MILAN BLAHYNKA

Knížku Praha-Paříž do vlastních rukou (Argo, 2019, 295 s.) jsem si ze zvědavosti půjčil v knihovně vzpomínaje, jak mě Jiří Kuběna v březnu 2008 pozval na vernisáž autorčiných pozoruhodných, fauvisticky barevných kreseb a překvapivě přesných portrétních soch mladičkého Karla Žáka, kterou zahajoval v Prostějově, kde se malířka narodila. Netušil jsem tehdy, že se z fascinující kreslířky vyklube i úspěšná prozaička a esejistka (od roku 2010 vydala v češtině a francouzštině už 8 knih). Už r. 2013 vyšlo první vydání knížky v NLN pod názvem Prioritaire/Priority Praha-Paříž (172 s.), sbírka dopisů, které si Lenka Horňáková v letech 1993-2011 vyměňovala s rodilou Francouzkou zpola francouzského příjmení Anne Delaflotte Mehdevi (zřejmě předkové imigranti), která 16 let žila v Praze se svým mužem Američanem a provozovala s ním v Mánesově ulici na Vinohradech mezinárodní knihkupectví U knihomola, zatímco Horňáková se provdala do Francie a tam zakotvila. Se svým francouzským manželem zrekonstruovala v Provenci, kde dosud žijí, zříceninu zámku, v něm na několik let zřídili hotel a hostili výtvarníky a divadelníky, ale byli nuceni zámek prodat a usadili se poblíž Avignonu i Lenky.

O Delaflotte Mehdevi, která po návratu z Prahy rovněž našla domov v Provenci, až do letošního léta jsem neměl ponětí, ač románovou prvotinou Vazačka knih, vydanou roku 2008 v Paříži, dobyla už půlku světa a vydala pak dalších šest knih. Obě pisatelky dopisů jsou naivní velké ctitelky Václava Havla, k přesídlení do Prahy přiměl Annu Delaflotte Mehdevi Američan, který se rozhodl pro ČR, protože je to rodná země Havlova, kniha končí Lenčiným vzpomínkovým dopisem smutku nad úžasným člověkem Havlem, který právě umřel.

Obě světoběžnice (poznaly se během noci začátkem 90. let na londýnském letišti a zpočátku si psaly anglicky) jsou ve své korespondenci plné citů, iluzí o harmonické multikulturní Evropě a radosti z dětí, které porodily ve svých nerodných zemích, ale je to četba i s pronikavými postřehy. Hlavně Anna nezapře kritickýzrak – a tak mi kniha potvrzuje, že Milan Kundera má pravdu, když city usvědčuje z podléhání iluzím a preferuje věcný, střízlivý, nedojímavý pohled na svět a život. Význam čtivé knihy, v níž nechybí ani humor, spatřuji právě v jejích kritických postřezích o Praze, Francii a údělu cizinců v obou zemích.

O tom, co se dělo počátkem devadesátých let v Praze, vypovídá mj. Annin dopis ze začátku července 1993, vyprávějící o příhodách s evangelickými kazateli, působícími tehdy v převážně ateistické Praze. Na závěr kurzu češtiny uspořádali účastníci kurzu malou oslavu. Kazatel, „svobodný mládenec, před oslavou stále naléhal s tím, co má přinést, jak přispět na akci: Peníze? Kolik? Povídám mu, že o peníze přece nejde, já připravím saláty, čokoládovou pěnu a ostatní můžou přinést něco k pití, zákusky? Tak jo, že prý přinese, co bude nutné, neboť it has to be fair. Po celém tom divadélku přišel s prázdnýma rukama. A jedl za deset a s nikým si ani nepovídal. Zcela jasně se sem přišel najíst, ne se pobavit. / A pak ten evangelický pár: milí, diskrétní, tak ti přinesli plnou krabici čokoládových cookies. Těsně před podáváním zákusků se zvedli, že musí jít pro děti do školy. Šla jsem je doprovodit. Srdečně se loučíme. Vrátila jsem se zpátky na zahradu k ostatním a vidím rozčileného čínského Jindru, který lámanou angličtinou povídá: Cookies, cookies, gone! Gone with cookies!!! / Dobře jsem viděla, že skutečně přinesli krabici, byla jsem přesvědčená, že ji tady museli někde nechat. Všichni hledáme. Krabice zmizela. Kazatelé si ji zase odnesli i s cookies…“

Anna v dopise pokračuje o tom, že její manžel Alexandre „měl ve svém kurzu češtiny také jednoho kazatele: Billa“. Ten zase „Alexandrovi říkal, že God mu povídal: Bille, you gotta go to Czekolovaky. (…) Trvalo půl roku, než se naučil říct Dobrý den. Alexandre podotkl, že aspoň ta jeho evangelizace nenapáchá moc škody. Než se mu podaří evangelizovat nějakého Čecha, pod Karlovým mostem proteče mnoho vody. / Uvidíš, že čeština je výborná obranná zbraň proti invazi: představ si, že před pár dny Alexandre Billa potkal: vrací se do Spojených států, protože God mu řekl: Bill, you gotta go back home. Bille, musíš se vrátit domů. / Myslím, že taky Alexandrovi povídal, že kazatelé jsou placeni 400 dolarů za jednu českou hlavu obrácenou na víru. The question is: Kolik si Bill vydělal? Pšššt… podle mě moc ne: čeština se jen tak nedá. / Žehnám tobě a češtině“.

Lenka Horňáková-Civade odepsala mj.: „Ty jsi daleko nadanější než všichni kazatelé světa. Co zmůže 400 dolarů proti opravdové chuti žít v nějaké zemi? Na druhou stranu jsem na tuhle formu lingvistického odboje češtiny docela pyšná. Je to nečekaná a krásná pomoc při rekonstrukci země. / (…) Občas je lov na duši tak odporný, až zvířecí! Ale jak sis už všimla, Češi nejsou nijak zvlášť zapálení pro žádnou víru.“

Lenka si dělala iluze. Netušila, že ne invaze kazatelů, ale domácí dobrodinci dokáží během pouhého čtvrtstoletí zařídit nové, aspoň zevní pokřesťanštění země nebo spíše médií a politické rétoriky, ovšem ne po evangelicku (to by zavánělo husitstvím a Žižkou), a zopakovat úspěšnou rekatolizaci země po Bílé hoře, a to do té míry, že úslužná pražská radnice povolila vztyčit na Staroměstském náměstí nepovedenou repliku mariánského sloupu. A Lenka si dělala iluze i o tom, že „čeština se tak nedá“ a její rodná země se změní k lepšímu. To Anna se dívá na Prahu bez růžových brýlí: „Tady je to svět naruby, myslím tím v Praze. Někdy tady projdou zákony… Celá Francie by byla v ulicích! A Češi, nic!“ diví se po třech letech u nás. A po čtyřech, ona, milující svého amerického manžela, píše: „Viděla jsem tu západoevropskou aroganci – a tu americkou, která se teď roztahuje po střední Evropě coby ekonomická investice a ke všemu se tváří, jako by právě oni, Američani, vynalezli kolo. Kdyby jen Středoevropané byli dost moudří a dokázali si to, co se jim předhazuje, přebrat. Vzít si jen to dobré, vzít si poučení…“

Ku konci i Lenka stále věřící v dobrodiní velké evropské integrace, po zkušenosti dvanácti let ve Francii, jejímuž kouzlu přirozeně propadla, povzdechne si nad kritikami své rodné země, že „v západní demokracii by se tohleto a támhleto stát nemohlo“, že to je názor „skutečně velmi naivní“: „Protože v těch slavných západních demokraciích se dějí taky prapodivné věci, které ovšem pomalu nikoho nešokují.“

Pro takovéto záblesky prozření je dobré se začíst do knihy dvou dobrodružek, které si našly (jedna dočasně, druhá snad natrvalo) domov v cizině, ačkoli „je jednoduše těžké být cizincem kdekoliv“, jak se sama sebe ptá Anna.