VLADIMÍR STIBOR

Povzbuzení

Koho máte potkat,

toho potkáte,

i kdyby to mělo být na cestě do pekel,

na pouti do vyhnanství,

na čáře života,

co protéká pouští

a pak se rozlévá;

vytváří laguny,

směje se,

brebentí jako malé děcko

u kolotoče z pouti.

Koho máte potkat,

toho potkáte,

i kdyby v dálce poslední most

stál v plamenech

a nepřiznal se ani ke břehu,

kde tě naposledy viděl

a zanechal.

Andree na konci zimy

Až mi čas dovolí,

půjdu a poběžím za tebou;

vezmu za kliku,

sáhnu ti pod sukni.

Žádám ten nejvyšší trest

největší odměnu.

Jinak bych nepřišel.

Sám proti přesile

Proč bych to nepřiznal,

kdysi jsem ho pozval

nerozvážně dál

a nabízel mu kaviár k snídani,

oheň v kachlových kamnech,

která jsem sám roztopil,

a najednou mě ničí

ten bůh temnoty

a drásá o to víc,

když šestou legii,

tu nejslavnější

a nejkrutější ze všech

posílá pro mne zcela samotnou,

aby mě zajala

a předhodila v poutech.

Jaká to čest,

bleskne mi hlavou.

O naději

Ti, co mluví o naději,

možná už v sobě žádnou nemají.

Blouzní o ztichlém kraji;

proti slunci šipky vrhají.

Najednou je bolí celý člověk, neklidné sny.

Zvolí tu, co uprostřed flotily

chtěla být první mezi prvními.

Tehdy naděje nikoho nešetří;

zahodí skalpel, bolest rozostří.

Nechá ji stát jak nahou u cesty.

Nezmoudří, ale setřít hnis se neštítí;

dovoluje si milovat slova, co jsou na ostří.

Nejhlubší z ebenových řek drží pod mosty.

Vzpomínka na Andreu

Nejkrásnější,

co jsem kdy měl,

byla cesta za tebou,

kamenitá stezka údolím,

kde hvězdy chvilku nepostávaly,

ale hřály.

O vstřícnosti

A přijmeš-li sny,

sny,

co neprojdou skořepinou úst,

porodí dcera Berberů ametyst.

Obklopí ji tma

i její věrní,

poušť na dva tři prsty slaná.

Už od prvního zašlápnutí hada

věří na dotýkání,

na přátelství vznikající na schodech kazatelny.

Byť by to bylo několik na sobě

navršených kamenů

z těch nejbližších polí.

Dotýkají se obzoru

sotva dvakrát za život.

Drsná báseň

Jak můžeš, ty můj nejvyšší,

nade mnou zvítězit

a ještě slavit dlouho do noci?

Vzal‘s mi všechny,

které jsem miloval.

A kteří také někdy milovali mě.

Hladili mě po vlasech,

říkali:

Neboj se,

my ti zůstaneme

jako hrst písku

na dně číše.

Nic více ti dát nemůžeme.

Cesta za tebou

Ti všichni jsou kazatelé;

připravují půdu,

do misek hlínu,

do dlaní nebe,

ledovou tříšť.

Právě tou budou zasypávat stopy,

prohořívá jimi tvá krev.

Závislosti

Už k sobě nechodím,

nevytrhávám listy z breviáře;

nesmí se to, lehce sním,

zbavuji úzkosti potulné žháře.

Roznáším s nimi misku strážního ohně;

belháme se k řece jitřního vína;

chutná, jak jinak, hořce i temně;

pokleká na zápraží, je to má vina.

Jsou v ní ale příběhy,

slané, drsné i ty, co se nestaly.

Plápolá v nich moře barakud.

V mlýnech bolesti stavěly mě na nohy.

Styď se umřít v posteli.

Snímají z nás závislost i stud.