JAROMÍR ŠLOSAR

(14., 15., 16. září 2020)

Honzo, díky za bezpečnou jízdu. Že jsme to tak trefili…?! Parkujeme před Vilou Gerlach v Novém Smokovci. Narovnávám se s batohem na zádech a vedle z auta vystupuje náš průvodce, nikdo jiný to nemůže být. Peter Tomko, představí se. Peter – Honza. Peter – Slávek, nebo když chceš – Bolek, Boleslav.

V recepci na zdi za paní Tomkovou rozměrná panoramatická fotografie výhledů z Gerlachovského štítu. Pak dobové černobílé snímky. A kde je Gerlach? zajímá se Slávek. Gerlach…? Ten tu není. Peter Tomko přejde za recepci. Tohle hostům ukazuju po návratu z Gerlachu, když pro mlhu nebylo nic vidět. O co přišli, usmívá se. Ale nám se to nestane, má být hezky. Přesto jsme zvědaví. Tohle? To je Slavkovský štít. Tam vzadu Kežmarský a tamto Lomničák…

Jakou prý máme zkušenost s horami. Zatímco Honza se Slávkem zdrženlivě mlčí, vyhrknu: Tak do Beskyd chodím už padesát roků… Jenže co jsou Beskydy proti Vysokým Tatrám?! Tatry moc neznám. Začnu Kriváněm, pomyslím si. Přece je to jen dvoutisícovka. Byl jsem jenom na Kriváni, Plačlivu a Solisku. No ale před více než třiceti lety. Nikdo to nekomentuje. Proč Peter najednou mluví o tom, že budeme používat i ruce?! Je to turistika, ne…? znejistím. Místo odpovědi horský vůdce řekne: Všichni tam došli, dojdete tam i vy. Jako by celou záležitost s výstupem na Gerlach považoval za uzavřenou, jenom prohodí něco v tom smyslu, že na hory přece chodíme a to je hlavní. V 7.30 ať jsme připraveni.

Z Tatranské Polianky k Sliezskemu domu jedeme nějakým lendrovrem jak na výpravu do Afriky. Batožiny v ohrádce na střeše, my namačkáni na sebe jako v obrněném transportéru. Sliezsky dom. Jestli se nepletu, 1670 metrů nad mořem. Už žádné velké zdržování. Tož, Zdař Bůh!

Chodníček pod skalami kolem plesa ve Velické dolině. Peter, já, Slávek, Honza. Sem tam tyrkysově modré hořce tolitovité, schnoucí kýchavice, svěží světle fialové vřesy a jaksi nevýrazný oměj tuhý.

Peter udává tempo. To nevidí, že už jsme důchodci? Ještě jsem nechytil druhý dech. Ještě jsem se neuvolnil. Slávek byl na tom stejně, jak mi pak řekl. Tak snadno se mě však nezbavíš, šlapu Petrovi na paty. Povídám si s ním, ať vidí, že něco snesu. Jak dlouho to ale vydržím…?

Pod převisem s věčným deštěm poprvé zastavujeme. Už je tu i Honza. Odkládá si turistickou bundu. Jen aby to zvládl… Vím, jak je na tom. Pod Velickou próbou polyká druhou tabletu od bolesti. Později se nám svěří, že právě tam zvažoval, jestli se nemá vrátit.

Vidíš, Peter, ještě pořád melu pantem. Tak tohle je Polský hrebeň…?! Tam, kde jsou ti lidé, Peter se ani nezadýchal. A tam je Bradavica. Ve stěně lezou jeho kamarádi. Cestovali s námi z Polianky.

Moucha bzučí kolem hlavy jako Yamaha. Co tu dělá moucha?! V kamení už jsou jen ostrůvky žluté trávy s drobnými modrými klinčekmi. Pak ani to ne. Jen kopec vytesaný v žule. Kupa skalisek a skal. Pod Velickou próbou zastavujeme. Ještě že tak! Stačilo zaváhání na skalnatém chodníku a Peter se začínal vzdalovat. Už jsem si v duchu říkal, je mi to zapotřebí? – Co mě to napadá, hned se pokárám. Jedině odhodlání mi dá sílu do nohou.

Ve stínu hory se zvedá skalnatý žleb. V 19. století se jim vydali dobýt Gerlachovský štít němečtí horští vůdci. Zkusili to a podařilo se. Od té doby – Velická próba. Až tam úplně nahoře, v tom véčku ve skalách, se jako barevní mravenci hýbou turisté.

Přes nárty a přes kolena co nejvýš k tříslům navlékáme úvazky. Pěkně napevno. Dotáhnout spony. Barevné přilby se vykutálely z batohů. Oranžová, žlutá a modrá.

Proč nemám karabinu jako Slávek? znejistím. Půjdeš poslední, říká Peter a dračí smyčkou mi k úvazku navazuje lano. Proč zrovna já? Co ho to napadlo…? Jsme navázáni nakrátko. Tak se tomu říká. Mezi námi budou dvoumetrové rozestupy. Lano nesmí být prověšené. Teď bude vlevo od vás. Když ho náhodou překročíte, netočte se s ním jak holub na báni. Přehoďte ho přes hlavu, ono to půjde.

Změna pořadí. První Peter, druhý Honza, pak Slávek a já. Stoupáme jako po rozbitých schodech. Správně zvážit každý krok, dobře došlápnout. Myslet na to, že lano má být vlevo. Myslet na to, že lano má být vpravo, a napjaté. Lano se však prověsí, jak se rázně vyšvihnu na skalisko a Slávek přede mnou zaváhá. Motá se mu mezi nohama. Máš ho mezi nohama, ještě mám náladu vtipkovat. Rozesměju se, když si představím, že by se právě teď napnulo. Čemu se směješ? ohlédne se na mě. Jak snadno bys přišel o svoji chloubu.

Slávek je v pohodě. A Honza? Nevím. Jen Peter ví, jak to s námi je; lano k němu promlouvá jako telegraf. Koukám pod nohy. Nemusím spěchat. Kradmo pohlédnu vlevo do rozpukaného skalního žlebu. Vybaví se mi slovo kuloár. Je to kuloár? – Doma se podívám. Přilba mě chrání před sluncem jako slamák. Tam, kde byl kámen ve stínu kopce, je pod rukama ledový. Hledím si pod nohy a Slávek mě patou lehce nakopne do přilby. Takové je tu převýšení na půl druhého metru!

Tak co, jak to jde? zeptá se Peter, když po přestávce nahazujeme ruksaky na záda. V pohodě. Se Slávkem lehkovážně vyhrkneme skoro unisono. Honza je opatrný: To si řekneme až nahoře. Pak něco utrousí o Matterhornu, ale víc se k němu nevrací. Honza je z nás nejzkušenější, pochlubím se kamarádem, který teď zápolí s bolavými klouby.

Tam, kde tápali barevní mravenci, je teď místo pro nás. Sedielko nad Kotlom. Sedielko… Rozsedlina ve skalách 2400 metrů nad mořem! Pod námi Kotel Gerlachu! Různě seskládaná, krabatá a hladká šedá hmota. Peter vysvětluje, jak se všechny ty zuby na horizontu jmenují. Nechá nás vydechnout a dodá: Teď budeme traverzovat.

Myslel jsem si, že mě na Gerlachu už nic nemůže překvapit, ale… Tohle že je traverz? Ani památka po vysokohorské louce, kterou se line chodníček. Jen skalní žebra, lavice, stupně, sem tam železný úchyt ve skále, oka a kramle.

Aha, analgetika zabrala, Honzovi je líp, pomyslím si. Mlčenlivý Jan zůstal ve Velickém žlebu. Už je tu Monte Rosa, Zugspitze, Dachstein… Matterhorn… Říkal jsem to: Honza je starý horský vlk.

Není tak těžký ten traverz. Jen občas z hory vyčnívá nějaké skalní břicho, které je třeba obkročit. Natahuju nohy z výčnělku na výčnělek. To jsem teda frajer! Lichotím si ve své hlavě, ale hned se vyplísním: Ještě nemachruj!

Tak, a máš to! Teď to otočíme. Půjdeš první, obrací se na mě Peter. Pár desítek výškových metrů musíme sestoupit. Ale už jsme ho viděli, vrchol Gerlachovského štítu! Lidičky se na něm hemží, jako by ani o nic nešlo. – Tak jo! Soukám se do jakéhosi žlábku. Chodidly opatrně ohmatávám skalní výstupky. Je to jako úzký tobogán, ve kterém batohem drhnu o skálu. Lano se napíná, jak táhnu Slávka. Rozvážně, jenom rozvážně! Peter nás jistí. Konec lana omotal kolem železné skoby. Otoč se čelem ke skále! přikazuje mi. O-pa-tr-ně. Raduju se, jak je to najednou snadné!

Jedenáct pryč. V jednu jsme tam, utrousí Peter. Slyšel jsem dobře? V jednu? Vždyť těm lidem na hřebenu vidím skoro do tváře… Říkají tomu hřeben. To jsem si nevymyslel, je to jako s tím traverzem. Všechno je jinak než u nás v Beskydech. Z kopce sestupují dvě dívky a s horským vůdcem rodinka snad s dvanáctiletými kluky. Nezatajil nám Peter nějakou lehčí cestu…?

Pak to přijde, výšvih s řetězy pod samotný vrchol. Najednou jsme na nejvyšší hoře celých Karpat. 2655 metrů! Ramena železného kříže pod modrým nebem ovinula slovenská vlajka. Pak z opačné strany přijdou Poláci a kolem kříže omotají tu svoji.

Tak to jsou ty neskutečné výhledy v recepci Vily Gerlach! Observatoř na Lomničáku se leskne ve slunci jako perla. Co ještě poznám? Slavkovský štít. Ľadový…? Nevím. A úplně jinde, než bych čekal, vyrůstají homole Belianských Tater. A za nimi, Slávku, co je za nimi…? Tri koruny, Vlčia skala… Pieniny. Podáváme si ruce. Honza sám za sebe děkuje Petrovi. Slávek zase mně. Mně? Mně neděkuj. Bez Petra bychom tu nebyli. Že jsem to vymyslel? Ale…! Tady s Honzou loni na Filipce.

12.45 posílám manželce z mobilu zprávu: Tak jsme dobyli vrchol! Honza s lýtky rozedranými do krve telefonuje svojí ženě. Slávek láme čokoládu Milenu. A mezi námi se prochází drobný ptáček. Konopka nebo pěvuška? Tak, Honzo, který…?

Náš horský vůdce odpočívá ve stínu skaliska na plošince pod námi. Jen ať si tu opojnou chvíli vychutnáme sami. Půlhodina na vrcholu Gerlachovského štítu! Peter už má zase přilbu do čela. Jardo, ty půjdeš první, pak Honza a Slávek. Chabě se bráním, nevím, jestli to zvládnu. Vždyť už sis to zkusil, Peter nepřipouští žádné vytáčky.

Opatrně sestupujeme Batizovským žlebem. Stále myslím na Honzu za mnou. Jen ať ho nestrhnu! Honzo, můžu? Jak se přidržuju skalisek, vnímám citlivé konečky prstů. Zvažuju každý krok. Na ten kámen raději ne.

Tak, a co teď? Ve skále dvířka do nebe. Pode mnou stěna. Bázlivě se vykláním. Dvě kramle jako stupně půl metru pod sebou, o něco níž další dvě svisle jako madla. Hlavou běží katastrofické scénáře. Co mám dělat?! Levou nohu dej pod sebe do štěrbiny. Pravou došlápni na železo! – Ta úleva! Levá noha se zapřela o skálu. Ale kam ji položím potom? Čeho se chytím?

Natahuju údy jako pavoučí muž. Honza mi šlape na ruce. Lehce. Volám na něj, ať chvilku počká. Vidím jen jeho pohorky, jak si na kramli hledají místo. Jaká pohoda, když oběma nohama stojím na metru čtverečním plochého kamene! Peter, stále ještě nahoře, svinuje lano. To byla teda próba! Honzo, zažils už něco takového? Vrtí hlavou. Ještě ne. Směju se sám sobě, co jsem to za blázna!

A najednou nás skály propustí a jsme pod horou v Batizovské dolině, vyvlečeni z lana a vysvlečeni z úvazků a přileb. A dole čeká kamzík tlustý jako laň, uždibuje sporou trávu a vůbec se nás nebojí. Jen nikde žádná pěšina horskou loukou. Pravěký ledovec tu po sobě zanechal vlečku balvanů a skalisek. Jak zvučně to zní – moréna! Jako muréna číhá na každý náš chybný krok. Z žulové hory klopýtá bystřina. Schovává se v kameni, potměšilá, pak divoce vyskočí jak rozjívené děcko. Ledová. Lačně ji pijeme.

Peter spěchá, ale mi neuteče. Za skalisky se vynořilo průzračné Batizovské pleso, obležené turisty, horolezci a navrátilci z Gerlachu jako Balaton rekreanty; Slávek by nejraději, tak aby ho nikdo neviděl, v něm smočil aspoň nohy… A nedaleko ze zeleně tatranských lesů skáče vodopád bílý jako vody z pozvánky do Amazonie. Divočinou nízké kosodřeviny s podrostem brusinek s bledými plody vede kameny dlážděná magistrála k Sliezskemu domu.

Na parkovisku u hotelu usmívá se na mě, staříka, mladá žena, nezvykle v sukni a podkolenkách. Jste vyšli pozdě, říká mi, až ve čtvrt na devět. Nechápu, odkud to ví. No jo, je to dispečerka horských vůdců, ta přece musí vědět všechno. Nebýt toho vstřícného úsměvu, ani se o tom nezmíním.

Peter, byla to dvojka nebo trojka? zajímá se Honza. V horolezecké stupnici obtížnosti prý dvojka. Tam, kde jsme jeli po zadku, Honza se zasměje. U Vily Gerlach se s Petrem loučíme. Říká, že ve svých dvaašedesáti je ve skupině, kterou provází, vždycky nejstarší a dneska byl nejmladší. Tak to nám lichotí!

V apartmánu pak vypijeme láhev whisky. Že jsme to dokázali! Honzo, tak zavolej ženě, že už jsme doma, ať se nebojí! – Ne, ne. Mama řekne, dorobeny a ještě naprany. Honzo, stejně – klobouk dolů! Vím, co tě to stálo.

Pak ve větrovkách jdeme do hotelu na večeři pro tatranské hosty. Co bychom si dneska nedopřáli jelení rostbíf s šulánky a šípkovou omáčkou?! A aby toho dobrého nebylo málo, tak ještě zapečenou zmrzlinu jako sladkou tečku za Gerlachem.