MILAN BLAHYNKA

Pod marketinově ne zrovna žádoucím názvem o dětech žen a mužů (nakl. Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2020, 208 s.) se autor svého nového románu a nakladatelství neobracejí k senzacechtivé většině dnešní čtenářské obce, prahnoucí po skandálech, ale k lidem, kteří už vědí, že nadmíru čtivý Petr Ritter je vypravěč od pánaboha, který velice moc ví o lidech, jejich slabostech i síle a také o vztazích mezi nimi, přečasto neuvěřitelně zašmodrchaných.

Podle první z devíti vln, totiž kapitol knihy, zdá se, že smysl a působivost příběhu bude v ironickém vhledu do miliardářské rodiny, v pohledu nabroušeném na všechny strany, totiž na osoby včetně jednaosmdesátiletého obdivuhodného podnikatele Olmeta, strážce tradice rodu, muže, jemuž oslava jeho narozenin, jíž se nemohl vyhnout, leze krkem a snad by k ní nepřivolil, nebýt pravnuka, v němž se vidí a v něhož věří jako v jediného možného svého pokračovatele. Už ve druhém odstavci se vypravěč posmívá nádheře domu ve zvláštní ulici, v prvním odstavci popsané jako snad součást „spojnice mezi Jižním křížem a Velkou medvědicí“:

„Olmetovo sídlo se zahradou velikosti parku přibližně uprostřed ulice mohlo z výšky vypadat jako list královského leknínu. Ještě z větší výšky jako oko na polévce a ještě z větší výšky jako kaz na satelitním snímku. Pro lidi, kteří v něm žili, to byl střed dosud známého vesmíru.“

V tomto tónu znevažujícím přízemní okázalost, ve zničujícím nadhledu vyprávění pokračuje:

„Ve vile, spíše menším zámku – jejž by nikdo z normálních lidí nechtěl ani zadarmo, jak o Olmetově sídle mluví ti, co bydlí v garsonkách – se právě chystá slavnostní sešlost…“ Rittter registruje stoly díky cateringové firmě přetékající jídlem a pitím, vidí, jak „rozmrzelí nerudové otrávení z povinné návštěvy“ se „proměňují ve shovívavé, dobromyslné společníky (…)“, ve vzorný „rod, v tu chvíli plný ušlechtilých, velkomyslných osobností. Významně k tomu dopomohou i kyblíky se šampaňským…“ Olmet přikládá do krbu polena tvrdého dřeva („starost o oheň nikomu nesvěří“), jeho ještě mladá „nádherná žena Malvína“ se navrací na „místo krok a čtvrt od krbové římsy, na niž si předtím odložila sklenku campari“, kde „září v odlescích plamenů její vlasy jako vlasy dvorní dámy z jakéhosi filmu“ atd. Zdá se, že román bude o zápase, který už vlastně začal, o tom, kdo se starému pánu nejlépe vlichotí a stane hlavním dědicem. Ale už ve druhé kapitole se roztáčí příběh dlouho záhadného trestního ohrožení zdánlivě všemocného Olmeta.

I v tomto paralelním příběhu se Ritter opírá o poznání a zkušenosti ze své celoživotní advokátní praxe a vyprávění silně koření bonmoty, jichž má na rozdávání. Olmetova všemi mastmi mazaného advokáta Maxe poučuje Olmetův znepřátelený bratr Rudolf: „Nejprve je člověk malý podrazák, poté větší, a až je z něj velký podrazák, stane se celebritou. To není pomluva. To je, mladý muži, popis cesty k úspěchu.“ V cynickém bonmotu vyniká i Rudolfův bratr Olmet, navíc soudící přísně sebe: „Mám možná všechny charakterové vady, ale moje peníze je nemají.“ A ještě přísněji o ženách ze zkušenosti se dvěma manželkami i o manželství: „Je stejně škodlivé jako kouření a alkohol.“ Bonmoty hýří i Olmetův věrný Max: „Chceš-li mít jistotu, že žena udrží tajemství, zastřel ji.“ Olmet si v druhé kapitole naivně myslí (je to signál o jeho největší naivitě, která vyjde najevo až ku konci románu; tak se staví správný román!), že nikdo nemůže na něho nic mít a dokonce ani vztek, protože je k lidem milý a přejícný a navíc by nic neměli z toho, kdyby mu pomluvou zle ublížili. Max ho upozorní, že i jenom „dopřát si uspokojení z ukojené závisti, může být k nezaplacení“.

Rittrovi se podařilo dostat do románu nenásilně i závislost na drogách, pseudonáboženské sekty (konkrétně raeliány) a také obviňování z trestného sexuálního chování, dokonce incest a argumentaci jeho zastánců. Jak je tento možná dosud nelepší Rittrův román sakra sarkastický, ukáže se v samém závěru, kde je vše jinak a „pravda je tak velkorysá, že vezme na milost i největší omyly“. Max zachránil Olmetovi naději. A „naděje je největším dobrem. Je víc než jistota“.

A tak si pěstuji naději, že kniha s nenápadným názvem pronikne i do širého světa, kam se usilovně derou konjunkturální a oficiálně protežované pseudoosobnosti.