Karel Sýs

26. prosince 2020, v 76 letech, zemřel František Skorunka, prozaik a literární vědec.

Narodil se v Brlohu poblíž Českého Krumlova, vystudoval češtinu a dějepis na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, učil v Hořicích na Šumavě, v Mladé Vožici, v Táboře…

Takhle se to psává v nekrolozích, ale jak vypsat, že byl především skvělý kamarád!

V Domově spisovatelů na Ždáni jsme si dělali plány, jak se na penzi odstěhujeme do Kostelce nad Orlicí. Pravda, plánovali jsme to v místní hospůdce, když jsme se předtím vymluvili, že jdeme „pro rajčata“, která právě přivezli na pláž.

Bylo to jen snění, dlouhé snění, a nic z něj nezbylo.

Po převratu se František stal zakládajícím členem Unie českých spisovatelů a pravou rukou redakce Obrysu-Kmene. V roce 2010 obdržel Cenu UČS „za soustavné recenzování zahraniční literatury“. To byl tenký led, a málokdo se na něj pustil. Vyžadoval totiž v tehdejší politické situaci pevné nervy a kus odvahy.

Ale František také psal do Obrysu-Kmene povídky, které pak shrnoval do knih, jejichž vydání si většinou musel platit.

Kde byly časy, kdy mu je vydávali – a rádi – nakladatelé. Kniha z roku 1975 se jmenovala Chuť žít! A následovalo Údolí věčných návratů. A kniha s příznačným názvem Já, tvůj bližní.

Jako by v těch třech názvech byl celý jeho život.

Pak se František kvůli nemoci odmlčel. Uchýlil se do Třebechovic pod Orebem, světoznámého východočeského městečka. Odtud mi ještě před Štědrým dnem poslal Ladův pohled. Poslední.

Dívám se na fotografii Františka Dostála, na níž si vykračujeme k Hlavnímu nádraží Michal Černík, já a František. Byly to hezké časy!