NORBERT TOMÁŠ

Kdybych nebyl Tomáš jménem Norbert, ale přídomkem Nevěřící, ladil by můj podpis s několika větami o tom, jak pan Petr (Petr, to je skála!) Kamberský pojednal v Chlívku Lidových novin O románu, o Kunderovi. Je to příklad přímo úchvatného krasobruslení zastiňující snad vše, co jeho kolegové dosud dokázali. Pan Kamberský v prvním odstavci si pochvaluje „dobrou tradici“, že „redaktoři, editoři a jiní činovníci nehlasují v anketě Kniha roku, aby ani náhodou nemohli být podezřelí z ovlivňování výsledků ve prospěch svých favoritů“. Jako by nestačilo, že „redaktoři, editoři a jiní činovníci“ si do ankety jakoby „náhodou“ pozvou především a v dostatečném počtu své kamarády, hluboce spřízněné duše, o nichž nepochybují, pro koho budou hlasovat? A už v prvním odstavci se pan Kamberský přiznává, za koho kope (ač jakoby vlastně nerad – to aby si nepohněval obdivovatele Milana Kundery, jichž mezi čtenáři Lidových novin není málo –, ale co chudák měl dělat, když kniha pana Nováka je „coby román a krajně osobitá interpretace zajímavé čtení“). „Když si Chlívek (= pan Kamberský) dával dohromady své hypotetické favority, došel k (prý „překvapivému a krajně nechtěnému“) závěru: musel by jmenovat Kunderu Jana Nováka – ačkoli ho čtení tisícistránkové obžaloby přivádělo svou arogantní sebejistotou o nervy.“

Pro čtenáře textů pana Kamberského jeho úvodní hold knize Jana Nováka s krasobruslařskou podmetenkou (arogantní sebejistotota mu šla sic na nervy, ale přesto…!) sebemenším překvapením není, vrána k vráně, totiž krkavec ke krkavci sedá. Kdo by o tom zapochyboval, nechť si povšimne zdánlivě nepatrného detailu. Podle Chlívku údajně: „Asi málokoho překvapí, že Kunderův román i Novákova kniha získaly přední příčky v třicátém ročníku obnovené ankety Lidových novin Kniha roku. Oba autoři získali shodných 17 hlasů. Po pravdě řečeno: kdybychom chtěli anketu zmanipulovat, lépe bychom to nevymysleli.“

(Opravdu po pravdě? Nebyla zmanipulována už výběrem pozvaných do ankety? Překvapena ovšem byla redakce: přes sofistikovanou manipulaci v Novákův prospěch Novákova kniha nad Kunderovým románem nezvítězila, jen s ním v anketě remizovala.)

Detail k povšimnutí je v rozdílu pořadí. Chlívek, vědom si rozdílu hodnotové úrovně obou knih, jmenuje napřed Kunderův román a pak Novákovu knihu, v anketním čísle Orientace je pořadí opačné, podle seznamu Výsledky ankety 2.-3. místo obsadily Novákova kniha a Kunderův román; přirozenější a logičtější by byl údaj, že 2. místo náleží shodnými 17 hlasy oběma autorům. Avšak logika i selský rozum jsou na manipulátory bez šance. Šlo přece o to, aby jedna kniha (Novákův pamflet) byla jmenována napřed, jako by ona dosáhla na druhou příčku a Kunderův román až na příčku třetí. Tomu odpovídá i představení obou knih: v Orientaci dostává napřed slovo Jan Novák, jemuž fandí redakční perex: „Kdyby se místo Knihy roku volila Nejdiskutovanější kniha roku, vyhrála by ji bezesporu biografie Kundera. Český život a doba, bezmála devítisetstránkový opus, na němž Jan Novák pracoval čtyři roky.“ (Jako kdyby nejvyšší diskutovanost, ohromující počet stran a délka práce na knize garantovaly její hodnotu; ve skutečnosti nejdiskutovanější bývají díla nejproblematičtejší, mistrná Vojna a mír není čtyřikrát hodnotnější než osmkrát kratší Kreutzerova sonáta a čtyři roky práce nezaručují, pokud jde o hodnotu, vůbec nic. Je znám případ grafomana, jemuž celé desítiletí práce nepomáhají napsat přesvědčivý sonet.)

Kunderovu Slavnost bezvýznamnosti představuje až na další straně Milan Uhde a perex jeho článku Kundera slaví bezvýznamnost. Redakční perex odkazuje Kunderův román do sféry zábavné četby: „Hudebně vzdělaní kritikové tvrdí, že by se Kunderova Slavnost bezvýznamnosti dala označit za divertimento, tedy skladbu, jejímž posláním je bavit.“ To zdánlivě vychází z Uhdeových slov „autor takto mnohoznačně baví čtenáře“ nebo „jsem přesvědčen, že se (…) bavil i sám Kundera“, jenže Uhde v posledním odstavci ví i o úrovni autorova bavení: „Kunderovo loučení s literaturou“ (je to vskutku loučení?) pro něho znamená „nevšedně zábavný zážitek, jehož hloubku čtenář vychutnává podle vlastního založení. A vlastních předpokladů.“ Nu, redakci ankety hloubka zábavného zážitku z Kunderova románu zůstala zřejmě utajena.

Krasobruslení pana Kamberského v Chlívku končí závratným trojitým skokem s nájezdem zezadu v závěru. Ačkoli Jan Novák „svůj text vystavěl zcela zásadní měrou na svazcích StB; ačkoli hlavním mluvícím pamětníkem je muž, jenž se se svým přítelem z mládí rozhádal; ačkoli takřka každý krok česko-francouzského spisovatele vykládá Novák tím nejvíce možným nelichotivým způsobem, nakonec se nechtěně Milanu Kunderovi poklonil.“

A v posledním odstavci se Chlívek přímo ptá: „Mohl by velký zastánce románu dostat větší satisfakci než fakt, že jeho český život předal jiný emigrant českému národu právě v románové formě?“ Předtím nechybí působivá pirueta, citát: „Novákův Kundera není biografie, ale román.“ Určení žánru nevypovídá nic o hodnotě, forma románu ji vůbec nezaručuje; není román jako román, tak jako není emigrant jako emigrant. Ale pan Kamberský rád triumfuje: „Je to zajímavé čtení.“

Všecko toto krasobruslení mezi dvěma knihami, které dostaly stejný počet hlasů, děje se na tenkém ledě, a ten ty podmetenky, trojité rittbergry a piruety není s to unést a praská. Tenkým ledem je tenká hranice mezi bulvární literaturou, „zajímavou“ skandály a klepy, bavícími davy, a literaturou, jakou píše právě Milan Kundera, literaturou, která je neméně „zábavná“, dokonce víc, aniž skandalizuje a pomlouvá, a přitom ukazuje život, jaký skutečně je, aniž ho soudí, a přitom vyslovuje, co sami neumíme nebo se bojíme vyslovit. Chlívkem pana Kamberského se bohužel kdysi nejlepší český deník propadá do mediálního suterénu k Aha a Blesku.