PETR ŽANTOVSKÝ

V dobách, když jsem ještě poněkud intenzivněji věřil ve vzdělatelnost generace dnešních dvacátníků, čerstvých maturantů či bakalářů, kteří přicházejí do mých výuk na – dlužno říci: elitní – Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, zahajoval jsem vždy první hodinu výuky předmětu, který se zabývá vztahem ekonomiky, politiky a médií, takovým drobným chytákem: „Přátelé, jistě všichni znáte Velkou francouzskou revoluci.“ Tu patřím na klopící se zraky některých, nu skoro poloviny přítomných. Tak na to jdu jinak: „Učili jste se přece o ní na gymnáziu, ne?“ Občas se ozve nesměle něco ve smyslu „to už je dávno“. Nedám se odradit: „Tak dávno zas ne. Aspoň byste měli znát její ústřední heslo“ –, raději už jim nedám příležitost vklouznout ještě hlouběji do lavice a rovnou pokračuji: „Nu přece liberté, égalité, fraternité.“ A teď to přijde: „Co myslíte, které z těch slov nadělalo nejvíc škod v moderních evropských a možná vůbec světových dějinách?“ Ještě se mi nestalo, alespoň na této fakultě, aby někdo zabodl pomyslné ukazovátko na to slovo prostřední, tedy égalité, rovnost. Dva nebo tři úspěšní prošli těmito intelektuálními mukami, když jsem učil na Slovensku, v Bratislavě. Buď tam mají lepší střední školství, nebo motivovanější studenty, ale nerad zevšeobecňuji. Třeba jsem měl prostě štěstí. Zkrátka a dobře světodějný význam slova „rovnost“, jak se mi zdá, je v generaci těch, co nám zanedlouho budou vládnout, zoufale podceněn, ba neznám.

Proč jsem vlastně začal tou zmínkou o zločinném slovu „rovnost“? Viděli jste někdo vynikající Wajdův film Danton s Géradem Depardieuem v titulní roli? Zhruba v půli toho filmu je fascinující pasáž – dialog Dantona, toho obžerného, poživačného, gargantuovsky rozkročeného, ale svou věc zatraceně vážně myslícího Dantona s baziliškovským pragmatikem Robespierrem bojujícím výhradně a pouze za svou vlastní moc. Dávám svým studentům občas, když vybyde čas, tuto pasáž ke zhlédnutí. Ukazuju na ní, jak obludné je slovo „rovnost“. Jak v jeho jméně nejenže postupně popravili Dantona i Robespierra, rub a líc té revoluční krve. Ale jak se v jeho jméně od té doby mnohokrát vraždilo s úsměvy na vítězných rtech a slovem „rovnost“ na vlajkách všech možných barev. Jak se potlačovala a potlačuje svoboda. Jak se vymýšlejí celé filosofické školy, které z toho slova „rovnost“ vytvářejí hradby mezi člověkem a člověkem, člověkem a světem, a to poslední, co tak vzniká, je jakákoli podoba rovnosti.

Ano, od roku 1776, jak praví Deklarace nezávislosti, „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí“.

Jsou to hezká slova. Když si je navíc doplníme různými dalšími definicemi a milníky ustanovujícími nějaké formy rovnosti do základů (přinejmenším euroatlantické) civilizace, máme před sebou rovnost před zákonem, rovné právo na vyznání a víru, rovné (a často vysloveně nárokové) právo na svobodu názoru a svobodu jeho veřejného šíření bez jakéhokoli omezení a všemi prostředky…

Z těchto všech práv a svobod, vyplývajících z metafory jménem „rovnost“, je dnes kůlnička na dříví nebo trhací kalendář, podle případu. Svobodu veřejného vyjadřování si interpretuje každý kandrdas v pokoutním ideologickém internetovém plátku jako své neomezitelné právo rozhodovat o právech druhých. Tedy kdo smí a nesmí být do veřejného prostoru, na trh slov, myšlenek, otázek, případně možných odpovědí připuštěn. Eventuálně za jakých podmínek a za jakou cenu. Jak až moc hluboko se musíte předklonit těmto vykladačům „rovnosti“, aby vás pustili alespoň k napsání či vyslovení svobodné a holou pravdou podpořené věty: Dnes je venku hezky. A i kdyby hezky nebylo, kdyby bylo přímo hnusně a padaly trakaře, to nevadí. Jednou máte glejt milostně připuštěného, tak vydávejte ty trakaře za slunce jas. Velký bratr rovnosti bdí nad vámi – dokud budete poslušní. Už Alexis de Tocqueville dobře věděl, že z institucionalizované rovnosti vede nejkratší cesta k diktatuře. Dnešní doba mu dává plnými hrstmi za pravdu.

Uchylujeme se tedy, my neobdaření privilegiem povolených, opět do undergroundu. Jako bychom si ho za minulého režimu užili málo. Z těch podzemních škamen – zatím ještě ne kotelen, zatím ještě divadélek, galerií či vináren, vypouštíme do světa balónky slov a doufáme, že aspoň tady a teď a pro nás a naše blízké neplatí onen půvabný, ale zlověstný aforismus básníka Miroslava Holuba: „Potopa jest, když nám jdou od úst bubliny a my si myslíme, že jsou to slova.“

Uchylujeme se do knih, neboť máme jistotu o jedné své komparativní výhodě: Ti, kdo všechno vědí, žádnou nečetli, neboť by věděli, jak málo vědí. Proto také většinou nemá smysl s nimi polemizovat, protože nemajíce argumenty, užívají klacek, nálepku, označení za nepřítele veřejnosti, výhost z akademií a médií, takový úhledný, (zatím) nekrvavý papírový lynč.

Jenže co s tím. Rodí se dva nestejnoměrné monology. Jeden se ptá a upozorňuje, druhý odpovídá na něco jiného, než co bylo předmětem otázky, a upozornění proměňuje v obvinění toho, kdo si dovolil upozornit. Kde v téhle podivné trojčlence vidíte tu slavnou „rovnost“?

Preceptoři postmoderny, všichni ti Derridové a Habermasové a Foucaultové a Baudrillardové a Bělohradští, otevřeli dokořán dveře tezi, že vše si je rovno. Každý názor kohokoli na cokoli je si roven. Všechny „pravdy“ jsou si rovny. Z toho pak plyne, že každý má nárok na cokoli. Bez ohledu na to, zda se o to nějak zasloužil. Takže se vyslovují s vážnou tváří věty o tom, že pohlaví jsou si po všech stránkách rovna (protagonisté genderismu a LGBT), že k vědeckému pokroku vede nevzdělanost (Greta Thunberg), že momentální elita rozhoduje o tom, co je a není dobro a ve jménu vybraného dobra páše zlo (moratorium na trh s byty v Berlíně, chystané prověřování vlastnických vztahů a možné budoucí vyvlastňování bytů v Praze, indoktrinace dětí od předškolního věku o tom, že tatínek a maminka jsou sprostá slova a že princ si má vzít prince, jinak jsou homofobní atd.).

Z těchto monologů rodí se pak boj. Nesmiřitelný, ale jen z jedné strany. Z té, která si je jista svými pravdami a nároky (říkejme jim „prodavači dobra“). Ta druhá strana, ta, jež střípky pravdy hledá svými otázkami a pochybnostmi, je v defenzívě. Jsou jí odebrány publikační možnosti, je vyháněna z univerzit, nemá šanci ucházet se o vědecké granty na své bádání, neboť nebylo našimi prodavači dobra uznáno za „společensky dostatečně potřebné“. Pojem „společenské potřebnosti“ nám jistě něco velmi důvěrně připomene z minulosti ne tak dávné.

Občas to jde až tak daleko, že tato pokřivená a strachem bohatě futrovaná politická a ideologická perverze vítězí nad ekonomikou a prostými profánními zájmy.

Existuje u nás jeden velký knižní distributor, který má jakýsi blacklist autorů, jejichž díla neprodává. A může to být emeritní prezident i obyčejný tvor se zdravým rozumem. Jenže co to znamená? Tady se soukromá, na zisk orientovaná firma dobrovolně zříká části svých příjmů, svého profitu, ve jménu „ideové čistoty“. To nemůže být samo sebou. Dělá to pan majitel té firmy z politické předpojatosti, umanutosti, hlouposti, nebo ze strachu, aby nebyl vyakčněn z „lepší“ společnosti, nebo je nakonec jeho ztráta refundována víc než bohatě někým, kdo má zájem na tom, aby autor, jemuž se už podařilo najít statečného nakladatele, nedošel ke svému čtenáři? Nejsem aktérem konspiračních úvah, ale odpovězte si každý sám.

Užívají se i jiné, a věru rozmanité metody. Nedávno se na mne obrátili studenti jedné z fakult Univerzity Karlovy, někdejší kolébky moudrosti, s problémem, jemuž se říká ageismus. Diskriminace z důvodu věku. Oč jde: Ambiciózní šestadvacetiletí „píejčdý“ a pětatřicetiletí, ještě sotva ochmýření docenti se rozhodli dopracovat se lepších postů na svých katedrách a vyhánějí odtamtud soustavně a s mlčenlivým souhlasem vedení univerzity profesory, kteří ve svých řekněme sedmdesáti letech mají nejvíce co říci studentům. Už se prokousali svou vědou k aspoň malé, ale už dokonale prověřené míře poznání, toho bodu, kdy začínáme vědět, jak málo víme. Kdy se koříme před velikostí světa, jejž chceme poznávat, alespoň my, co chceme. Ti, co nechtějí, nepotřebují znát, chtějí a potřebují vládnout. Rozhodovat. Velet.

Pamatuji se na jistou výsadní rozhodující úřednici o bytí a nebytí vysokých škol. Před několika lety, když jsme jí předložili žádost o akreditaci nových oborů, v nichž stála i taková jména pedagogů jako prof. Valtr Komárek (tehdy cca osmdesátiletý) či prof. Jan Hyvnar (tehdy sotva sedmdesátiletý), byli jsme vyhnání s poukazem na to, že tito staří pánové již nejsou zárukou kvalitního odborného rozvoje oboru a školy. Pan prof. Hyvnar byl přímo u toho, a vida jeho blednoucí tvář, bál jsem se o jeho zdraví. Panu prof. Komárkovi jsme zprávu o této neuvěřitelné zpychlosti ani nepodali. Styděli jsme se totiž za tu úřednici a tu komisi. Kdo už jiný, než zkušení odborníci, duševně plně při síle, byť třeba fyzicky již nikoli, nositelé nenahraditelných zkušeností, vědeckých i životních, by měl být zárukou „kvalitního odborného rozvoje“!

Ta úřednice pak jednou v jiné souvislosti řekla v televizi něco v tom smyslu, že jedině mladí mají „dělat vědu“. Už to sousloví „dělat vědu“ mi vyrazilo dech. Vědu nelze dělat. Lze pracovat na poznání, lze se pokoušet jej rozšiřovat, to je ta věda, nevážená soudružko profesorko, kdysi vyučená ruštinářko a dnes poučující všehomíro o vzdělanosti. Bojím se, že to je něco, co jste nikdy osobně nepodnikla: ten fascinující a nebezpečný (protože neúspěch riskující) výlet do neznáma s cílem poznat, a ne „dělat vědu“. A tak nevíte, o čem mluvíte, ale to vás neomlouvá. Ale jste součástí toho kolosu jménem moc, a to vám dává sebevědomí. Nikoli však obecnou autoritu a respekt těch, kteří na rozdíl od vás vědí, jak málo vědí.

A tak nějak podobně to funguje v mnoha jiných odvětvích.

My se však bavíme o vědění, a to je entita, o níž jest rozhodováno ve školách. Nedávno jistý švédský politik s plnou vážností navrhl, že by se děti neměly ve škole přetěžovat výukou starší historie. Stačí tak od té Velké francouzské revoluce (sic!). K čemu nějaká antika, starý Egypt, Mezopotámie, kolébky vědy, umění, zákonodárství, a ano – někdy též prvotních forem demokratické politiky. Proč by to naši žáci měli znát. Stačí, když si dobře osvojí slovo „rovnost“. To jim pro zbytek života ve zlaté kleci nevědomí bude stačit. Myslím, že s tím návrhem onen politický trulant zatím neuspěl, ale co není, může brzy být.

Dostal jsem se tuhle na pranýř „oněch“ médií – zdaleka ne poprvé a jistě ne naposledy – kvůli události, od níž jsem zprvu neočekával žádnou třaskavost. Jakkoli jsem tím nesledoval pranic zlého, dovolil jsem si v jakési diskusi v Českém (veřejnoprávním) rozhlase sdělit myšlenku, že vzdělávací proces na českých školách by měl být svěřen profesionálním pedagogům a kontrolován a usměrňován příslušnými metodikami Ministerstva školství. Že mi nepřijde jako optimální, že v českých školách celé bloky (zejména humanitních oborů) přejímají tzv. nevládní organizace, známé jako NGO. V našem konkrétním případě se jedná o činnost čehosi, co jsem nazval v nadsázce jako „fabrika na dobro“, což je NGO Člověk v tísni. „Neziskový“ bumbrlíček s dvoumiliardovým ročním rozpočtem, pocházejícím z drtivé většiny z veřejných zdrojů (stát, evropské fondy, kraje, velká města atd.). Tato velkovýrobna ctnosti se kromě jiných aktivit začala relativně nedávno zabývat čímsi, co sama nazývá vzdělávací činností. Spočívá to v tom, že nějací s touto NGO spříznění, a hlavně správně ideově orientovaní „odborníci“ sesmolí nějaké brožurky, nikoli náhodou připomínající někdejší (pamětníci jistě i slzu uroní) učebnice Na pomoc stranickému vzdělávání. Zde se náš student dozví, kdo mluví pravdu a kdo lže, kdo je přítel a kdo je nepřítel, s kým se kamarádit a s kým rozhodně nikdy.

Položil jsem onehdy jednomu obhájci tohoto přístupu ideologické indoktrinace otázku: „Chápu, že máte mezi svými metodickými brožurami takovou, která se zabývá ruskou propagandou. Ta jistě existuje, stejně jako existuje propaganda americká či eurounijní. Nějak marně ale hledám brožury, jak správně chápat ty druhé jmenované. Proč?“ Odpověď byla až trapně upřímná: „Protože USA a EU nás neohrožují.“ Už jsem se nezeptal, z čeho dotyčný usuzuje, že nás RF ohrožuje, až to vyžaduje takové horečné a hlavně nákladné „vzdělávací“ úsilí. Vzpomněl jsem si totiž na nekonečné a zcela bizarní diskuse, které jsme vedli na fakultě v 80. letech s učitelem vědeckého komunismu vlastně na stejné téma: „Tak ano, imperialismus je náš nepřítel. A proto provozuje nějakou propagandu. A sovětský blok žádnou propagandu neprovozuje?“ Odpověď: „Ne, protože je náš přítel.“ Inu, jsme v zemi Kafkově.

Pocítil jsem úporně naléhavý pocit déjà vu. Ano. Už to tu bylo. Je to tu zas. Zase někdo ví, co je nejlepší, kde je přítel a kde nepřítel, a jak se musíme rozhodnout, jak praví stará americká odborářská píseň, „which side are you on“, na čí straně jsi.

Asi nemusím dodávat, že ona výše zmíněná odvrácená strana kafkárny à la pražská kavárna měla podobu mnohadenní mediální kampaně proti mé osobě, a to jen proto, že jsem si dovolil veřejně říci, že učit by měli učitelé, a nikoli aktivisté, a to jakéhokoli ideového zbarvení. Prostě jsem jim sáhl na posvátnou krávu, a to se neodpouští. Proč? Protože posvátná kráva, jak již řečeno tučně vykrmovaná z veřejných rozpočtů, dává patrně ze svých vemen hojné příděly všem, kdo ji podepírají – v médiích jako v politice. Kdo asi myslíte, že je autorem těch zmíněných brožurek správného myšlení? Inu, přece namnoze novináři z „těch správných“ médií.

Kruh se uzavírá. Nesmíte říkat, co si myslíte, i když na to máte Ústavou zaručené právo. Ocitáte se na seznamu podezřelých. Všechny seznamy toho druhu v dějinách ústily na trajektorii vedoucí k šibenicím.

Nabízí se ještě jednou vzpomenout na americkou Deklaraci nezávislosti. Praví se v ní totiž i tohle: „Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti.“