MILAN BLAHYNKA

Kdekdo se mi posmívá, jak od třetího nebo čtvrtého představení Člověka z půdy, na které jsem ze zvědavosti zabloudil na podzim 1959 do suterénu jednoho domu v ulici Ve Smečkách, ač Semafor tam tehdy teprve začínal a nebyl ještě slavný, nedám dopustit na jeho spolutvůrce, i když se mi občas vůbec nelíbí, s kým se kamarádí, koho si váží, komu věří.

Ze stejné zvědavosti jsem zatoužil po knize kLauN Si pOvídá S bOhem (Galén, Praha 1917, frontispic autorův, 120 s.), a loni jsem ji dostal; darem. Není to dar danajský, čtu ji už potřetí a stále se divím. Je v ní její autor Jiří Suchý, jak ho znám a obdivuju jako básníka, klauna, zpěváka, herce, výtvarníka a člověka velice zdvořilého a nehraně skromného, jak je to vlastní jen největším tvůrčím osobnostem, a přitom žasnu nad jeho odvahou pustit se do povídání s Bohem, přesněji do monologu, v němž ho oslovuje a táže se ho, třebaže dobře ví, jak je „málomluvný“: „Položím otázku a budu vyčkávat. Ne vyčkávat, jaká odpověď zazní – to bych se možná nemusel ani dočkat – spíš budu vyčkávat, jaká odpověď mě napadne.“ Někdy hledá odpověď v učených knihách, a když shledává, jak často si protiřečí, navrhne svou odpověď. Což je pěkná opovážlivost na pokraji hereze stejně jako pochybovačství, k němuž se hlásí („jen nesnesitelný šťoura, jako jsem já…“) a které „není tak zcela bez rizika“. V kapitole Jak oslovit vynálezce vesmíru se přiznává, že „slovo Bůh přestal dost dobře snášet“, že mu „nepřipadá příliš šťastné“ a hned v závorce dodává: „Teď jsem se možná rouhl.“ (Prakticky neužívaný tvar rouhl znevažuje sám pojem rouhání, jímž by mnohé otázky a možná celou klaunskou knihu nazval fundamentalistický strážce pravověrnosti.)

Když jsem knihu četl poprvé, nad kapitolou Jak oslovit vynálezce vesmíru jsem se nedivil, že mu nemůže říkat Pane (Bože), neboť „Pán je jeden z nás, který to někam dotáhl. Ať už cílevědomě nebo náhodou či švindlem. A tato pozice ho opravňuje, aby nám poroučel anebo aby o nás rozhodoval. Politik, továrník, kdysi feudál – to jsou Páni. A navíc (…) mi slovo Pán naznačuje, že jde o muže, a tvrdit, že Bůh je chlap – tak to tedy ne, to neberu.“

Zato mě moc překvapilo, že ho snad ani nenapadlo oslovení Otče náš, jak tímto incipitem začíná základní modlitba věřících, zatímco ateisté rádi citují Prévertovo „Otče náš jenž jsi na nebesích, zůstaň tam…“ O pár stránek dál je jasné, proč Suchý na oslovení Otče náš nepomyslel. V kapitole o „nejdůležitější“ modlitbě se nad ní „důkladně a poctivě“ zamejšlí a „nedokáže se ubránit dalším pochybnostem“ nad téměř všemi verši; například Posvěť se jméno Tvé: „Miliony lidí na celém světě vyslovují tento verš, ale jsem přesvědčen, že těch, kteří si pod tím dokážou něco představit, bude dost málo. Sám nevím, jak se má jeho jméno posvětit. Je to zastaralé? Nebo nešťastně přeložené? A ještě ke všemu se má posvětit jméno samo, jak nám naznačuje zvratné zájmeno se.“

To, čemu se Jiří Suchý diví, nad čím mu zůstává rozum stát, nekritizuje, nanejvýš se ptá, hledá vysvětlení, a často ve své údajné nekompetenci ví o jediném slovu, „o němž se nedá pochybovat a které je, alespoň v mém případě, stoprocentně pravdivé. Je to slovo nevím. Zapamatujte si ho.“ Když je „tak trochu zásadně na rozpacích nad modlitbami“, chvílemi se mu zdálo, že jejich opovážlivost je v radách Bohu, co má udělat, a stále se mu zdá, že v modlitbách prosit svaté o přímluvu u Něho je to holý nesmysl: „Je si církev vědoma, jakou munici poskytuje ateistům tím, že vyřkne v souvislosti s Bohem slovo přímluva? Zkusme se zamyslet. Když se v nějaké záležitosti můj patron za mne u Boha přimluví, mám šanci, že Bůh vyřídí můj problém přednostně? Nebo v můj prospěch? (…) Vyřídí to jinak, než by ho vyřídil bez přímluvy? (…) Je tedy ovlivnitelný ve svém rozhodování?“ Následuje vodopád dalších otázek. „Na to jsem se ptal Anděla Mluvčího, ať to zjistí a dá mi vědět. Dodnes se mi neozval.“

Kapitola Proč si myslím, že nejsem ateista končí třemi větami, z nichž poslední je otázka:

„Svědomitý materialista nevěří tomu, co se nedá vědecky prokázat. Ale ono se nedá vědecky prokázat ani to, že duše neexistuje. Takže co s tím?“

V následující kapitole píše Suchý o tom, jak se marně pokouší konfrontovat svou pravdu s pravdou ateistovou, ale dojde „vždy k tomu, že ono je to vlastně fifty-fifty. Obojí je založeno na víře. (…) U ateistů je to víra nepřiznaná. Svou víru (…) povětšinou nepovažují za víru, nýbrž za fakt.“

Tady se vtírá nadrzlá otázka: křesťané, jejichž víra je přiznaná, snad nevěří, že v to, co věří, není fakt, pravda pravdoucí? Také bych mohl ke zmínce jednoho ze tří úvodů ke knize, ke zmínce o nás jako „nejateističtějším“ národě v Evropě připomenout, že právě teolog, jehož Suchý rád cituje, namítá, že tomu tak není, a dodat, že nežijeme ve státě „honosícím se svým ateismem“, jak se čte v kapitole Šesté přikázání, když přece je to stát hlásící se ke křesťansko-judaistickým tradicím a až na výjimky mají ve všech mediích slovo věřící, nikoliv ateisté. Ale nejde mi o takové okrajové a drobné zpochybnění knihy dobré vůle, která mne zaujala nejvíce na straně, kde se čte, že Suchému „by byl nejpřijatelnější Bůh, o němž nic“ neví. „Bůh Tajemství.“ Jinde v knize: „Síla Tajemství je pro mne něco, k čemu dokážu vzhlížet, aniž bych měl schopnost a vlastně i potřebu si to představit.“ V kapitole Jak oslovit vynálezce vesmíru autor vzpomíná, jak vyhýbaje se slovu Bůh mu vytanula první věta Janova evangelia Na počátku bylo Slovo (které „bylo u Boha a Bůh byl to slovo“), jak si je napsal na kus papíru a řekl si, že tím pojmem lze „označit všechno na světě“. „Pro všecko, z čeho se skládá vesmír a život, máme slovo.“

Nuže, Jiří Suchý, byť původním povoláním grafik, velmi brzy objevil v sobě Básníka, a právě každý skutečný básník má nejblíž k Bohu, když vládne Slovem, jímž lze označit, vyjádřit, vy-slovit „všechno na světě“. A když to dovede vy-slovit nikoli jako řečník, jako kárající a burcující kazatel, ale s humorem někdy tak jemným, „že ho sotva postřehnete“, a to právě klaun Suchý umí, jsme jeho. A jsme jako jeho čtenáři, diváci, posluchači aspoň na chvíli jako on empatičtí, tolerantní, velkorysí, přejní, lidští.

Klaun si povídá s Bohem? No, v knize pod tím názvem si inspirativně povídá hlavně se sebou.