmi, neměl vzdělání. Čerpal pouze z pocitů, vlivu a vyprávění své matky – umělkyně, která žel předčasně ukončila kariéru kvůli duševní poruše, ze které se již nikdy úplně nevzpamatovala. Co to bylo za impuls, který spojuje názorově tyto dva muže při vyjádření osobitých postojů k tehdejším společnostem? Jednoduchá odpověď: sociální cítění, nespravedlivé rozdělení společností na chudé a bohaté a zažití doby válečného běsnění. Namítnete, že se jedná o jiné zřízení v rozdílných zemích. Ano. Ale nespravedlivý řád tam, či tady se vždy podepisuje na těch nejchudších, nejzranitelnějších. Bez ohledu na příslušnost k národnosti. V tom je velikost těchto dvou umělců, jejich síla a poslání. Jan Werich, spolu s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem tvořili autorský tým, který v Osvobozeném divadle v Praze vytvářel revue s narážkami, aktuálními parodiemi, bláznivými fraškami. Obsahově postupně přešli časem na cestu politické a sociální satiry až k nabádání ostražitosti před vzmáhajícím se fašismem. Dochází k zásadní změně v životě těchto tří osobností a postupně emigrují, Werich v roce 1938, do USA. Nechci zde vypisovat celou anabázi jejich pobytu v Americe, nebylo to nic lehkého. Ani po stránce životní, ani při získávání uměleckého uplatnění. Nechci zde vypisovat ani výčet všech her a filmů, to je ostatně všeobecně známo všem, kdo se o osobnost Jana Wericha zajímají. Jen podotknu jednu zásadní věc a fakt. V roce 1946 se navrací Jan Werich zpět z Ameriky do osvobozené vlasti. A opět se zapojuje do umělecké práce.

Navazuje na ni, pokračuje, i když v jiné dimenzi. Z klauna, z hledače jiného typu divadla, které velmi a v nové vlně ovlivnilo řadu vznikajících divadel a souborů nových forem, se Werichovo umění přetavuje v projev vynikajícího herce. Z Ameriky se navrací muž, moudrý kumštýř, který poznal, zač je toho ve světě loket. Ve své vlasti, v Praze 31. 10. 1980 umírá. Jeho jméno se stalo pojmem a není snad nikdo, kdo jej u nás nezná. Ve své knize vzpomínek nazvané Jan Werich vzpomíná…. vlastně Potlach otevřeně hovoří k řadě věcí v umění, v životě, o počátku své divadelní dráhy, o vzniku Osvobozeného divadla, o tvorbě úspěšné i o tápání a hledání, o peripetiích, které vše provázely, o osobních zkušenostech při poznávání odlišné kultury a života v Americe.

Uvedená kniha je zakončena hluboce lidským konstatováním, které bilancuje výsledky hrůzné hitlerovské války: „Nemůžeme své osudy ani zdaleka přirovnat k osudům milionů lidí, kteří se stali oběťmi křivdy, nespravedlnosti a násilí. Tihle lidé svými životy vykoupili budoucnost nás všech živých.“ Považujme tyto Werichovy věty za memento, které bychom si měli připomínat trvale. Nelze se ani divit faktu, že při sledování nepřeberné řady soudobých reality show, soutěží s věčným smíchem, řevem a nejapných rádoby vtipů, bezduchých filmových produkcí se stále se opakujícími trapnými zápletkami, kriminálkami, potvořením českého jazyka, špatné artikulaci a tak dále, vedle toho se nám musí jevit umění Werichovo jako skvost moudrosti, laskavého humoru a brilantního herectví.

A Charlie Chaplin? Když přejdeme jeho celoživotní peripetie v kumštu, krále grotesky němého filmu, problémy osobního života, soustřeďme se na pár datových údajů. Do Ameriky odjel v roce 1912. Následně už v roce 1913 pracuje v Hollywoodu na svých prvních filmových groteskách. Začíná se mu dařit. Vnímá silně děsivé dopady I. světové války. Jeho grotesky nabývají, přes nutné komično němých filmů, pohled na svět přes „slzy a smích“, je přítomná poezie. V jeho práci se začíná objevovat satira, zesměšňování a kritika puritánské Ameriky, sílí sociální cítění. Když shlédl jeho filmovou parodii Diktátor Adolf Hitler, rozčílil se prý až k nepříčetnosti. Pacifista Chaplin ve filmu projevil silný odpor k fašismu. Chaplin film považoval za jeden ze svých vrcholných. Po čase však řekl, že kdyby tenkrát, když film točil, věděl o hrůzách koncentračních táborů, nikdy by jej neudělal. Ještě jedno zajímavé datum – v roce 1946 prý Chaplin věnoval Československému kinematografickému muzeu při Technickém muzeu v Praze své typické rekvizity tuláka Charlieho – buřinku, boty a bambusovou hůlku. Angažoval se i ve sbírce na znovu vybudování Lidic. Uvádím zde vše na částečné dokreslení jeho povahových rysů. Vědom si svých evropských kořenů, nikdy o americké občanství nepožádal. Pomalu začal jeho sestup z piedestalu americké slávy. Vše vrcholí nespokojeností filmových kritiků, osočením, že je Chaplin málo proamerický. Konečnou v USA pro něj znamená to, že sympatizuje s levicovým hnutím, s komunismem a v roce 1952 je z Ameriky vyhoštěn. A to i navzdory tomu, že mu Amerika po celá léta s obdivem tleskala. Usazuje se ve Švýcarsku, poblíž Ženevského jezera. Do Ameriky zavítá ještě jednou krátce v roce 1972, kdy je mu udělen Oskar za celoživotní dílo. Ve Švýcarsku dne 25. 12. 1977 umírá.

Nechtěla jsem zde sáhodlouze vypisovat veškeré cesty osudů obou osobností. Chtěla jsem pouze oživit vzpomínky na tyto dva umělce v kontextu naší, právě žité současnosti. Oba se ocitli v Americe a ani jeden tam nezapustil kořeny. Jeden odešel dobrovolně, druhý byl za své přesvědčení vykázán. Bylo by pro ně místo v dnešním současném světě? Jak by ho ztvárnili ve svých filmech a hrách. Byla by to sžíravá kritika, satira, nebo přijmutí loajálního postoje k realitě, mnohdy absurdních událostí? Jak by jejich názory přijal současný konzument umění? Jak by je mezi sebe přijala umělecká smetánka, která povětšině sdílí postoje českého kapitalismu! Názory na poválečnou činnost Jana Wericha, po návratu do vlasti, na filmy na příklad konkrétně Císařův pekař a“Pekařův císař jsme zaznamenali ihned po puči (pardon, po Sametové revoluci) po roce 1989. Podle prorežimních kritiků byly tyto filmy výsledkem sympatizování Wericha s dobou nástupu socialismu, neřkuli hned komunismu. Slintali nad filmy opovržením. Prý socialistická propaganda, ke které se podle nich Werich propůjčil! Hlavně vadila píseň, která zazněla v závěru filmu: „A budem společně svět a mír milovat a budem společně pro ten mír pracovat. Když si tak všichni všechno dáme, tak budeme mít všechno dohromady!“ Teď mi řekněte, co je na tom špatného! Jenže tak se v kapitalistickém světě nemůže zpívat, uvažovat, ani hlesnout! V něm platí – postarej se, člověče sám o sebe. A s dodatkem tichým: „pod dubem za dubem, my tě oškubem!“

Po několik večerů jsem se probírala těmi dvěma životopisnými knihami. Navodily mi myšlenky, o které jsem se chtěla s vámi podělit. Až budete večer uléhat ke spánku, vřele doporučuji, pokud nebudete mít právě jiný nápad, osvěžit si s takovými knihami paměť o tom, jak jsou některé věci stále aktuální. I když se odehrály v minulém století. Je to k nezaplacení! A ještě malý dovětek. Ono posadit se s knihou venku, na lavičku, třeba pod rozkvetlou jabloň není také k zahození. Naopak.