JAROSLAV KOJZAR

Od oné „havárie“ uplynulo několik měsíců. Vánoce byly na krku. Jana už byla, kromě několikrát operované ruky, v podstatě v pořádku. Hodně rehabilitovala, vozil jsem jí, a když jsem nemohl, tak švagr, byť chtěla jezdit ten kousek do Františkových Lázní sama, na dlouhodobě dohodnutá cvičení. To zde v lázních nebylo zvykem, ale měl jsem tam jednoho známého, právníka. Vyšel mně vstříc a dohodl s vedením jednoho pavilonu, že sem bude Jana pravidelně dojíždět. Usídlil se totiž tady poté, co v policejním sanatoriu si po rozvodu našel svou novou partnerku. Léčil se tu po velmi těžkých infarktech. Služba je služba. Leckterého z nás čekal totiž infarkt. Sloužit u kriminálky, vlastně u Bezpečnosti vůbec, nebylo vůbec lehké. Jen v mém oddělení za tu dlouhou dobu, co jsem v něm pracoval, dva infarkty ukončily životní pouť dvou mých kamarádů. Vidět mrtvé, zraněné, pokoušet se najít co nejrychleji důkazy pro odhalení zloděje, odhalovat všelijaké ty vazby, které z počátku nejsou vůbec vidět a pak se většinou přesvědčit, že šlo o nesprávnou cestu a musí se začít znovu, zmáhalo. Při tom musíte být připraven, že některý z nich zvedne dokonce proti vám zbraň, na zdraví nikomu nepřidalo. To jen v dnešních detektivkách se vyšetřovatel po akci oklepe a jde druhý den do druhé.

I na mě dva takoví darebáci stříleli. Jednou to bylo, když jsem byl u SNB prvním rokem. V jedné vesnici u Chebu už dvakrát někdo vykradl obchod a dokonce Místní národní výbor. Dostal jsem tehdy rozkaz ještě s jedním příslušníkem vesnici v noci hlídat. Měli jsme se chovat velmi obezřetně. A tak jsme si obec rozdělili na dvě části. V té mé byl MNV, v té jeho obchod. Do půlnoci se nic nestalo. Po půlnoci jsem však spatřil člověka, jak se skrývaje přiblížil k budově MNV. Čekal jsem. Ten chlap se před budovou rozhlédl a pomalu se blížil ke dveřím. Ani jsem nedýchal. Na zavolání kolegy čas nebyl. Když dal klíč do zámku, vyběhl jsem z úkrytu a už za běhu jsem volal: „Jménem zákona.“ Byla to blbost, tedy ten běh. To dnes už vím, ale co kdo mohl chtít od policejního ucha. K onomu muži mohlo být tak třicet metrů. Ten člověk se otočil a něco zablesklo. Já se lekl, zakopl jsem a upadl. Zloděj, alespoň jsem si myslel, že to je zloděj, mezitím se ztratil ve tmě. Později jsme hledali případnou střelu. Nikdy se nenašla. A tak možná ani o střelbu proti mně nešlo. Jen o záblesk nějaké dětské pistolky, která mě měla zastrašit, což se povedlo. Dlouho si ze mne dělali chlapi legraci, ale komu, kdo nějakou činnost dělá poprvé, se něco podobného nestalo? Zda onoho chlapa někdy chytili, nevím. Jen to, že už nikdy nikdo nevykradl ani zdejší MNV, ani o Pramen.

Ta druhá střelba byla už opravdu vážná. Tehdy jsem už byl náčelníkem oddělení. Bylo těsně před převratem a všelijací dobrodruzi pochopili, že i zabezpečení bezpečnosti lidí začíná mít své díry. Agenti už sice nechodili přes hraniční zátarasy a ani ti, co toužili se dostat na západ, nevyhledávali nebezpečí. Stačilo mít devizový příslib, nebo odejet na dovolenou do Jugoslávie, či si nechat poslat od nějakého známého pozvání a tedy nečerpat tak cenné devizy a byl jste venku. Přijíždět sem k nám mohl v té době už kdokoli a špioni se tak mohli maskovat za nepolitické a bodré obchodníky nebo třeba i turisty. Anebo špionáž v klidu prováděli zahraniční dopisovatelé či diplomatickým pasem chránění diplomaté. K přechodu hranic se odhodlávali jen lidé u nás stíhaní, utíkající před odpovědností, při čemž věděli, že jim nebude vystaven pas, a darebáci všeho druhu. Tím neříkám, že vlastně tady u nás byl úplný klid.

Tehdy do Františkových Lázní, kde je konečná vlaku z Prahy, přijeli pacienti z dalšího z turnusů. A v jednom kupé byla stará paní a s ní další cestující. Muž chovající se velmi žoviálně, a ač ona žena se zpočátku nechtěla, jak nám řekla, moc bavit, rozhovor ji vlastně vnutil. Pomáhal jí, když dojeli do konečné stanice, obléci kabát, sundat zavazadlo ze zavazadlové síťky a pak se rychle rozloučil, a zmizel. Paní, když vystoupila, najednou zjistila, že nemá peněženku, v níž bylo docela dost peněz, ani doklady. Ty doklady jsme později našli nedaleko nádraží odhozené v koši. Peněženka s penězi však chyběla. Naštěstí ona paní v hotelu měla zajištěno místo a vlastně díky křížkovému poukazu i pobyt. Ale to předbíhám.

Dali jsme si tehdy otázku: Kam mohl onen zloděj, už jsme nepochybovali, že jím byl zmíněný muž, zmizet? O tom, že zůstal ve „frantovkách“ jsme silně pochybovali. I když jistě nikdo nikdy neví. Snad jen hotely u jezera Amerika by mu mohly poskytnout útulek. Zamířili jsme tedy tam. Ale ukázalo se, že je to klamná stopa. A tak nezbylo, než podle popisu ho hledat přímo v Chebu.

Pamatuji si, že jsem na poradě našeho oddělení, vyslovil několik verzí.

„Je možnost, že jde o zlodějíčka, který si vyhlédl naše město. To bude potom hledat někde ubytování. Nezapomeňme, že si myslí, že o jeho krádeži nevíme. Stará paní, alespoň si to mohl tak vytipovat, neobjeví krádež hned, ale až v hotelu a tak viníka budeme hledat úplně jinde, než ve vlaku.

Pak je tu možnost, že je to někdo místní. Zřejmě je z Chebu, že by byl z „frantovek“, nevěřím. Kdyby ho ta paní v lázních potkala, i když by na něj, jak si myslí, nepadlo podezření, vystavoval by se jistému nebezpečí.

Může to ovšem být i nějaký „kopečkář“, který se chce dostat na druhou stranu, protože jinou možnost, jak se dostane ven, nemá. Zavoláme proto na Kriminální ústřednu. Stando, to je úkol pro tebe“, přikázal jsem a tak jsme se rozešli.

Doslova obratem nám přišla z Prahy zpráva. Podle popisu by to mohl být jakýsi David M., který v Praze se pokusil vyloupit zlatnictví, při tom střelnou zbraní zasáhl jednoho z prodavačů. Něco ukradl, ale byl zřejmě vyrušen a utekl. Asi toho, co ukradl, bylo tak málo, že musel krást ještě cestou do Františkových Lázní. Prý ho mají v hledáčku už dávno, i za jiné krádeže, ale nemohou na něj narazit, řekli Standovi pražští kriminalisté. Pohybuje se totiž po celé republice. Mají jeho otisky, dokonce fotografii. Po M. jakoby se však slehla zem. „Zkuste štěstí,“ řekli Standovi.

Dohodl jsem s okresním náčelníkem „pohotovost“ a pomoc druhých oddělení, protože člověka se zbraní jsme po okrese nemohli nechat volně běhat, tedy bude-li to M. Městem začala projíždět naše auta, a kdo mohl, se vydal na obhlídku do ulic. Fotografii onoho M. měl u sebe každý.

A ono štěstí jsme opravdu měli. Pomohla náhoda. Jedna z našich hlídek při projíždění a pochůzce kolem Skalky uviděla nedaleko Výhledského potoka muže. Proč tady je?, ptali se sami sebe. Byl skrčen u jedné „chatky“ a evidentně na někoho čekal. Přišli k němu, zeptali se, co tu dělá a zdůvodnili to kontrolou zamykání zdejších objektů. Řekl jim, že tu čeká na jednoho známého a že přijel dřív, než se původně dohodli, že neví, který objekt je jeho a tak pro jistotu je blízko silnice.

Příslušníci ho sice legitimovali, na první pohled zjistili, že jeho průkaz není jeho, ale tvářili se, že mužově verzi věří. Popřáli tedy šťastné setkání a odejeli autem k přístavišti, při čemž jeden z nich z auta vystoupil a zaujal místo, z nějž bylo vidět ve směru potoka. Druhý příslušník mě zatelefonoval a řekl, co zjistili. Odpověděl jsem, ať zůstanou na místě, jsou připraveni, ale do žádné akce, nejdou, dokud nepřijedeme. A tak se stalo.

Přijelo nás víc. K muži jsme však došli ve dvou – Pepa Malíř a já. Neutíkal nám. Stále zřejmě nevěděl, že o jeho krádeži z vlaku víme, a ani o tom, že je v hledáčku Kriminální ústředny. Myslel si, že nemá proč. Legitimovali jsme ho, všimli si také nesrovnalostí v průkazu, ale nezmínili jsme se o nich. Zeptali jsme se jen, proč nejde do restaurace a sedí tady přikrčen. Odpověděl totéž, co dříve, že přijel sem za kamarádem, toho nesehnal a tak čeká na večer, až přijde z práce. Bylo to naivní, ale tvářili jsme se, že mu věříme. Možná však, že skutečně tu čekal na komplice. Vyzvali jsme ho, ať jde s námi, že si jen něco potřebujeme ověřit. Zvedl se a najednou se v jeho ruce objevila pistole a než jsme se stačili rozkoukat, vystřelil. Pepu zasáhl naplno, mě jen do nohy. Upadl jsem. Než jsem však stačil vytáhnout pistoli, a než přiběhli ostatní, byl pryč. Mě odvezli hned do nemocnice a snažili se najít vraha. Zranění nebylo vážné. Šlo jen o lehký průstřel. Pepa však byl mrtev. A ten zloděj? Nechytili ho. Střílel v noci i na hranicích a podařilo se mu přejít do Bavorska. Dnes asi bude už zase „doma“ a bude se chlubit účastí „v třetím odboji“.

A onen možný komplic? Chlapi pro jistotu na něj v těch místech celou noc čekali. Nepřišel. Byl nebo nebyl? Dodnes nevím.

O této příhodě jsem Janě neříkal.

Doma u nás, už jsem si zvykl říkat „u nás“, se však všechno změnilo doslova „naruby“. Její záhon pochopitelně už sice neexistoval, ale Jana byla rozhodnuta na jaře ho rozšířit snad na celou zahradu. Jako správný chlap jsem mlčel. Jsou věci „mezi nebem a zemí“, do kterých se muži svým ženám nepletou. Koupili jsme novou pračku, myčku, pro mne nějaké ošacení a Janě nakoupili leccos, protože bylo třeba i tady zaplnit její skříň. Zbyl také čas na koupi osobního automobilu. Janu jsem přece nemohl vozit se svou dodávkou.

Vybírali jsme spolu. Odmítl jsem zásadně bílou barvu, tu legitimaci zazobanců, kteří jí, ať již měli jakékoli auto, dávali najevo svou nadřazenost nad těmi neúspěšnými. Úspěch, jak známo, se v polistopadové republice, počítal na peníze, nebo spíše šlo o venkovní lesk, když peníze nebyly. A auto, třeba ojeté, a koupené daleko od domova, aby nikdo nevěděl, je-li nové nebo z bazaru, vyjadřovalo, že jeho majitel patří mezi VIP, mezi místní smetánku. A mezi takové jsem patřit nechtěl, tedy nechtěli. Nějak jsem si ještě nezvykl na množné číslo uvažování.

Auto jsme koupili. Nové. Fabii v modrozelené barvě. Líbila se nám oběma a s ní jsme se rozhodli vyjet na první delší cestu. Tentokrát k jejím rodičům. Museli jsme rozhodnout mnohé. Zřejmě i společně. Myslet nejen na to, jak budeme v blízkosti Chebu žít, ale jak zajistit, aby Jana bez zbytečného prodlužování studia mohla dostudovat.

Budou Vánoce, jak je budeme slavit?“ zeptal jsem se naivně.

Už jsem všechno promyslela,“ zaskočila mě Jana.

Pozítří je sobota, nemáš žádné povinnosti a tak bychom naší fabií mohli zajet do Hradce. S maminkou už jsem mluvila. Už je natěšená na sváteční oběd,“ záměrně nemluvila o Vánocích.

Zůstal jsem celý zkoprnělý. „Tak narychlo“? Stačil jsem ze sebe jen vyrazit.

Co se odkládá, to pak zasmrádne,“ usmála se ve své odpovědi. „Neboj, maminka prý upeče husu s bramborovým knedlíkem a se zelím.“ Věděla, že toto jídlo mám rád – a pivo k tomu – i když spolu jsme jí nikdy nepekli. Jen mluvili o našich přáních a chutích. Člověk přece o svém partnerovi má všechno vědět, aby pak nebyl zaskočen. I takový případ jsem jednou řešil, tedy důsledky vzájemné neznalosti a nepochopení, ale o tom někdy později. A tak jsem šel vyluxovat naše auto, ač to vůbec nebylo potřeba, a připravit nějaké ty věci na sebe, ač bylo ještě mnoho času.

Co dárek? Mamince a tatínkovi musím přece něco koupit, i když se blíží Vánoce a budu stát před stejným problémem,“ řekl jsem nahlas. Jana zaslechla jen kousek z toho, co jsem říkal.

Nedělej si starosti. Už jsem na to myslela. Kytku koupíme cestou a pro maminku jsme sehnala takový pléd, který si vždycky přála mít a nikdo jí ho nekoupil a pro tátu jeho oblíbená viržinka.“ Tak jsem se také dozvěděl, co vlastně by oba Janiny rodiče potěšilo. Mohl jsem si sice oddychnout, ale přiznávám, že jsem byl zklamán. Já přece měl právo vybrat dárky sám.

Nečerti se,“ reagovala. „Měl bys jen starosti a takto je všechno vyřešeno. Stejně budeš mít dost problémů s tím, co na Vánoce koupíš mně, protože všechno, co bych si přála, už mám. I ‚prince na bílém koni‘, pardon prince s koněm v modrozeleném provedení.“

Měla pravdu. Co jí dám k Vánocům mi dělalo vrásky, protože nic nechtěla a ještě mě nařizovala, že si budeme dávat jen takové dárky, které budou symbolické, a bude z nich zřejmé, jak se máme rádi. Jako obyčejně zase měla pravdu.

Byla sobota. Oblékl jsem se svátečně. Hodil tašky s věcmi do auta, stejně jako dárky a poté, co jsme zamkli domek, jsme mohli vyjet. Cestou jsme však zastavili na místě, kde byla Jana sražena oním bílým autem, tedy pravděpodobně bílým mercedesem. Zaparkoval jsem kousek dál, kde bylo místo na možné zastavení a oba jsme se šli těch několik metrů zpátky k místu „nehody“ podívat.

Stála jsem zády u krajnice a v roce měla mobil. Chtěla jsem ti zavolat. Jenže sotva jsem zamáčkla první číslo, něco mě odhodilo… A pak už nic nevím. Pamatuji si až chvíli, kdy jsem se vzbudila v nemocnici.“

Probudil se ve mně bývalý kriminalista. Začal jsem se dívat kolem, i když jsem věděl, že tato místa už doslova centimetr za centimetrem prohlédli příslušníci pod velením kamaráda Karla. Ptal jsem se jako před lety: „Nezapomněli něco? Člověk přece lehce nějaký detail dokáže přehlédnout…“ Slezl jsem i dolů pod stráňku, kde Janu našli. Nic nesvědčilo o tom, že bych něco mohl nalézt. Když jsem však tam dole pod silnicí stál a rozhlížel se kolem, dal jsem si jednu otázku: Proč ten gauner, co do Jany vrazil, jí, když myslel, že ho nevnímá, sebral nejen její doklady a peníze, ale stáhl i nárameček, který jsem ji koupil a pro něj, majitele bílého velmi vznosného vozu, neměl žádnou cenu? Stál „pár halířů“ a jeho cena byla v něčem jiném. Jen se zlatu podobal. A pro nás dva byl dárkem z lásky tak, jak se dává pouťová růže pro milou, když ji vystřelíte sám. Jana tehdy u sebe měla jen pár stovek. Ty vzal pochopitelně také. I když by mu nestačily snad ani na benzin do Budějic nebo do Prahy.

Odpovědět jsem neuměl a tak jsem po chvíli vylezl nahoru k Janě a téměř mlčky jeli dál. Oba jsme si dávali v tu chvíli stejnou otázku: „Proč člověk utíká před odpovědností? Proč nedokáže pomoci, když už udělal chybu? A ještě okrást?“

PROČ?