čím onemocněla naše společnost nejen v době covidní

MARTA FRANCOVÁ

Palčivou otázkou všech inteligentních a čestných lidí, kteří v bezduchém konzumním způsobu života, zaplavováni denně z velké části stejně bezduchou konzumní kulturou a reklamou, neztratili soudnost a odvahu pohlédnout skutečnosti do tváře, musí být: je dosud naděje vybřednout ze stále se prohlubujícího marasmu, do něhož upadlo lidstvo a – snad ještě hlouběji – český národ a stát? Stále neseme neblahé důsledky našich dějin, poznamenaných tragickými událostmi několika posledních staletí a desetiletí. Neseme však také zodpovědnost za svoji současnost i budoucnost, za svůj úpadek či povznesení, za svoji malost i okamžiky vítězství.

Na historické vlivy, které z velké části formovaly naši národní povahu, kriticky poukazovali již v minulosti přední spisovatelé, básníci a kritici, kupř. Julius Zeyer, Josef Svatopluk Machar, Viktor Dyk, K. H. Borovský, Jan Neruda, F. X. Šalda a další. S trpkostí, nesmlouvavou přísností či specifickým humorem burcovali svědomí národa proti jeho tendencím k podřízenosti, provincialismu, omezenému myšlení, donašečství, hašteřivosti, nevraživosti a proti dalším negativním povahovým rysům.

S jakým výsledkem? Údaje, které v tomto pojednání uvádím, jsem čerpala výhradně ze zpravodajských a dokumentárních pořadů stanic české televize, případně tisku.

Hledíme-li na naši přítomnost, vidíme nepříliš radostný obraz. Události a jevy okolo nás vzbuzují dojem, že nějakým zlovolně ironickým zvratem došlo v relativně krátké době k záměně a pokřivení všech základních hodnot v míře mnohem širší a hlubší než v dobách strůjců reálného socialismu a inženýrů nových lidských duší. Vidíme svobodu zaměněnou za nekázeň a bezohlednost, poctivost za spekulaci a chytristiku, úspěch za podvod a zlodějství všeho druhu, a čest a hrdost za takzvaný pragmatismus. Tato deformace se projevuje ve všech oblastech života společnosti.

V politické sféře převládají politikaření, stranické půtky a aféry nad seriózní snahou o užitečnou službu státu a jeho důstojnou reprezentaci v očích občanů i vnějšího světa. Výsledkem je mínění občanů, že politika je věc ve své podstatě špinavá a nemá smysl se jí zabývat a chtít cokoli změnit. Privatizace se hned zpočátku stala prostředkem k rychlému osobnímu obohacení a destrukci národního hospodářství a bohatství státu. Složité a často se měnící právní předpisy rovněž nepřispívají k pevné stavbě a důvěryhodnosti justice. Vstup do Evropské unie nesplnil očekávání, která mnozí občané do něho vkládali.

V sociologické oblasti působí na společnost prohlubující se sociální nerovnost a nejistota, opět rostoucí nezaměstnanost (v současnosti již na tři sta tisíc nezaměstnaných), prekarita, obchod s chudobou, vysoké životní náklady, deklasování občanů na levnou pracovní sílu a jedince druhé kategorie, jimž mají stačit ke štěstí hadry z druhé ruky a k výživě druhořadé potraviny, dále permanentní stres včetně obav z budoucnosti, které drasticky zvyšuje již rok trvající pandemie koronaviru.

Všechny tyto i jiné průvodní jevy monetárně tržního systému a neoliberalistické doktríny, jež se přehnala celým světem, se podepisují dnes a denně na fyzickém a psychickém zdraví národa. Občan pozoruje skepticky dění okolo sebe a opět se uchyluje k svéráznému českému švejkovství a obcházení zákonů, což vidí jako jedinou možnou „odvetu“ za svou bezmocnost.

Statistické údaje, prezentované v médiích, rozhodně nepodporují pozitivní náladu: v naší zemi je přes jeden milion alkoholiků (jisté ušlechtilé přísloví charakterizuje naše češství přináležitostí k této kategorii), okolo sto dvaceti tisíc bezdomovců, až dvě stě tisíc rizikových hráčů, na dvacet pět tisíc dětí se nachází v různých sociálních a diagnostických ústavech, stále každé desáté dítě si nemůže dopřát oběd ve školní jídelně, sto osmdesát dva tisíc neúplných rodin – samoživitelů, zhruba padesát procent manželství se ročně rozvádí, vzrůstá počet autistických a jinak postižených dětí, každý pátý, respektive nyní už každý třetí Čech trpí závažnými psychickými problémy, vysoké procento lidí užívá antidepresiva (již v r. 2017 bylo spotřebováno více než šest a půl milionu dávek psychofarmak), osm set osmdesát tisíc osob včetně dětí okusilo nějakou drogu – mimochodem: ČR je největším výrobcem a vývozcem pervitinu, ročně spáchá sebevraždu na patnáct set osob, přičemž pokusů je až patnáctkrát více, dle sociologů čtyřicet procent obyvatelstva žije v chudobě, tři sta tisíc domácností si nemůže dostatečně zatopit, v ČR se nachází šest set pět tzv. vyloučených lokalit, zadlužení domácností činí více než dva biliony korun, milion lidí se nachází v dluhové pasti, devadesát tisíc důchodců se nalézá v exekuci, nájmy, ceny nemovitostí, potravin a jiných životně důležitých potřeb a služeb neustále rostou; Mladá fronta uvedla v r. 2019 článek o „legálním“ prodeji dětí chudými matkami. Senioři jako sociálně vyloučení, „nepotřební“ a téměř jako příživníci rodiny? Není tomu tak dávno, co na prvním stupni jedné základní školy proběhla anketa na téma „Dědeček a babička ujídá nám chlebíčka“.

K tomu se přidává kulturní a duchovní úpadek, jenž dalece předčí pseudokulturu padesátých let i takzvaného socialistického realismu. Televize a bulvár se staly domácími bůžky mnohých, zejména těch, kteří nemají prostředky na zábavu ušlechtilejší. Přetrvávající kriminalita, drogy, alkohol, gamblerství, vpád pornografie, kulturního braku, kultu násilí a krve do televize, filmu a počítačových her deformují myšlení mladé generace již od útlého věku; pandemií vynucená digitalizace života včetně omezení výuky, možnosti vzdělávání, sportovního vyžití, přístupu k živé kultuře i její aktivní tvorby a téměř úplné omezení pozitivních společenských a rodinných vztahů rozhodně nepřispívají k duchovnímu a tělesnému rozvoji jedince a celé společnosti. Ač tento jev je v současnosti celosvětový, u nás nabývá obzvláště škodlivé podoby. Nepotrestané zlo z minulosti, neobjasněné hospodářské a jiné delikty a obtížnost dovolat se spravedlnosti ve vlastních záležitostech vzbuzují u lidí názor, že špatnost se vyplácí a slušnost je v životě jen přítěží a smůlou. Vše to prohlubuje již celá léta morální, duchovní a kulturní krizi národa. Hrozí v něm převládnutí postoje známého z dob hroutících se říší: mít a žít, a po nás ať přijde potopa.

Krize mezilidských vztahů je však nejhorším fenoménem našich časů a bere na sebe mnohdy až patologickou podobu: vraždy mezi partnery, potomci zabíjející rodiče a naopak, desetitisíce týraných a zneužívaných dětí (v osmdesáti sedmi případech přímo v rodině či příbuzenstvu), na třetině škol dochází k šikaně učitelů žáky, rovněž napadání a kyberšikana spolužáků z důvodů sociálních a materiálních , přičemž tento jev častý již v mateřských školách. Také fyzické týrání a psychický útlak seniorů v rodinách a otřesné zacházení s nimi v některých sociálních zařízeních (nadávky, řvaní, tykání) již byly veřejně prezentovány a naštěstí dle možnosti řešeny za strany práva. Sousedské spory se stále častěji vyřizují násilím, dokonce vraždami.

Naše média téměř denně přinášejí zprávy o dalších abnormálních excesech, které není možno racionálně vysvětlit, a dokonce psychologové a kriminalisté nejsou často schopni zcela porozumět mentalitě pachatelů činů, jako kupř. ničení hrobů, házení těžkých polen z mostu na projíždějící auta, pokládání těžkých předmětů na vlakové kolejnice, zapalování aut, bytů, domů, kostelů, skladů, úrody farmářů, památek, zabíjení chráněných živočichů v přírodě, ničení stromů, sadistické týrání a mrzačení domácích i hospodářských zvířat, primitivní naschvály ze závisti či pouhého nutkání mstít se bližním. Tato choroba zasáhla, zdá se, naši společnost do té míry, že je již pravděpodobně přirozeným způsobem neléčitelná. „Nečiň nikomu nic dobrého, nedočkáš se zlého“ – paradox tohoto podivně zvráceného imperativu je v našich poměrech obzvláště vyhraněný a devastující, neboť se spolu s dalšími neblahými úkazy, jež začínáme pojímat jako každodenní součást života a doby, pomalu, ale jistě vstřebává do naší genetické výbavy.

Ztrácí se schopnost empatie a vzájemné komunikace, společnost je ve své většině atomizovaná, což vede k opětovné izolaci jedince do materialistické a požitkářské bubliny, typické pro normalizační éru sedmdesátých let minulého století. Bohulibé pořady Výměna manželek a Nebezpečné vztahy bývají velmi výmluvné…

Lhostejnost ke zlu a příkoří, dokonce jejich zlehčování a omlouvání je naším dalším specifikem; důsledné vymáhání pořádku a občanské slušnosti v západních zemích a Spojených státech je často považováno za „nenormální“ až směšné. Cynické obchodnické praktiky takzvaných šmejdů, arogance úřadů, mnohdy též zdravotnických a sociálních zařízení i některých majitelů domů v přístupu k těm nejzranitelnějším, kteří nemají sílu, zdraví ani finanční prostředky na svou obranu v zdlouhavých a nejistých soudních procesech, jsou výsměchem veškeré humanitě po více než třiceti letech tzv. demokracie západního typu, o pravdě a lásce ani nemluvě. Navštívila jsem opakovaně četné západoevropské země včetně Švýcarska a všude jsem sbírala informace o zákonech a další ochraně občanů, jejich práv i o mezilidských vztazích. Nikdo neuměl pochopit poměry v naší zemi.

Pokud je vůbec ještě naděje na uchování základních lidských hodnot v naší společnosti, nachází se tento pramen uprostřed malého okruhu skutečné morální a duchovní elity národa. Neboť je dosud pravdou a štěstím, že mezi námi žijí bytosti – vzdělaní i prostí moudří lidé, věřící i ateisté, kteří vynikají vysokou mravní úrovní, pro něž pojmy jako čest, šlechetnost, hrdost, svědomí, soucit, poctivost, pouto k rodině a vlasti nejsou anachronismem a vysmívanou zbytečností. Jsou pro ně naopak životní potřebou a často jediným bohatstvím, které mají, neboť se za žádného režimu nepodíleli za výhody a mamon na zradě národa a své cti. Někteří žijí vskrytu a jsou se svým údělem osamoceni, protože obtížně nacházejí druhy důvěryhodné a duchem spřízněné. Uchovávají si svou vnitřní sílu v tichu, daleko od planých slov a proměnlivé přízně veřejnosti. Lze tedy doufat, že ji předají alespoň svým dětem, které tuto zářivou i trudnou pochodeň ponesou dál. Snad jedině v nich je naděje a příslib do budoucna a záruka, že naše cesta neskončí v bezvýchodné temnotě totálního selhání a zániku. Snad ještě máme šanci. Z hlediska dějin naší země a světa pravděpodobně jednu z posledních.