PETR ŽANTOVSKÝ

František Halas a „jeho“ paní Božena Němcová

V nedávných dnech, přesně 4. února, uplynulo 201 let od narození velké české spisovatelky Boženy Němcové. Na sklonku roku loňského, k uctění výročí kulatého, vyšel sborník textů z mezinárodní konference věnované odkazu Němcové a jejím úzkým vztahům se slovenskou kulturou (Božena Němcová a Slovensko: 200 let od narození). Právě pro tuto příležitost byla napsána následující úvaha.

Jakékoli hlubší uvažování o Boženě Němcové by nebyl úplné, kdyby v něm chybělo aspoň krátké zastavení u nevšedního fenoménu: Němcová se totiž – díky mnoha objektivním souvislostem daným historií, ale také subjektivním souvztažnostem jejího osudu a díla s jejími následníky ve 20. století – stala jakousi pozdní múzou, inspirací, skoro až ikonou pro mnohé velké české básníky: Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Právě jemu věnujme toto stručné zastavení.

Ta bdělá vážnost nad přípravou slova

ty čtoucí zdali víš

že z nesmírna se slovo klová

a roste jak s ním zacházíš

Ty musíš slovo mlékem omývati

když umouněné z cest se přižene

básníci čeští musí vyzpívati

za příklad dík svůj paní Boženě

Tyto verše čteme v básni Řeč naší paní ze sbírky Naše paní Božena Němcová. Ta kniha se zrodila v počátcích nacistické okupace roku 1940, což byl zároveň rok 120. výročí narození Boženy Němcové. Knížku tak lze (a je, myslím, třeba) číst nejen jakoalase hluboký úklon před jednou z největších spisovatelek úsvitu novodobého národního písemnictví v 19. století, ale i jako metaforu dějinné tragédie, která se právě valila přes země české, a také jako záchranný kruh nezbytný k lidskému i národnímu přežití. Proto jsme hned na počátku vybrali tu pasáž, týkající se jazyka, řeči. Neboť to vždy byl a snad ještě aspoň občas je klíč k národní identitě. Smyslu existence národa. Šémem k porozumění podstatě jeho kultury, historie, celého důvodu bytí.

František Halas měl, byť se to nemusí na první pohled zdát, k Boženě Němcové blíže než mnohý jiný básník toho času. Prvá podobnost, krutá a osudová, vás udeří do očí při pohledu na životopisná data. Němcová dožila 42 let, Halas 48 let. Krátkost života, poskytnutá tím, kdo rozdával, je nespravedlivá. Protože, a to je druhá analogie, zatímco Němcová byla múzou nejen mnoha vrstevníkům, ale, jak řečeno, i pokračovatelům a nástupcům desítky let po její smrti, a zároveň autorkou, o níž se dodnes literární vědci neshodnou, zda stylově patří k romantismu, realismu či biedermeieru (ostatně co na tom záleží: zde všude je to jen ona, Němcová), Halas bývá zván arciknížetem moderní české poesie. Objevitelem nové poetické češtiny, básnického stylu, který našel řadu velkých následovníků (Holan, Mikulášek, Skácel atd.). Ale také tím, kdo otevíral mnohým brány k poesii: asi nejčastěji a právem se to traktuje o Jiřím Ortenovi, který debutoval navzdory počínající okupaci v Halasově edici v nakladatelství Václava Petra. Vědomí souvislostí ve vývoji národní slovesnosti, to myslím, silně pojí – byť různými podobami – literární i lidské usilování obou autorů.

Já nejsem už

pro zrádné Ozvěny

Já pro Hlas jsem

pro uši neucpané

pro zrcadla oblýskaných loktů

ne pro fraky

Zatím co tamtěm poskakují ohryzky

myslet musím na jablko

na velikost obav spíš

než na malost jistot

…napsal František Halas v básni A co básník? (vyšlo posmrtně roku 1957). Jako by mluvil i za Němcovou. Vědomí tragiky světa, „malosti jistot“, a zároveň sebeidentifikace s „oblýskanými lokty“, to propojení s jádrem lidského společenství, ne s jeho (domnělou, často svévolnou) elitou. Byla to Němcová, kdo sbíral autentické záznamy lidové slovesnosti – české i slovenské, u vědomí, že odtud roste velký strom národní literatury.

A další analogie: navzdory krátkosti života fyzického po obou autorech zůstala dlouhá a dosud trvající stopa života literárního. Je to dáno nejen jejich často průkopnickou prací s tématem i lexikem a stylem, je to dáno rovněž neuvěřitelnou pracovitostí. Za ten nedlouhý čas tvorby vydala Božena Němcová (vedle řádky básní) šestnáct povídek různých žánrů i rozsahů (přinejmenším Divá Bára, měli-li bychom jmenovat jedinou, je trvalým klenotem českého pozdního romantismu), dvacet šest pohádek ponejvíce původem z Domažlicka (vycházely postupně v sedmi svazcích), dílem autorky zpracovaných z lidových zdrojů, dílem původních při zachování stylu, řadu adaptací pohádek slovenských, přes třicet národopisných či cestopisných črt a drobnějších útvarů (většinou vydaných časopisecky), a samozřejmě dvě erbovní prózy, Babička a Pohorská vesnice.

František Halas vydal čtrnáct básnických sbírek (od debutu Sépie, která vyšla v jeho šestadvaceti letech, po posmrtně vydané A co? – napsáno ještě v letech 1948-49, krátce před básníkovým odchodem). Kromě toho množství textů časopiseckých, záslužná, výše již zmíněná, práce editorská, eseje o výtvarném umění (ve spisech FH vyšly ve svazku Obrazy), eseje o literatuře (ve spisech FH jako Imagena), a také mnoho překladů z polštiny, ruštiny, maďarštiny, srbochorvatštiny atd. Svým nezaměnitelným jazykem tak převedl Slowackého, Mickiewicze, Puškina a řadu dalších. Kromě toho ještě v posledních letech života – po válce – dal mnoho energie veřejnému životu (byl například předsedou Syndikátu českých spisovatelů, krátce také poslancem Národního shromáždění).

Ona hektická pracovitost, snaha co nejvíc toho stihnout, dokončit, vydat z toho takříkajíc počet, je u obou, Němcové i Halase, obdobná. Jako by cítili blízkost posledního dne. Toto napsal jeden o druhém, Halas o Němcové:

Podobizna z roku 1856

Už odchází z ní žena Je o samotu více

zůstává při ní jenom strážnost slov

těch věrných co jak u nemocných bdíce

se rozpakují Jít či nejít na hřbitov

Jen oči cípek srdce nadzvedají

krev hromniček však ssedá v očnicích

zdalipak se hlavy také zatínají

jako naše dlaně ve dnech praštících

Ano Podívej se Její hrozit umí

nad klamem slávy trčí hněvivá

a to co rozhodnutí šípu dosud tlumí

je zhublých ramen chabá tětiva

Ó častá smrti početí pečetící

v tom strhlém těle v jupce laciné

ten hadřík nechtěli už ani vetešníci

Královno země tušené

Žijeme dnes epochu, která toho mnoho neví o svých básnících, dokonce se zdá, že o ně ani nejeví mnoho zájmu. Bojuje jiné bitvy, užívá jiných prostředků, původnost, čistota a dokonalost mateřštiny se rozplývá ve slovech převzatých a cizorodých (od anglismů po výrazy z digitální technologie). A přesto, či snad právě proto je třeba připomínat tu odešlou krásu z minula, pro kterou – nic snad není ztraceno – najde se ještě možná nová role v čase budoucím.

Závěrem – symbolicky – ještě jednou pár veršů z Halasovy sbírky Naše paní Božena Němcová. Lepší tečku těžko vymyslíme.

Jako by anděl

Jako by anděl zídku přelézal

tak z jejích knih se rodná mluva snáší

Jak jste nám zhezkla Čas se dvořit jal

modrému jménu v českém Otčenáši

Tak ženy obírají z nás

tam nitku a tam vlas

jak ona slova obírala

přezrálá i nedozrálá

Přes slzy vše větší bylo

co se doma narodilo

a z věty křehké nebe snící

spár na obrátku trhající

Jako by anděl zídku přelézal

Stůj při nás její utěšlivá něho

teď úzkostně mi zaklinkal

pozdvihovánek verše mého