FRANTIŠEK UHER

Minuly doby, kdy poezie přestavovala jistou mimořádnost. Antické spojení se zpěvem vydrželo v rozličných podobách dodnes, spory o hodnotu písňových textů jsou zbytečnými žabomyšími válkami, poezie také téměř ztratila dávný výraz slavnostního charakteru, třebaže její existence a význam přetrvá věky, sílí a cílevědomě posiluje v kritických dějinných okamžicích. (Příklad za všechny ostatní: Halasova sbírka Torso naděje je dodnes výmluvným svědectvím doby a navždy zůstane exaktním varováním.)

Pro většinu současné poezie je zjevný odklon k individualismu, k sepjetí interních paralel se všeobecnými problémy. Zejména nastupující básnická generace se uchyluje k pochopitelnému odklonu od společenských událostí, pokud nechce sekundovat ušmudlaným politickým trendům a zpronevěřovat se stěžejním principům.

Naději v lepší příští české poezie představují namátkou Irena Václavíková-Šťastná, Martina Pšeničková, Jana Orlová či Jan a Jonáš Zbořilové. Dal by se uvést větší počet jmen slibných adeptů básnické profese, ale přehled o jejich tvorbě je neúplný, stříleli bychom od boku. Věčná škoda, že se mnohým talentovaným básníkům a básnířkám stává prvotina konečnou metou.

Mezi slibné autorky se zařadila systematicky ucelenou sbírkou Uvnitř kosti duha (2011) Natálie Paterová. Po dlouhé pauze vyšla její druhá sbírka CO KDYŽ (Protimluv, 2019, 54 str.)

Rozhodně nejde o vlak na vedlejší slepé koleji. Zda by talentovaní neměli mít otevřená nakladatelská vrátka častěji! I na básnické zrání je osmileté knižní odmlčení značně dlouhé a zajisté problematické. Příčiny známe, ale čistě na okraj, neměla by literární obec konečně sjednotit síly k pokusu o zjednání nápravy? Trh si s výraznou podporou a reklamou značně komerční i hanebně podbízivé zahraniční produkce neporadí. Taková iniciativa by rozhodně stála za pokus.

Dokazuje to zmíněná sbírka Natálie Paterové. I ve větším knihkupectví ji v regálech nenajdete, musíte požádat ochotné prodavače a pár dnů počkat na elektronické sdělení, že vámi objednaná kniha je k dispozici. Podle zkušeností přátel tomu tak není všude, což je ovšem zase jiná kapitola. Neznám náklad zmíněné sbírky, není uváděn, údajně se jedná o obchodní tajemství. Také obtížně pochopitelná úsměvná kapitolka. Pokud si vzpomínám, náklad uvádí u vydávaných sbírek pouze krucemburský nakladatel Jan Těsnohlídek.

Ale zanechme žalozpěvů, zaměřme se na poezii Natálie Paterové, která má ve svém ještě záviděníhodném věku široký básnický obzor otevřený dokořán. (Ačkoli mi někdy vytane v mysli verš dnes již téměř zapomenutého Jiřího Ostaše už nikdy bych nechtěl být tak mladý. Podotkněme, že byl spojen s událostmi druhé světové války.)

Od mladé básnířky bychom očekávali optimisticky laděné melodie. Rozhodně nejde o prosluněnou poezii, je však proteplena až neskutečně vřelým lidstvím, které s netajenými emocemi i nedostatečně léčenými společenskými neduhy tvrdě naráží na různá životní úskalí. Bez sentimentality a bolestínství zevšeobecňuje platnost skutečnosti, že život není pohodlnou jízdou v sedle spolehlivého koně. Procítěné verše Natálie Paterové vedou k zamyšlení a zároveň vracejí platnost vlastním poznáním mnohých čtenářů: Bolest se mi uhnízdila / na patře / Při každém polknutí cítím / chuť přezrálých malin.

Někdy se za přesně cílenými verši rýsují rozbořené mosty, jejichž obnova setrvává v nedohlednu. Paterová nás přivádí k jednomu mostu veršem Nikoli Damoklův meč, jinde věcným konstatováním V naší rodině / se o špatných věcech / nemluví. Chvěje se v něm jasnější paprsek naděje. Lepšího příští. To je hodně.

Sbírka nese název Co když. Někde v nás, někde hodně vespod, rezonuje Co kdyby. I na tom má autorka nepominutelný podíl.