Laudatio na Lubomíra Brožka
KAREL SÝS
V roce 1983 jsem byl poctěn žádostí nakladatelství Melantrich, abych napsal doslov ke sbírce Lubomíra Brožka Nebajky. Když říkám poctěn, nikterak nenadsazuji. Básníci vypadají, že na nich lze dříví štípat, ale pod slupkou, plnící úlohu ochranného zbarvení, jsou křehcí, zranitelní. Proto vstupujete-li do knihy, nedupejte.
V onom roce nakladatelství Melantrich ještě nejen existovalo, ale i vydávalo proslulou edici Poesie a sbírka Lubomíra Brožka byla jejím stým třicátým pátým svazkem! A náklad – osm set výtisků, což bylo na tehdejší poměry spíše skromné.
Dnes lze tuto knížku najít v některé z pražských knihobudek, které milosrdně nahradily smetiště, vyhrazené v popřevratové době poezii a knihám vůbec. Narazíte v nich i na sbírky a romány dalších autorů, kteří ještě píší navzdory režimu, snažícímu se zoufale, ale naštěstí ještě ne totálně vystrnadit krásno z lidských duší a nahradit ho bezdušovým odpadem. Dostojevskij a Verne ještě živoří jako comics, ale Máj rozkouskovaný do bublin by nepřežil. Anebo ano? Možná, že aspoň tak by mohl vytlačit pakulturní westerny.
Poezie neměla na růžích ustláno nikdy. Proč by taky měla? Lehat si do růží může leda barbar.
Nebajky vyšly až v roce 1987, zatímco Brožek měl již za sebou prvotinu Minutu před přílivem, a v zásobárnách líných nakladatelství čekaly sbírky Návrat sokola, Kolotoč a Sezóna plesů.
Na začátku prvotiny autor sám sebe charakterizuje před ostřížím zrakem majitele nakladatelského razítka: „Jsem letec ke slunci.“ Lety, zejména ke slunci, byly vždy podezřelé a již v době Ikarově nekončívaly dobře. Žijící při zemi závidí letícím pohled z výšky. Zapomínají, že básník drží hlídku i za ně: „Být jako strážce majáku / Kolem něhož bez kormidla pluje / Touha: Loď s děravými plachtami…“
Lubomír Brožek je renesanční člověk. Nic lidského mu není cizí, tedy ani baroko. Baroko není jen načesaný kámen, ale hluboká, do tvrdého kamene vytesaná bolest.
Cenu Unie českých spisovatelů dostává za knihu sonetů Kuks. Pán zámku František Antonín Špork si u Matyáše Bernarda Brauna objednal světoznámou alej kamenných ctností a neřestí. Ty – jak musí přiznat i svatoušek, kráčejí životem pospolu, byť nikoli ruku v ruce. Kámen je kámen, ale sonetu neodolá. Sonet – snad nejobtížnější úkol, který na sebe může básník vzít. Nebyl by to však Brožek, kdyby považoval sonet za zkamenělý útvar. Zachází s ním, jak potřebuje. Jen tak vzniká poezie, vázaná i nevázaná.
Ostatně slovo kámen předešlo. Staletí před sochami slova proroků zapalovala smysly i mysl posluchačů u ohňů, vrývala se jim do paměti, a zatímco kámen zvětral, verše vyzařují svá poselství dodnes.
Kdo by měl obavy, že se Brožek spokojil zakonzervováním barokních moudrostí, toho vyvede z omylu hned první verš básně Víra: „Niels Bohr měl nad vchodem do domu / podkovu napůl rozežranou rzí…“ Nejen laikové, ale i kolegové se zakladateli jaderné fyziky smáli, že věří na babské pověry. Bohr byl však nejen vědec, nýbrž také básník. Bohr i Brožek posměváčkům odpovídají: „Člověk nikdy neví… Srdce se neptá po smyslu cest / Odkud, kam a proč…“
Což není poezie, že elektron tolik touží po svobodě, a přece nepřestane kroužit kolem jádra?
Ještě jeden zajímavý rozměr Brožkovy knihy objevil Milan Blahynka:
„Poezie vyniká i tím, že podivuhodně reaguje předem. A to je podle mne případ Brožkova Kuksu. Čteme ho v době koronavirové pohromy, která (bezděčně?) trestá zpyšnělý svět, a žasneme. Téměř všechna čísla Brožkovy desáté sbírky, snad vůbec jeho nejlepší, padnou jako ušitá na situaci, v níž právě jsme… Brožkovi slouží ke cti, že jeho skepse není totální; že pozitiva přece jen zná a vyzdvihuje, například naději ne v její užvaněné podobě, ale v básni Statečnost nebo Moudrost o málomluvné babičce usmívající se ze spaní, neboť vědoucí, že ‚život je prostý. Jako dýchání!‘“
Ctnosti nemají tak daleko k hříchu a naopak, jak se domnívají světci praví i falešní.
Okouzlený čtenář projde pískovcovým stromořadím a uvědomí si, že život člověka je průlinčitý, že černé prosakuje do bílého, aniž – a to je důležité – vznikne šedá!
Přemůže pýchu? Co o ní praví básník: „Pýcha? Jako když v člověku začne růst socha a každé zrcadlo je mu náhle malé.“
Miluješ? „Nač mluvit o lásce, nelze-li zamlčet, / co nejde vyslovit…“
Hlavně buď trpělivý, nepospíchej! „Slzami zalévat poušť a čekat…“
Vždy ti ještě zbývá naděje: „Poslední zápalka v prstech zkřehlých mrazem.“
Jak básník útěšně praví při zastavení u sochy Zoufalství. Je na místě, teprve když „za hřbitovní zdí naději dojdou marná slova“.
Básník se na úvod sám táže: „Copak nám chtějí říci sochy v Kuksu, kde Matyáš Bernard Braun vyzval k tanci kámen?“
Básnickou otázku si musí každý zodpovědět sám. Jak před mnoha lety napsal jiný básník, pražský rodák Jiří Langer: „Každý podle kořání své duše a podle zákmitu světů, jimiž právě té noci letěla jeho Země.“