Laudatio na Milenu Městeckou

IVAN ČERNÝ

Před krátkým časem jistá pražská politička na ministerské úrovni zaperlila v ČT svým přirovnáním, že koronavirus je horší než druhá světová válka. Jako by nic nevěděla o jejím strašném průběhu, o milionech mrtvých a zraněných, statisících hitlerovci se zemí srovnaných vesnic a obcí především na území SSSR, o nacisty cíleném vyvražďování Slovanů a dalších národností, hrůzách vyhlazovacích koncentračních táborů a holocaustu. Zdá se bohužel, že ale není ve své krátkozrakosti sama. Nejenže o tom svědčí osiřelé pamětní desky hrdinům odboje a padlým v Pražském povstání v květnu 1945, kam už jen málokdo přinese kytičku. Marně bronzové levičky zvedají své prsty v připomínce: „Nezapomeňte!“

Příčinou a problémem tohoto stavu je dlouhodobá snaha o vyvinění se ze zodpovědnosti pohrobky německého nacismu a oficiální současná politika EU, zřetelně a záměrně padělající dějiny ve snaze vytvořit z neoddiskutovatelného vítěze druhé světové války, Rudé armády, v podobě dnešního Ruska nového nepřítele v řadách někdejších spojenců, dnes organizovaných v NATO. A zároveň očistit své viny.

Jistě i právě proto je vaším ctihodným spisovatelským spolkem právem oceněná jedinečná kniha Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945 z pera badatelky a publicistky Mileny Městecké.

Na rozdíl od většiny současných oficiálních historiků je holocaust a zvěrstva nacismu za druhé světové války u zvídavých lidí v České republice stále v centru pozornosti. Není divu, naše území a celá Evropa jimi byly zasaženy nejvíce. Milena Městecká napsala na toto téma publikaci, která autorským přístupem, hloubkou a širokým záběrem, bohatstvím faktů a materiálů i čtivým zpracováním, nemá v současné knižní produkci rovno.

Knihu, která je recenzenty, odborníky, badateli i čtenáři hodnocena jako zcela mimořádná, vydalo pražské nakladatelství OREGO. Publikace je distribuována předními knihkupci, k zakoupení je kupříkladu i v památnících Lidice a Terezín. Z Lidic se totiž začal odvíjet celý příběh desetileté autorčiny práce na tomto mimořádném díle. Má za úkol nejenom poučit neznalé, ale především vyvolat zájem o tuto tématiku tak, aby i současné generace nejen pochopily význam obětí nacistické zvůle, ale i obnovovaly a pečovaly o jejich pomníky a pietní místa, značící hromadné hroby ubitých a zavražděných vězňů koncentračních táborů a vojenských zajatců z konce druhé světové války.

Zkrátka – NEZAPOMENOUT na ně! Není jich málo, a o celé řadě hromadných hrobů se navíc neví. Práce spojená s péčí o hroby obětí a hrdinů totiž ještě zdaleka neskončila. Ba spíše začíná. Jen na našem území je podle Městecké nejméně 5000 obětí pochodů smrti, jejichž jména jsme schopni verifikovat. Což se mj. ve své knize snaží autorka napravit, prezentuje dosud neznámé statistiky největších masových hrobů v ČR a Evropě a přehledné mapy pochodů smrti. Co však známo je, jsou údaje, které říkají, že o život muselo přijít něco mezi třetinou až polovinou z 650 000 tehdejších vězňů z oficiálních záznamů koncentračních táborů, tedy něco mezi 250 000 až 375 000 muži, ženami a dětmi. A to za pouhých několik posledních měsíců války. Včetně zvěrstev, jež se odehrála na našem území a za asistence mnohých německých obyvatel.

Milena Městecká tedy ve své knize mapuje pochody smrti z celé Evropy. Od Ukrajiny až po Balt, od Baltu až k Alpám, od Alp k Podunají a na Balkán, včetně našeho území. Střízlivými slovy badatelka popisuje jejich trasy i mašinérii a německou zběsilost a nacistickou brutalitu, která se tenkrát na sklonku války nezastavila před ničím.

Podtitulek publikace Po stopách pochodů smrti Lidických žen, vězňů a válečných zajatců dává znát dějovou posloupnost knihy, která – na třech stech stránkách, bohatě doplněna dobovou i současnou fotodokumentací, mapkami i vysvětlivkami, včetně poznámek a seznamu zdrojů a pramenů – začíná předmluvou novinářského učitele Mileny Městecké, zabývajícího se dlouhodobě tématem poslední a nejhorší světové války, reportéra a spisovatele Stanislava Motla. Ten smeká před její prací pomyslný klobouk a v závěru své předmluvy píše:

„Jedná se o knihu vpravdě unikátní. Rozsahem, informační hodnotou a hlavně – alespoň podle mého názoru – svým lidským přesahem. Na cestách trasami pochodů smrti totiž autorka nejenom pozoruje a sbírá vzpomínky. Ale přináší sem další, tolik důležitou dimenzi: Cit, vnímavost. Svou knihou Milena Městecká dává novou šanci tisícům bezejmenných lidí, padlých na cestách smrti. Dává jim šanci, aby obrazně řečeno, opět ožili. Aby se, z prachu zapomnění, opět vrátili k nám…“

Vše začalo v roce 2010, kdy došlo pod vlivem Antonína Nešpora z Občanského spolku Lidice a badatele, amatérského historika Josefa Doškáře z Nového Boru k rozhodnutí Městecké zevrubně studovat historii pochodů smrti. Se zaujetím jí vlastním a představou, že musí osobně projít trasy někdejších pěších transportů smrti, kterými Němci od zimy 1944 do jara 1945 hnali statisíce zubožených koncentráčníků. Včetně válečných zajatců, z evakuovaných pracovních i vyhlazovacích táborů před postupující frontou a vítězící Rudou armádou i západními Spojenci. Nejdříve se Městecká seznámila s pamětnicemi z řad Lidických žen i jejich přímými potomky. Nasbírala jejich vzpomínky i rady a pak několikrát vyrazila ve stopách Lidických žen cestou jejich pochodu smrti z koncentračního tábora Ravensbrück. Prošla někdejším nepřátelským územím až do Nového Boru, jako ony tenkrát. Celou trasu 470 kilometrů zvládla během několika dní, za mrazů a plískanic, aby se co nejlépe do tehdejší situace vžila. Časem se její badatelský zájem rozrostl na celou problematiku pochodů smrti. To ovšem předpokládalo studium odborné literatury, návštěvy archivů doma i v zahraničí a učit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech.

Po každém absolvované trase si ale nenechávala Městecká své zážitky a poznatky pouze pro sebe a svůj zápisník. Pořádá besedy na školách i pro širokou veřejnost na toto téma, píše články do novin a časopisů a kontaktuje řadu regionálních badatelů. Městecká rovněž nechodí po cestách pochodů smrti sama. Organizuje návštěvy koncentračních táborů a dalších hrůzných míst, spojených s nacistickým terorem. Přidávají se další zájemci, kteří s ní kratší i delší trasy též absolvují. Městecká tak založila slovy novinářky Moniky Hoření nádhernou tradici, kdy příslušníci současné generace, která nezažila hrůzy války, zažívají na vlastní kůži, jak nepředstavitelně těžké bylo jít stovky kilometrů bez jídla a pití, špatně oblečení a za neustálého řevu nacistických stráží, bití a střelby chůze neschopných.

Milena Městecká to popisuje vlastními slovy: „Každý z nás má možnost i povinnost, když najde hrob obětí pochodu smrti, poklonit se před ním a položit kytičku. Když je v nepořádku, postarat se o opravu. Když chybí popis událostí, počtu obětí, doplnit je. Jsou-li dohledatelná jména obětí, napsat je na hrob. Oznámit jeho stav obci, jež odpovídá za evidenci válečných hrobů. A na závěr – projít alespoň kousek pochodu, navštívit místa, kudy projel transport. Napsat jeho příběh a zveřejnit ho. Vyprávět ho ostatním, třeba jen rodině a přátelům. O to totiž jde…“
Před časem Městecká napsala sbírku básní, která vyšla pod názvem Okamžiky věčnosti. Právě dokončila rukopis Turistického průvodce po pietních místech pochodů smrti a pracuje na knize, mapující život Slovanů asimilovaných a germanizovaných v německých zemích.