FRANTIŠEK DOSTÁL

Stalo se tak díky závodům Waldes a spol., které fungovaly v Drážďanech, Paříži, Varšavě, Barceloně a dokonce až za mořem v New Yorku. Firma pana Jindřicha Waldese (1876 – 1941) byla založena již v roce 1902 a její pražský závod ve Vršovicích byl centrem všech ostatních.

Byl to nejprve stiskací knoflík KOH-I- NOOR vyráběný již v roce 1902, co si brzy začal dobývat svět. Král knoflíků J. Waldes se v roce 1907 přemístil do nové továrny ve Vršovicích. Velice brzy došlo k seznámení s malířem Františkem Kupkou a později i k těsnější spolupráci, když J. Waldes se začal zajímat o umění a věnoval se sběratelství. Velice záhy se J. stal velkým podporovatelem a mecenášem umění. Mezi mnoha jmény lze objevit J. V. Myslbeka, J. Štursu, B. Kafku, V. Hynaise a další. Stejně tak byli i lidé, kteří J. Waldesovi dodávali obrazy a další umění. Nakonec právě F. Kupka se zasloužil o grafické zpracování známého symbolu závodů J. Waldese, které silně ovlivnilo v roce 1912 jeho obchodní vstup na americký kontinent.

Amerika nejprve měla chladný přístup k produktům vršovického podnikatele, neboť v této zemi se hodně sázelo na reklamu. Jenže ta na sebe nedalo dlouho čekat a dala o sobě vědět tak, že Amerika byla brzy jedním z největších odběratelů zboží J. Waldese. V roce 1912 se totiž malíř F. Kupka podílel na dodnes světoznámém symbolu firmy z Vršovic. Byla to dívka jménem Elizabeth Coyens, která si v dobrém rozmaru nasadila do oka velký model stiskacího knoflíku a skvělá reklama byla na světě. Patentní knoflík získal název podle proslulého indického drahokamu Koh-i-noor. Ostatně tento symbol lze spatřit i nyní na továrně ve Vršovicích, i když již nenese jméno pana Waldese. Není ale od věci nepřipomenout restauraci vedle továrny, která dosud nese název U Waldesky. Továrník měl rovněž velký smysl pro reklamu a není žádným překvapením, že v jeho podniku vzniklo reklamní oddělení, v němž se i vhodně přemýšlelo. Třeba i o barvách výrobků exportovaných do vzdálených zemí. Byly totiž vyhledávány i zvyky obyvatel vzdálených zemí.

Továrna se mohla pochlubit i vlastním časopisem Koh-i-noor magazínem, do něhož přispíval i samotný král knoflíků J. Waldes. V čísle z prosince roku 1934 lze objevit také kresbu, která neztratila nic ze svého obsahu a hodí se i do dnešních časů. V doplňujícím textu lze přečíst i větu, kterou jako by kdosi vyslovil i dnes: „Více, nežli kdy jindy, je nám třeba součinnosti a společného úsilí!“ Ve stejném článku se lze rovněž dočíst: „Kdy se konečně přestane s tím otravujícím a unavujícím, jízlivým a jedovatým hašteřením. Člověk aby se pomalu ostýchal vzít noviny do rukou – tolik je v nich špíny a nepravdy. Vy, profesionální politikové a aranžéři tahanic, vezměte na vědomí, že národ chce jíst!“

Psal se tehdy rok 1934 a hodně vět by se hodilo i do současného světa. V dubnu 1938, kdy fašismus dával o sobě čím dál víc vědět, J. Waldes napsal: „Je řada lidí, kteří mají dobré nápady, ale domnívají se, že jest zapotřebí protekce, aby je mohli přednésti na vyšších místech. Shánějí doporučení, chtějí podávati vše písemně, žádají přímluvu nebo visitky spřátelených osob, místo aby se svými dobrými nápady předstupovali přímo a sami tak dokázali hodnotu a životaschopnost své myšlenky. To shánění doporučení nebo visitek se stalo velikým zlozvykem a provádějí je ti, kteří tvrdí – a to úplně bláhově – že se bez protekce za dnešních dnů nikdo nikam nedostane“.

Je smutnou realitou, že za posledních 30 let se v naší moderní společnosti zrodilo příliš případů, kdy zmizely miliony a někdy se ocitly na dosud nezjištěných místech. Z justice se u nás až kouří, ale někdy je cítit i chlad…

V březnu 1939 po obsazení republiky nacisty Waldesovi pro jeho židovský původ hrozilo velké nebezpečí. Ten však emigraci odmítl a přál si setrvat v zemi svých předků. Nakonec byl po pobytu na Pankráci odvlečen do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Jeho bratr Sigmund v roce 1941 vykoupil život Jindřicha za cenu asi 8 milionů tehdejších korun. Neví se ani přesně, kde a kdy vyhasl v roce 1941 jeho život ve věku 65 let během jeho cesty do Ameriky.

Waldesovo muzeum ve Vršovicích, kde byla vystavena i první šatní spínadla 18 000 let stará, bylo jediným tohoto druhu na světě. Byla zde spínadla lidí, co bydleli ještě v jeskyních. Mimochodem, vstup do muzea byl zdarma! Oživující se kulturní a výstavní činnost v prostorách muzea je jistým příslibem do budoucna. Letošní podzim se zde uskuteční také výstava fotografií z knihy Moje rodné Vršovice, které v této pražské čtvrti vznikly.