RUDOLF HEGENBART
Po všech životních zápasech, po vítězstvích a prohrách pociťuji mnohem silněji sílu svého domova, naší vlasti. Potkávám se se svým krajem a lidmi, se svou dobou, i sám se sebou. Kola se mně točí dopředu i nazpátek.
Po čase jsem se vrátil k myšlenkám Masaryka, které jsou zveřejněny v jeho knize České myšlení – ideály humanitní. Píše, že každý člověk prý přirozeně baží jen po slasti a vyhýbá se strasti. Klade si otázku, kolik jest takzvaných šťastných lidí, kteří své štěstí vykoupili tím, že potlačili lidi jiné? Hlásat prospěch množství co možná největšího jest hledat prospěch masy, majority národa, lidstva. To je etika sociální. A skutečně všude z učení utilitaristického stalo se učení sociální a přímo socialistické. Havlíčkova filosofie jest také většinou utilitární, čili jak sám formuluje, filosofie zdravého rozumu.
Slova mě zaujala natolik, že jsem vyhledal knihu o Karlu Havlíčku Borovském. Proč ne? V letošním roce vzpomeneme 200 let od jeho narození. Snad si všichni, kteří máme rádi naši vlast, výročí jeho narození připomeneme a jeho odkazem se budeme řídit. Věřím, že i činitelé našeho státu a novináři.
Karel Havlíček Borovský byl velkým vlastencem. Byl spisovatelem, básníkem, literárním kritikem, zakladatelem novodobého českého politického novinářství, jeden z nejstatečnějších lidí své doby. Nikdy neváhal zasáhnout kritikou nebo satirou, kde lid trpěl bezprávím. Smýšlel jako český národ a český národ smýšlel jako on.
Když jest národ utištěn, buď pod vládou cizího národu, buď pod vládou libovolně jednající s osobami a s jměním občanů, nemá ještě zásluhu ten, kdo národ takový k povstání přivede, neboť není nic snadnějšího než způsobiti revoluci u národa utlačeného; ale ten má zásluhu, kdo přivede onen národ do takového stavu, ve kterém schopen jest cizí libovůle se zprostiti a svobodu pravou si zaříditi… K tomu ale bylo by zapotřebí takové vzdělanosti a svornosti všech utiskovaných, která se zřídka kde najde, poněvadž jest vždy hlavní péče utiskovatelů udržeti své poddané v nevědomosti, v pověrách, v nesvornosti, zameziti jim všelikou příležitost ku srozumění a ke sjednocení….
Protože se K. H. Borovský narodil na Českomoravské vysočině, vzal jsem si ke čtení knihu Františka Drašnera Karel Havlíček Borovský na Vysočině z roku 2003.
Dočetl jsem se, že jeho předchůdci, maminka, pochází z Velké Losenice na Žďársku z rodu Zachů. Tento rod je mně blízký i z Vepřové. Spisovatel píše, že pro něj byl K. H. Borovský největším Čechem. Jméno K. H. Borovského vstoupilo do havlíčkobrodského regionu v názvu jak města, kde vyrůstal a kam se rád vracel, tak i v názvu obce kde se narodil: Havlíčkova Borová.
Poučná jsou slova K. H. Borovského, které napsal do Slovanu o politických stranách:
Především musím opětovati svou již dříve několikrát vyslovenou hlavní zásadu, že totiž vlastně jsou jen dvě politické strany: jedna poctivá a spravedlivá, žádostivá svobody, rovnoprávnosti, veřejnosti, pevného práva, druhá zase milovnice nadpráví, despotie, libovolnosti a tajnosti. Ona první strana svobody drží se pravidla: co nechceš sám trpěti, nečiň jinému; druhá despotická drží se pravidla: ber jiným a hrab pro sebe. Dle povahy věci samé je patrno, že strana despotická je na počet mnohem slabší než strana svobody: neboť jisto je, že musí býti více ovcí než vlků, více ryb než rybářů, více holubů než ostřížů. Avšak z pozorování tohoto nesuď snad někdo, jako bychom stranu svobody milovnou rovnali ve všem bezbranným ovcím, rovnáme ji zajisté jen v tom, že je utiskována a řízena, ne ale v tom, že by se nemohla ubrániti.
V Národních listech dne 5. 4. 1848 napsal:
Národe můj! Zapomeň na dvě století hanebné poníženosti! Vyhub z paměti své vzpomínku na tyto nešťastné časy, kterážto upomínka jako skála dusí důvěru tvou v sebe. Odlož ze sebe přílišnou skromnost, která se nesluší potomkům Táborů! Zapomeň již na to, čím jsi byl po bitvě na Bílé hoře, ale pamatuj na své staré časy, kdežto skvěle kvetla sláva jména tvého, kdežto hledali vznešení přízeň tvou a mocní se báli nepřátelství tvého. Vyhledej v dějinách svých velikých ony listy, na kterých zaznamenáni jsou velicí činové otců tvých: těmi tuž nyní mysl svou, těmi podněcuj ducha svého, těmi připravuj sebe.
Jak aktuální! Díky koronaviru jsme jak ve válce. V zdánlivé starosti o občany probíhá znovu vědomý proces odnárodnění naší vlasti. Zapomínáme na velikány našeho národního obrození, na bojovníky za naši svobodu v první i ve druhé světové válce, na tvůrce a organizátory spravedlivé socialistické společnosti.
Prohlubuje se negativní proces, který započal po 17. listopadu 1989. Vládci a jejich politické strany či seskupení, zahraniční pomahači, rozbili či prodali, odcizili, významná výrobní a technická centra budovaná po staletí. Každodenně probíhá politikaření politiků, kteří mají obě ruce pravé. Přezírají uspokojování potřeb a zájmů člověka. Překotně se angažují k absolutnímu zamezení styku s Ruskou federací, ale i s Čínou. Někdy až nestydatě se snaží citovat masarykovské či havlíčkovské ideály a odkazy, ale cílevědomě přispívají k likvidaci jejich národní filosofie.
Bezohledně se snaží vycházet vstříc EU, německým koncepcím a hrají si na Evropany. S překotnou snahou stát se rychle součástí západních seskupení sešněrovávají život českého, moravského a slezského lidu do „bruselských“ pouček a chomoutu. Snaží se přeměnit identitu našich národů. Odcizují nás od všeho východního, slovanského. Devalvují víru v dobrou českou budoucnost. Likvidují národní kulturní hodnoty. Vědomě vedou k zapomnění národního obrození a úlohy našich buditelů. Vytvářejí obraz člověka, kde normou jeho života se má stát intelektuální omezenost, šedost, maloměšťácký vkus. Nebezpečné jsou snahy opovrhovat našimi národními dějinami, zvyky a tradicemi. Odsouzeníhodné je i odsuzování organizátorů, propagátorů a uskutečňovatelů demokratické politiky z ledna 1968. Zesměšňují jejich práci a úsilí o společenský pokrok.
Nejednou si kladu otázku, jak by reagoval na současnou situaci T. G. Masaryk? A jak Karel Havlíček Borovský? Určitě by přidal nejeden epigram. Z jeho díla jsem vybral dva. Jsou výmluvné!
Každý dělej svoje, / milý pane můj, / sedlák žito z hnoje / a ty z žita – hnůj!
Nechlubte se, vlastenci, / není to věc řádná, / že neteče odjinud / do Čech voda žádná. Točíme-li ze sudu / nedolévajíce, / zůstanou nám na spodu / brzy jen kvasnice. Nechlubte se, nechlubte, / špatná je to sláva, / že vytéká do Němec / všechna česká šťáva.
Posláním ducha vždy bylo a je vést a razit cestu. Karel Havlíček Borovský bojoval rozumem, citem i srdcem za český národ, nikdy ho nezradil. Připomeňme si jeho dílo a berme ho za základ své práce. Pravicově zaměření činitelé si ho určitě nepřipomenou, a když, tak jen proto, aby se neřeklo. Pod rouškou epidemie nás budou odvádět od vlastenectví a povedou k otupování našich myslí, k poslušnosti dle příkazů EU. Přitom se budou snažit pomluvami demokratického socialismu získávat body pro volební vítězství. Tak to činili od 17. listopadu 1989.
Právě v tyto složité dny vzpomeňme na boj Karla Havlíčka Borovského, vzpomeňme na Mnichov a jeho důsledky. Odhalujme podivné přátelé demokracie. Bojujme pro lžím a proti překreslování české historie. Staňme se průkopníky veliké pravdy našeho věku myšlenkami demokratického socialismu. Veliké pravdy našich obroditelů a osobností národního osvobození, socialismu, lze uskutečňovat jen prostřednictvím především těch sociálních skupin, které mají na společenském pokroku životní zájem. A právě v takových okamžicích si připomínejme postavy lidové a národní, jejichž osobní historie a dílo úzce souvisí s historií pokrokových hnutí našeho národa.
Dobře víme z naší historie, že hybnou silou pokroku nebyla například v 15. století vysoká šlechta či klérus, ale prostý rolnický a městský pracující lid. Ani dnes kapitalistický podnikatel, kterého pohání především touha po zisku, neposkytne vědě a kultuře, sociální spravedlnosti, takovou podporu jakou poskytovala socialistická společnost.
Odhalujme nepřátelé českých zájmů a pracujme pro svět, jemuž zasvětil své dílo výkvět českého národa. Začal jsem slovy T. G. Masaryka. Jeho slovy chci i končit. Ve své práci České myšlení mj. napsal:
Havlíček, který byl delší dobu v Rusku, řekl: „Já nejsem Slovan, já jsem Čech.“ Každý pochopí, co chtěl. Chtěl intenzivnější práci. Jací to byli Slované, z nichž nikdo neznal Rusko ani ruský národ… Národnost česká tím dostává jiný význam. Ne že bychom nebyli Slované, ale Havlíček chtěl, abychom byli napřed pořádní Čechové a pak teprv Slované, aby každý začal napřed pracovat sám pro sebe… Vlastenec musí být Slovan…. Člověk není jen bytost rozumová, musí mít i charakter. Vzdělání je jen prostředek, vzdělání vědeckého se může využitkovat k dobrému i ke zlému. Záleží na tom, aby se vzdělání neslo správnou cestou a sloužilo správným ideálům. Ale vedle vzdělání je důležitá i práce hospodářská.